Ukrajina ukázala, že jaderné zbraně nezaručují Rusku bezpečnost. Útok od čínských hranic nikdo nečekal

Dne 1. června 2025, krátce po půlnoci, se nad čtyřmi ruskými vojenskými letišti rozezněly exploze. Žádné balistické střely, žádné stíhačky. Jen malé FPV drony, které ještě o pár hodin dřív ležely složené v dřevěných kontejnerech na korbách civilních kamionů zaparkovaných v okolí základen. Ukrajinská rozvědka SBU operaci pojmenovala Pavutyna, Pavoučí síť. Připravovala ji osmnáct měsíců a jejím cílem nebyla fronta, ale páteř ruské vzdušné jaderné triády.

Čtyři letiště, 117 dronů, jeden úder

Podle oficiální rekapitulace SBU operace zasáhla současně letiště Belaja v Irkutské oblasti, Ďagilevo u Rjazaně, Olenja na Kolském poloostrově a Ivanovo ve středním Rusku. Na všechna čtyři vzlétlo celkem 117 FPV dronů. Cílem byly strategické bombardéry Tu-95, Tu-22M3 a podle ukrajinských tvrzení i Tu-160, tedy stroje, které mají schopnost nést jaderné zbraně. Mezi zasaženými měly být i letouny včasné výstrahy A-50, jedny z nejcennějších kusů ruského letectva.

Kyjev tvrdí, že zničil 41 letounů a způsobil škodu přes 170 miliard korun. Americký odhad je střízlivější: zasaženo bylo až dvacet letadel, z toho asi deset zničeno. Německý generál Christian Freuding po útoku uvedl, že poškozeno bylo „více než tucet“ strojů, což odpovídá zhruba deseti procentům ruské flotily strategických bombardérů. Zbývajících devadesát procent zůstává funkčních. Není to strategický knockout. Ale není to ani marginálie.

Kamiony místo raket

Překvapení nespočívalo v síle úderu, ale v metodě. Drony nemusely překonávat tisíce kilometrů vzdušného prostoru. Podle dostupných analýz, včetně rozboru v Guardianu, byly komponenty dopraveny do Ruska dlouho předem, ukryty v kontejnerech s odklápěcími střechami a naloženy na běžné nákladní vozy. Odstartovaly až z bezprostřední blízkosti základen, z ruského vnitrozemí, ne přes frontu.

Ruské ministerstvo obrany samo přiznalo, že v Murmanské a Irkutské oblasti drony vzlétly v těsné blízkosti letišť. Základna Belaja přitom leží téměř pět tisíc kilometrů od Kyjeva. Operace měla ambici zasáhnout i pátý cíl, letiště Ukrainka v Amurské oblasti, nedaleko čínských hranic. Tam ale podle německého hodnocení i ruského ministerstva obrany útok selhal. I samotný pokus však ukazuje rozsah infiltrace: Amurská oblast je od ukrajinské fronty vzdálená víc než šest tisíc kilometrů.

Podle Foreign Affairs a dalších sekundárních zdrojů byly drony řízeny přes ruskou mobilní síť. Pokud se to potvrdí, jde o další vrstvu ironie: útočník využil infrastrukturu obránce.

Co to říká o jaderném odstrašení

Rose Gottemoellerová, bývalá náměstkyně generálního tajemníka NATO, v analýze pro Foreign Affairs mluví o „podivné porážce jaderného odstrašení“. Její argument nestojí na tom, že atomové zbraně přestaly fungovat úplně. Stojí na tom, že přestaly fungovat jako automatická pojistka nedotknutelnosti. Rusko mělo jaderný arzenál, a přesto nedokázalo ochránit vlastní strategické bombardéry před levnými drony odpálenými z vlastního území.

Expert na jaderné síly Pavel Podvig v rozhovoru pro Meduzu koriguje nejostřejší závěry. Zasažené bombardéry podle něj nepředstavují jádro ruské odvetné schopnosti. Tu nesou hlavně pozemní balistické střely a ponorky. Bombardéry na hlídkách navíc podle Podviga nenesou ostré jaderné hlavice. Útok tedy neohrozil existenci státu ani reálnou schopnost odvety, a nesplnil tak faktický práh pro jadernou reakci. Putin sice v hovoru s Trumpem řekl, že Moskva „bude muset odpovědět“, ale k jaderné eskalaci nedošlo.

Přesnější rámec je tedy tento: jaderné zbraně dál zvyšují práh pro plnohodnotnou válku a invazi. Slábne ale jejich schopnost chránit před omezenými, skrytými a technologicky levnými údery. A to je lekce, která se netýká jen Ruska.

Precedent pro všechny

Chatham House označil operaci za varování pro celou alianci. Council on Foreign Relations zdůraznil, že použité technologie (komerční drony, civilní logistika, FPV řízení) jsou dostupné mnoha státům i nestátním aktérům. Nepřenositelná je spíš operační stránka: osmnáct měsíců příprav, infiltrace, utajení a přesná znalost cílů.

Kontext roku 2025 dává argumentu váhu. V květnu vypukla krize mezi Indií a Pákistánem, dvěma jadernými mocnostmi, které spolu bojovaly konvenčně, přičemž jaderné pozadí konflikt nevyloučilo, jen rámovalo eskalaci. V červnu IAEA řešila útoky na íránská jaderná zařízení. SIPRI ve své ročence 2026 shrnuje, že události let 2025–2026 narušují klasickou logiku odstrašení, aniž by znamenaly její úplný konec.

Pro Česko a NATO z toho plyne posun v debatě o obranných výdajích. Nejde jen o procenta HDP; česká vláda v březnu 2025 rozhodla o růstu na tři procenta do roku 2030, NATO v Haagu přijalo rámec pěti procent do roku 2035. Jde o to, za co se peníze utratí. Protidronové systémy, elektronický boj, pasivní ochrana základen, rozptyl techniky. Pavoučí síť ukázala, že právě tohle rozhoduje.

Dron za pár stovek versus bombardér za miliardy

Nákladová asymetrie je v dronové válce známá už roky. Nové je její spojení s jaderně relevantními cíli. FPV dron stojí řádově dvanáct tisíc korun. Strategický bombardér Tu-95 desítky miliard. A mezi nimi stála jen dřevěná bouda na korbě kamionu a osmnáct měsíců trpělivosti.

Atomová bomba nezačala být zbytečná. Přestala ale stačit jako náhražka za hlídky, ploty, radary a protidronové sítě kolem vlastních základen. To je ta skutečná lekce Pavoučí sítě: ne konec odstrašení, ale konec iluze, že odstrašení nahradí obranu.