Čeští „antisemité“ se zastávali Íránu. Ten teď rozpoutal vlnu poprav, která teprve nabírá na síle

Když 28. února 2026 dopadly první americko-izraelské střely na íránské jaderné a vojenské cíle, část české veřejné debaty se okamžitě přetočila do režimu „agrese proti Íránu“. Někteří politici a komentátoři rámovali situaci jako porušení mezinárodního práva, jiní mluvili o nespravedlivém útoku na suverénní stát. Jenže v tu chvíli už měsíc běželo masové zatýkání, zrychlené procesy a první rozsudky smrti nad lidmi, jejichž jediným zločinem bylo, že v lednu vyšli do ulic. Kdo tehdy mluvil o Íránu hlavně jako o oběti, musel aktivně ignorovat signály, které byly veřejně dostupné.

Lednové protesty a první fáze teroru

Na přelomu prosince 2025 a ledna 2026 zachvátily Írán masové protesty. Režim odpověděl nejprve střelbou do demonstrantů, pak plošným vypnutím internetu. Organizace Filterwatch zdokumentovala, že od 8. ledna přešla íránská síťová infrastruktura do režimu téměř úplného blackoutu s whitelistingem; fungovala jen státem schválená připojení. Nezávislé redakce ztichly. Státní televize běžela dál.

Organizace HRANA ve své únorové zprávě „The Crimson Winter“ uvádí, že během prvních 50 dnů protestů bezpečnostní složky zadržely nejméně 53 777 lidí. Pro srovnání: po protestech v listopadu 2019, které Amnesty International označila za brutální, bylo během několika dní zatčeno kolem 7 000 osob. Rozsah roku 2026 je řádově jinde.

Už 20. února, osm dní před začátkem války, Amnesty upozornila, že osm lidí bylo odsouzeno k smrti a nejméně 22 dalších čelí zrychleným procesům. Mezi obviněnými byly i děti. Justiční fáze represe tedy nezačala válkou. Válka jí jen poskytla krytí.

Co se děje od 28. února

Po zahájení americko-izraelských úderů režim spustil druhý, tentokrát 83denní internetový blackout. Společné prohlášení CPJ a RSF z 21. května mluví o „informační černé díře“: novináři uvnitř země nemají jak dostat zprávy ven, zahraniční média nemají jak ověřit, co se děje uvnitř. Válka produkuje viditelné obrazy raketových úderů. Popravy vězňů probíhají za digitální stěnou.

Podle Amnesty International režim válečné podmínky aktivně využívá k prohlubování domácí represe:

• Nejméně 36 lidí bylo od 28. února popraveno po politicky motivovaných obviněních a hrubě nespravedlivých procesech.
• Dalších 78 osob je v bezprostředním riziku popravy, z toho 41 bylo zatčeno v souvislosti s lednovými protesty.
• Justice nasadila digitální systém „Saham“ pro rychlou identifikaci a konfiskaci majetku osob označených za „teroristické agenty napojené na sionistického nepřítele“. Režim oznámil zabavení majetku více než 750 lidí, v Íránu i v diaspoře.

Represe tedy není vedlejším efektem války. Je pokračováním už rozjeté pacifikace společnosti, jen jinými prostředky a pod jiným štítem.

Co věděli, a co ignorovali čeští zastánci Íránu

Česká oficiální politika šla od začátku jiným směrem. Ministerstvo zahraničí 28. února zdůraznilo dlouhodobé obavy z íránského raketového programu a podpory ozbrojených skupin. Ministr Macinka informoval o koordinaci s Izraelem a o bezpečnosti českých občanů v regionu. Už 29. ledna, měsíc před válkou, Rada EU přijala nové sankce za závažná porušování lidských práv a Česko tento postup aktivně podpořilo. O tři týdny později, 19. února, EU zařadila Islámské revoluční gardy na seznam teroristických organizací.

Přesto se v české veřejné debatě objevily hlasy, které po 28. únoru akcentovaly hlavně „agresi“ proti Íránu. Nešlo nutně o explicitní obhajobu teheránského režimu, spíš o narativ, že jádrem problému je útok Izraele a USA. Veřejný spor kolem těchto pozic zachytily i české mediální platformy, kde se střetly protichůdné interpretace.

Problém není v tom, že by tito lidé nesli přímou odpovědnost za íránské popravy. Problém je v tom, co v daný moment museli vytěsnit. Amnesty upozorňovala na hrozící exekuce od února. EU přijala sankce za porušování lidských práv v lednu. HRANA publikovala čísla o desítkách tisíc zatčených. Rámovat Írán primárně jako oběť vnější agrese v kontextu těchto veřejně dostupných informací znamenalo, vědomě nebo z pohodlnosti, přehlížet už doloženou domácí represi.

Proč vlna teprve sílí

Čísla k 21. květnu nejsou konečná. Jsou to ověřená minima, to, co se podařilo zdokumentovat přes informační blokádu, kterou režim sám vytvořil. Skutečný rozsah zatýkání, mučení a poprav může být vyšší. Zrychlené procesy pokračují, nová kapitální obvinění přibývají a systém Saham rozšiřuje okruh lidí, kterým režim zabavuje majetek.

Podle našeho odhadu jde minimálně o desítky dalších ohrožených životů, nikoli o uzavřenou vlnu. Pokud případné příměří mezi USA a Íránem nebude přímo podmíněno lidskoprávními požadavky, režim ho s vysokou pravděpodobností využije k dočištění domácí scény: k dokončení procesů, vykonání rozsudků a upevnění kontroly nad společností, která se v lednu pokusila říct dost.

Co lze udělat

Organizace, které situaci dokumentují navzdory blackoutu (Amnesty International, HRANA, CPJ, Reportéři bez hranic), vedou urgentní kampaně za konkrétní jmenované vězně. Tlak na evropské diplomaty a europoslance, aby veřejně jmenovali ohrožené osoby, zůstává jedním z mála nástrojů, které mohou zpomalit popravčí mašinérii. Šířit neověřená jména z anonymních účtů naopak může ohrozit rodiny uvnitř Íránu.

Třicet šest popravených od února, 78 lidí na seznamu smrti, přes 53 tisíc zadržených za necelé dva měsíce protestů. To nejsou čísla, která se dají přehlédnout z nevědomosti. Dají se přehlédnout jen z rozhodnutí.