Putin se bojí, odmítl schůzku se Zelenským na summitu G7. Trump přesto tvrdí, že chtějí oba mír

V pondělí 15. června 2026 Zelenskyj veřejně potvrdil, že ruské straně doručil nabídku sejít se tváří v tvář na okraji summitu G7, za přítomnosti Donalda Trumpa a Emmanuela Macrona. Odpověď nedostal. Místo ní přišlo ticho, a pak Putinova věta z předchozích dnů, že „nevidí důvod ke schůzce“. Kreml svou pozici zúžil ještě dřív: summit prezidentů má podle mluvčího Peskova smysl jedině k potvrzení už hotových dohod. Žádné hotové dohody přitom neexistují. A právě v tomto rozporu, mezi Trumpovým optimismem a ruskými podmínkami, se odehrává aktuální kapitola války na Ukrajině.

Co přesně Zelenskyj nabídl

Základ položil otevřený dopis ze 4. června, adresovaný přímo Putinovi. Zelenskyj v něm navrhl přímé setkání na neutrální půdě, jmenoval Švýcarsko, Turecko i arabské země, a zdůraznil, že klíčové otázky vždy řeší lídři, ne prostředníci. Moskvu i Kyjev jako místo jednání výslovně vyloučil.

O jedenáct dní později přišel konkrétnější krok. Zelenskyj podle Reuters řekl, že nabídl schůzku přímo během summitu G7 v Évian-les-Bains, který probíhá 15.–17. června. Nešlo o potvrzený bod programu, ale o iniciativu: pojďme se potkat tady, pod dohledem světových lídrů, nebo alternativně v USA. Zelenskyj tvrdí, že s pozváním Putina na G7 souhlasily i Spojené státy; přímé americké ani francouzské oficiální potvrzení ale zatím chybí.

Ruská strana formální odmítnutí nezveřejnila. Žádný dopis, žádná nóta. Odmítání nesly veřejné výroky: Putin 5. června prohlásil, že nevidí důvod ke schůzce, a Peskov zopakoval, že lídrovský summit dává smysl jen jako tečka za předem vyjednanými dohodami.

Trumpův optimismus naráží na kremelské podmínky

V neděli 14. června Trump telefonoval odděleně s Putinem i Zelenským. Na okraji summitu pak novinářům řekl větu, která obletěla svět: oba prezidenti jsou prý „otevření tomu něco udělat“. O den později, po osobním jednání se Zelenským v Évianu, přidal, že „Rusko by mělo uzavřít dohodu“ a že udělá, co může.

Jenže Trumpův optimismus stojí na jeho vlastní interpretaci telefonátů, ne na potvrzeném průlomu. Proti němu leží tvrdá fakta:

• Moskva trvá na tom, že summit prezidentů přijde až po dosažení „určitých výsledků“ na nižší úrovni.
• Rusko požaduje předání zbytku Donbasu, který dosud nekontroluje, pro Kyjev politicky nesplnitelná podmínka ještě před zahájením jednání.
• Kreml označil evropské mediační zapojení za „nepřijatelné“ a ruský ministr zahraničí Lavrov 15. června zopakoval, že Moskva akceptuje pouze americké návrhy, nikoli evropská ultimáta.

Trumpovi vyjednavači Steve Witkoff a Jared Kushner, kteří v únoru vedli ženevská jednání mezi ruskou a ukrajinskou delegací, mají podle Reuters brzy znovu přijet do Moskvy. Udržují kontakty s oběma stranami. Klíčová otázka ale není, zda Trump dokáže telefonovat s Putinem, to umí. Otázka je, zda dokáže své osobní kanály přetavit do formátu, který Moskva neodmítne bez viditelných politických nákladů.

Proč Moskva odmítá právě tento formát

Kreml neříká, že nechce jednat vůbec. Říká, že nechce jednat takhle. A „takhle“ znamená: za přítomnosti Trumpa, Macrona, evropských lídrů a kamer summitu G7, kde by Putin seděl v pozici toho, kdo se musí obhajovat.

Společná deklarace Francie, Británie, Německa a Ukrajiny ze 7. června výslovně podpořila přímý dialog Ukrajiny a Ruska s aktivní účastí USA i Evropy. Právě to je pro Moskvu nepřijatelné. Kreml chce bilaterální kanál s Washingtonem, ne multilaterální tlak. Schůzka na G7 by znamenala přesný opak: Putina pod společným tlakem Západu, bez kontroly nad místem, agendou ani výstupem.

Vývoj ruské pozice od začátku války přitom nesměřuje k otevírání, ale k dalšímu zužování. Na jaře 2026 Kreml říkal, že schůzka může být jen k finalizaci dohod. V červnu Putin prohlásil, že nevidí důvod ke schůzce vůbec. A 15. června Zelenskyj konstatoval, že „Rusko znovu ukázalo, že není připravené mluvit“.

Evropa přitvrzuje místo čekání

Zatímco diplomatická hra kolem schůzky skončila patem, Evropa mezitím jedná. A jedná tvrdě.

Rada EU 15. června přijala nový sankční balík mířící na ruské energetické příjmy, vojensko-průmyslový komplex i propagandistické struktury. O den později Británie udeřila na ruské banky, stínovou flotilu tankerů a logistické sítě zásobující ruskou armádu. Na summitu G7 se podle Reuters otevřela debata o dalších sankcích na ropný export a posílení protivzdušné obrany pro Ukrajinu.

Zelenskyj sám řekl přímo: pokud Rusko odmítne i tuto šanci, „bude potřeba větší tlak“. A Evropa mu v tom zatím vychází vstříc. Česká republika pokračuje v muniční iniciativě jako zprostředkovatel, byť odmítla ručit za unijní půjčku Ukrajině ve výši až 90 miliard eur na roky 2026–2027. Podpora Kyjevu ano, ale s finančními limity.

Kdo teď boduje a kdo brzdí

Mediálně si tento týden připsal bod Kyjev. Zelenskyj dostal Ukrajinu zpět do centra agendy G7, ukázal ochotu jednat a nechal Putina v roli toho, kdo odmítá. Na bojišti mluví o zlepšené pozici a tlačí na další sankce.

Procedurálně ale tempo stále drží Moskva. Dokud Putin může odmítat samotný formát schůzky, ne její obsah, ale její podobu, má v rukou účinné veto. A dokud Trumpův optimismus stojí jen na telefonátech bez hmatatelného výstupu, zůstává spíš diplomatickým signálem než cestou k příměří.

Summit G7 v Évianu pokračuje do úterý. Společné prohlášení lídrů k Ukrajině zatím zveřejněno nebylo. Místo průlomu se rýsuje další kolo sankcí, další zbraně pro Kyjev a další Trumpův telefonát. Válka vstupuje do pátého roku a mír zůstává tam, kde byl, v budoucím čase.