Rusko zůstane úplně samo: bývalé sovětské republiky utíkají do EU jedna za druhou a Putin jenom vyhrožuje

11. března 2026 moldavská vláda oznámila, že zahajuje formální odchod ze Společenství nezávislých států. O tři týdny později to potvrdil parlament v Kišiněvě. Nebyl to impulzivní krok: k tomu datu už Moldavsko zrušilo 71 z 283 bilaterálních dohod uzavřených v rámci SNS a dalších šedesát mělo v přezkumu. Souběžně běží přístupová jednání s Evropskou unií, otevřená v červnu 2024, a od 1. ledna 2026 platí pro moldavské občany unijní roamingový režim „volej jako doma“. Moldavsko neodchází jen na papíře. Odchází infrastrukturou, smlouvami, každodenním životem svých lidí.

Kdo odchází a jak rychle

Moldavsko není první ani jediné. Časová osa postsovětského rozpojování se čte jako zrychlující se jízdní řád:

• Gruzie dokončila odchod ze SNS v srpnu 2009, po válce s Ruskem o rok dříve. Kandidátský status EU získala v prosinci 2023, ale vláda přístupový proces sama suspendovala do roku 2028, případ Gruzie tedy není přímočarý útěk, spíš zadrhlý pokus.
• Ukrajina ukončila účast ve statutárních orgánech SNS v květnu 2018, kandidátem EU se stala v červnu 2022 a přístupová jednání běží od června 2024.
• Arménie od března 2024 fakticky zmrazila členství v Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (ODKB). V březnu 2025 přijala zákon o zahájení procesu přistoupení k EU, účinný od dubna téhož roku. A 5. května 2026 se v Bruselu konal vůbec první summit Arménie a EU, na němž padl příslib investic ve výši 2,5 miliardy eur a zmínka o bezvízovém styku.

Každý z těchto kroků má jinou dynamiku, jiný kontext, jinou míru rizika. Spojuje je ale jedno: všechny směřují pryč od Moskvy.

Jak zní hrozby z Moskvy

Ruská státní média a kremelští mluvčí reagují na každý odchod předvídatelným scénářem, kombinací právních varování, ekonomického strašení a civilizačního patosu. Tón se ale v čase proměňuje.

Když se v roce 2006 spekulovalo o odchodu Gruzie ze SNS, ruský poslanec Bilalov na stránkách RIA Novosti prohlásil, že se Moskva k tomu staví „klidně“ a jde o „právo suverénního státu“. Paralelně ovšem padaly zmínky o odebrání obchodních preferencí. Jazyk byl tehdy spíš technokratický: ztratíte výhody, vaše věc.

O dvacet let později je rétorika jiná. Mluvčí Kremlu Peskov v lednu 2025 prohlásil, že současné členství Arménie v EU a Euroasijské ekonomické unii je „prostě nemožné“. Vicepremiér Overčuk šel dál a arménskou cestu do Evropy přirovnal ke „koupi lístku na Titanic“. Mluvčí ministerstva zahraničí Zacharovová po moldavském hlasování označila odchod ze SNS za „cynické rozhodnutí“ a dodala, že si Kišiněv nebude moci vybírat, které dohody SNS si ponechá.

Posun je zřetelný. Místo administrativního tónu nastoupil ideologický rámec: evropská cesta je iluze, odchod jde proti vůli obyčejných lidí, EU je neslučitelná s „přirozeným“ prostorem, do něhož tyto země patří. Jenže čím hlasitější je rétorika, tím zřetelněji prozrazuje, že Moskva ztrácí nástroje, jak odchodu zabránit.

Staletý nárok, který se drolí

Kremelská logika „přirozeného“ práva na postsovětský prostor není výmyslem posledních let. Analytici Chatham House podrobně rozebírají mýtus „trojjediného ruského národa“, konstrukci, která od 16. a 17. století legitimizovala expanzi carského Ruska směrem na západ a jih, pozdější rusifikaci a nakonec i sovětský model centra a periferie. Putin tuto logiku převzal a aktualizoval: bývalé republiky nejsou plně suverénní státy, ale součást „ruského civilizačního prostoru“, kde má Moskva přednostní hlas.

Právě tento nárok dnes Moldavsko, Arménie a před nimi Ukrajina prakticky rozebírají. Analytický text Carnegie Endowment z května 2024 mluví přímo o „konci blízkého zahraničí“, konci éry, kdy Moskva mohla počítat s tím, že bývalé sovětské republiky automaticky spadají do její sféry vlivu. Nejde o rozpad jedné organizace. Jde o rozpad samotného předpokladu, na kterém ruská zahraniční politika posledních tří dekád stála.

Kdo Moskvě ještě zbývá

Formálně vypadá situace lépe, než naznačuje nadpis. V ODKB zůstávají Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán a Tádžikistán. V Euroasijské ekonomické unii je navíc stále i Arménie. Jenže formální členství a skutečná loajalita jsou dvě různé věci.

Kazachstán je nejzajímavější případ. Zůstává uvnitř všech ruských struktur, ale současně udržuje dlouhodobé partnerství s NATO včetně pravidelných cvičení Steppe Eagle a v únoru 2026 podepsal s Tureckem společné prohlášení o obranné a vojensko-technické spolupráci. Zacharovová v červnu 2025 veřejně připomněla Astaně, že členství v ODKB vyžaduje „bdělost“ v kontaktech s Aliancí. I vůči formálně loajálnímu spojenci tedy Moskva už komunikuje varovným tónem.

Nejspolehlivější oporou zůstává Bělorusko, ale i to je spíš důsledek osobní závislosti Lukašenkova režimu na Kremlu než projev přesvědčeného spojenectví. Kyrgyzstán a Tádžikistán setrvávají z utilitárních ekonomických důvodů, ne z geopolitického nadšení.

Proč výhrůžky nefungují

Ruská vojenská i politická kapacita je od roku 2022 svázaná válkou proti Ukrajině. Moskva nemůže současně vést plnohodnotnou válku a zároveň silově vynucovat poslušnost v Kišiněvě, Jerevanu nebo Astaně. Zbývají jí ekonomické páky, hybridní operace a propaganda, a právě ty dnes dominují jejím reakcím na odchod republik.

Problém je, že i tyto nástroje ztrácejí účinnost. Moldavsko a Arménie mají alternativní kotvy: EU nabízí investice, přístup na trh, mobilitu občanů. Kazachstán má Turecko a NATO. Samotný ruský integrační projekt (SNS, ODKB, EAES) přestal být atraktivní nabídkou a stal se spíš setrvačností, ze které se státy postupně vymaňují.

Rusko není globálně izolované, má Čínu, má obchodní partnery v Asii a Africe. Ale uvnitř prostoru, který po staletí považovalo za svůj, mu zůstává čím dál méně zemí ochotných poslouchat. A „lístek na Titanic“ si nakonec možná koupil někdo jiný, než komu ho Kreml přisoudil.