Amerika dosáhla přesného opaku, než chtěla. Evropa si našla ještě lepší náhradu pro dodávky zbraní na Ukrajinu

Když americký ministr obrany Pete Hegseth v únoru 2025 na ministeriálu NATO vyzval evropské spojence, aby převzali „hlavní odpovědnost“ za obranu kontinentu, znělo to jako jasný vzkaz: zbrojte víc, kupujte víc, a nejlépe od nás. Washington o dva měsíce později reformoval systém zahraničních vojenských prodejů, aby americké firmy dodávaly rychleji a levněji. Jenže evropské státy, které po ruské invazi na Ukrajinu horečně doplňovaly vlastní sklady vyprázdněné darováním techniky Kyjevu, mezitím objevily dodavatele, který jim v klíčových segmentech nabídl víc než Amerika. Soul.

Čísla, která mluví jasně

Podle SIPRI tvořily americké dodávky v letech 2021–2025 stále dominantních 58 % veškerého zbrojního dovozu evropských členů NATO. Jižní Korea ale vyskočila na 8,6 % a stala se druhým největším dodavatelem, před Francií, Německem i Británií. Ještě před deseti lety by takové číslo znělo absurdně. Dnes za ním stojí konkrétní kontrakty, rozjeté výrobní linky a backlog korejské „velké čtyřky“ (Hanwha Aerospace, Hyundai Rotem, Korea Aerospace Industries a LIG Nex1) blížící se 100 bilionům wonů. Podle tržního konsenzu letos tyto čtyři firmy míří na tržby kolem 50,6 bilionu wonů, tedy zhruba 37,4 miliardy dolarů.

Růst netáhne náhoda. SIPRI výslovně uvádí, že evropská poptávka po náhradě materiálu poslaného Ukrajině byla hlavním motorem korejského exportního boomu od roku 2022.

Polsko jako průlomový případ

Klíčem k pochopení celého posunu je Varšava. Polsko po začátku ruské invaze odevzdávalo Ukrajině tanky, houfnice i munici z vlastních skladů a potřebovalo je nahradit okamžitě, ne za pět let. Evropští výrobci nestíhali navyšovat kapacity. Amerika měla vlastní priority.

V červenci 2022 polské ministerstvo obrany oznámilo rámcové kontrakty, jejichž rozsah neměl v moderní historii středoevropských armád obdobu:

• 1 000 tanků K2 (první kusy z korejských linek, od roku 2026 výroba polské verze K2PL přímo v Polsku)
• Přes 600 houfnic K9 Thunder
• 48 lehkých bojových letounů FA-50
• Raketomety Chunmoo/Homar-K kompatibilní s NATO standardy

První dodávky dorazily v řádu měsíců, ne let. A součástí smluv byl od začátku transfer technologií a lokalizace výroby, přesně to, co americké firmy tradičně nabízejí neochotně nebo za výrazně vyšší cenu. Výsledek? V letech 2021–2025 pocházelo 47 % polských zbrojních dovozů z Jižní Koreje, 44 % z USA. Polsko přitom představovalo 17 % veškerého dovozu zbraní evropských členů NATO.

A nejde už jen o Polsko. V únoru 2026 podepsalo kontrakt na systém Chunmoo i Norsko, čímž korejská expanze překročila hranice východního křídla Aliance.

V čem je Korea „lepší“, a v čem ne

Slovo „lepší“ si zaslouží upřesnění. Analytici z IISS identifikují čtyři oblasti, kde korejské firmy momentálně překonávají americkou i evropskou konkurenci:

• Dodací lhůty – hotové výrobní linky umožňují dodávat v měsících, ne v letech
• Cena – nákladová efektivita oproti zavedeným západním dodavatelům
• Transfer technologií – ochota přesunout část výroby přímo k zákazníkovi
• Servis a údržba – rozsáhlá podpora po celou dobu životního cyklu

V těchto parametrech Korea trefila přesně to, co Evropa v nouzi potřebovala. Jenže ve stealth letectvu páté generace, v jaderném odstrašení, v satelitním průzkumu nebo v celé architektuře aliančního velení a řízení zůstávají Spojené státy nenahraditelné. Korejský vzestup není konec americké dominance, je to konec amerického monopolu v části trhu.

Paradox americké strategie

Ironie celé situace je strukturální. Trumpova administrativa chtěla dvě věci najednou: donutit Evropu, aby se o sebe postarala sama, a zároveň si udržet pozici hlavního dodavatele zbraní. Jenže čím hlasitěji Washington zpochybňoval spolehlivost amerických bezpečnostních závazků, tím silnější byl evropský impuls diverzifikovat. Reuters v červnu 2026 informoval, že NATO řeší zaplňování mezer v aliančních krizových silách, které vznikly po amerických škrtech. Generální tajemník Rutte to řekl otevřeně.

Evropské obranné rozpočty přitom skutečně rostou, NATO po summitu 2025 posunulo laťku na 5 % HDP jako dlouhodobý cíl. Vzniká obrovský trh. Ale o ten trh se už neucházejí jen Lockheed Martin a Raytheon. Korejské firmy se navíc institucionalizují přímo uvnitř aliančních struktur: Soul má od roku 2023 individuální partnerský program s NATO a v březnu 2025 vstoupil do programu NATO STO Enhanced Partnership.

Co to znamená pro Česko

Česká armáda zatím korejský boom spíš sleduje, než aby byla jeho přímým zákazníkem. Hlavní modernizační projekty AČR jdou jinými cestami: americké stíhačky F-35, švédská bojová vozidla CV90, francouzské houfnice Caesar, izraelský protivzdušný systém SPYDER. Žádná korejská platforma mezi klíčovými akvizicemi nefiguruje.

Přesto polský model (rychlý nákup, transfer technologií, lokální výroba) rezonuje. Česká strategie vyzbrojování do roku 2030 výslovně požaduje maximální zapojení domácího obranného průmyslu. A právě ochota korejských firem přenášet výrobu k zákazníkovi je něco, co může v budoucích tendrech změnit pravidla hry i pro Prahu.

Pro Ukrajinu je celý vývoj převážně dobrou zprávou. Čím rychleji evropské armády doplní vlastní sklady, tím udržitelnější bude podpora Kyjevu. Jižní Korea sice zatím není hlavním přímým dodavatelem smrtících zbraní Ukrajině; tuto roli stále plní USA a evropští spojenci přes alianční mechanismus PURL. Ale každý korejský tank, který vjede do polského skladu, uvolňuje kapacitu, kterou lze poslat dál na východ. Washington chtěl, aby Evropa zbrojila. Evropa zbrojí. Jen ne tak, jak si Amerika představovala.