Západ se začíná bát: „Co když udělá chybu Kyjev, ne Moskva?“ Bělorusko se stává rozbuškou, válka hrozí celé Evropě

Dne 22. června 2026 vyšel v londýnském týdeníku The Spectator text s provokativním názvem: „Chystá se Zelenskyj zaútočit na Bělorusko?“ Galeotti v něm nevaruje před ruskou invazí do další země. Varuje před tím, že válku geograficky rozšíří Kyjev, úderem na cíle v zemi, která oficiálně nebojuje, ale fakticky pomáhá Rusku vést válku. A právě v tom vidí rozbušku, která by mohla vtáhnout do konfliktu celou Evropu. Ne proto, že by Bělorusko bylo vojenskou velmocí, ale proto, že sousedí s Polskem, Litvou a Lotyšskem, třemi členy NATO.

Od varování k ultimátu: šest týdnů, které změnily tón

Aby bylo jasné, jak rychle se situace vyhrotila, stačí sledovat chronologii. 15. května 2026 Volodymyr Zelenskyj na Telegramu poprvé otevřeně napsal, že se Rusko snaží vtáhnout Bělorusko hlouběji do války, a případně i do operací proti členským státům NATO. O pět dní později, 20. května, svolal jednání Štábu vrchního velitele k pěti scénářům možného rozšíření ruské agrese přes severní směr. Tentýž večer ve svém pravidelném projevu zmínil „preventivní kroky vůči Bělorusku i vybraným částem Ruska“.

26. května se v Kyjevě sešel se Svjatlanou Cichanouskou, lídrkyní běloruské opozice v exilu. Poděkovala mu za to, že na hrozbu upozorňuje partnery. Jenže tón se posunul dál.

19. června přišlo ultimátum. Zelenskyj dal Lukašenkovi týden na odstranění zařízení, které podle Kyjeva slouží k navádění ruských úderných dronů na ukrajinské cíle. „Když to neudělá on, uděláme to my,“ řekl. O den později upřesnil, že Ukrajina ví o čtyřech konkrétních přenosových stanicích a „o každé továrně v Bělorusku“, která pracuje pro ruský válečný stroj.

Proč je Bělorusko víc než jen průjezdní země

Označit Bělorusko za rozbušku není rétorika. Je to popis role, kterou Minsk hraje od prvních hodin invaze v únoru 2022, kdy ruské kolony vjely na Ukrajinu právě z běloruského území. Od té doby se zapojení prohlubovalo, nikoli nasazením běloruských vojáků, ale poskytováním všeho ostatního.

Podle oficiálních ukrajinských zdrojů Bělorusko:

• hostí přenosové systémy pro řízení ruských úderných dronů,
• provozuje přes 3 000 podniků dodávajících Rusku kriticky důležité komponenty,
• buduje infrastrukturu pro raketový systém Orešnik,
• uchovává na svém území ruské taktické jaderné zbraně.

Zelenskyj 20. června přidal další rozměr: dodávky benzinu z Běloruska do Ruska od ledna do května 2026 meziročně vzrostly třináctkrát, dodávky nafty trojnásobně. Nejde tedy jen o vojenskou logistiku, ale o ekonomickou transfuzi.

Reuters upozorňuje, že tato tvrzení nezávisle neověřil. Kreml je odmítá a 22. června označil ukrajinské ultimátum za agresi a zásah do suverenity svého spojence. Ale i bez nezávislého ověření každé jednotlivé stanice je celkový obraz jasný: Bělorusko stojí na hranici mezi nepřímou podporou a přímým spolubojovnictvím. A právě tato šedá zóna je tím, co Galeotti považuje za nejnebezpečnější.

„Chyba Kyjeva“ – co přesně to znamená

Galeotti nemluví o zbloudilé střele ani o nehodě. Mluví o vědomém politickém rozhodnutí udeřit na třetí zemi, která formálně není ve válce. Problém podle něj spočívá v precedentu: pokud Ukrajina zaútočí na běloruské cíle kvůli nepřímé podpoře Ruska, Moskva může tutéž logiku obrátit proti evropské infrastruktuře. Sabotáže, kyberútoky, útoky na dopravní uzly, to vše by mohlo být rámováno jako „reciproční odpověď“ na nový standard, který Kyjev sám nastavil.

Lukašenko přitom není bezmocný vazal, jak The Spectator výslovně zdůrazňuje. Dosud nenasadil vlastní vojáky a opakovaně tvrdí, že nechce hlubší zapojení. Jenže současně poskytuje vše, co Rusko potřebuje, kromě lidí. Je nebezpečným umožňovatelem, i když ne samostatným stratégem.

A tady leží jádro dilematu pro Západ. Pokud Kyjev udeří, Moskva získá propagandistický materiál a důvod k další eskalaci. Pokud neudeří, přenosové stanice a továrny dál pracují pro ruskou válku.

Jak blízko je to k nám

Carnegie Endowment ve své analýze z 2. června 2026 konstatuje, že v Bělorusku je trvale rozmístěno zhruba 2 000 ruských vojáků a že pro reálnou novou pozemní ofenzivu ze severu by Moskva potřebovala desítky tisíc. Reportáž The Guardian ze severní ukrajinské hranice z 18. června potvrzuje, že pohraničníci nevidí známky masivního soustřeďování vojsk. Bezprostřední invaze ze severu tedy podle dostupných dat nehrozí.

Jenže riziko neleží v klasické invazi. Leží v eskalačním řetězci: ukrajinský úder na běloruské území → ruská odvetná akce → incident u hranic s Polskem, Litvou nebo Lotyšskem → konzultace podle článku 5 Severoatlantické smlouvy. NATO přitom výslovně uvádí, že článek 5 platí až při ozbrojeném útoku na spojence a posuzuje se případ od případu, není to automatický spouštěč. Ale hybridní a infrastrukturní eskalace by zasáhla Evropu dřív, než by kdokoli stihl svolat summit.

Evropská komise už v únoru 2026 popsala zvláštní zranitelnost států na východní hranici EU: vyšší inflaci, slabší růst, rostoucí obranné výdaje. Česko v tom není výjimkou. Vláda schválila růst obranných výdajů na 2,2 % HDP v roce 2026 s výhledem na 3 % do roku 2030. Čeští vojáci slouží v Litvě a Lotyšsku, tedy přesně v zemích, které s Běloruskem přímo sousedí. Ministr obrany při dubnové návštěvě těchto jednotek výslovně spojil jejich přítomnost s bezpečností obyvatel České republiky. NATO po summitu v Haagu 2025 navíc stanovilo cíl 5 % HDP na obranu a odolnost do roku 2035, číslo, které ještě před dvěma lety znělo jako sci-fi.

Šedá zóna, ve které se rozhoduje o válce a míru

Největší nebezpečí neplyne z toho, že by běloruská armáda byla silná. Plyne z toho, že nikdo přesně neví, kde končí „nepřímá podpora“ a začíná „legitimní cíl“. Zelenskyj tuto hranici posouvá každým dalším prohlášením blíž k přímé akci. Moskva na to reaguje obviněními z agrese a konzultacemi s Lukašenkem. A Západ stojí uprostřed, s obavou, že další krok neudělá Rusko, ale Ukrajina.

Galeotti to shrnuje jako problém přetažení. Ne proto, že by Kyjev neměl důvod být frustrovaný z běloruské role. Ale proto, že úder na třetí zemi otevírá dveře, které pak nejdou zavřít.

Bělorusko dnes není válčící stát. Ale není ani neutrální země. Je přesně tím, čím je nejnebezpečnější, šedou zónou, kde se rozhodnutí jednoho muže v Kyjevě nebo jednoho muže v Minsku může proměnit v problém celého kontinentu.