„Sebevražda, Ukrajina bude roztrhána na kusy,“ míní ex-šéf Nativu. Fronta z Běloruska ji odřízne od Západu a „udusí se“

Kedmi to řekl 27. května 2026 v pořadu na YouTube kanálu Alexandra Šelesta a jeho slova okamžitě přebrala ruská i ukrajinská média. Pokud se Bělorusko vtáhne do války, je to konec Ukrajiny, tak zní jádro jeho výroku. Formulace o „sebevraždě“ shrnuje jeho argument, že si Kyjev tlakem na Minsk může sám přivolat scénář, který mu strategicky nejvíc ublíží. Kedmi přitom není bývalý šéf Mosadu, jak bývá nepřesně uváděn, nýbrž vedl službu Nativ, která se historicky zabývala emigrací sovětských Židů do Izraele. V posledních letech se ale etabloval jako hlasitý komentátor geopolitiky, zejména války na Ukrajině, a jeho výroky pravidelně rezonují v ruském mediálním prostoru.

Kedmiho scénář: osa Volyň–Rivne–Čop

Kedmi vykresluje konkrétní operační linii. Úder ze severu, z běloruského území, by mířil přes Volyňskou a Rivenskou oblast směrem k západním koridorům a až ke karpatskému přechodu u Čopu. Nejde o doslovné „roztrhání na kusy“ ve smyslu administrativního rozřezání státu. Jde o něco horšího, o operační rozseknutí země, které by oddělilo zásobovací zázemí od hlavního bojiště na východě.

Proč právě tato osa? Protože tudy vedou hlavní tepny západní pomoci. Evropská komise provozuje takzvané koridory solidarity, alternativní logistické trasy, přes které od roku 2022 proudí na Ukrajinu vojenský materiál, humanitární pomoc i komerční zboží. Klíčové koridory vedou přes polskou Medyku do Lvova a dál přes Rivne na Kyjev. Další trasy míří přes Kovel a přes slovenský Čop. Lvivská železnice spravuje většinu západoukrajinské sítě včetně rivenského uzlu. Přerušení těchto tras by neznamenalo jen logistickou komplikaci. Znamenalo by zásah do samotné schopnosti Ukrajiny bojovat.

Co říkají fakta: příprava u hranice chybí

Kedmiho scénář je strategicky koherentní. Problém je, že veřejně dostupná data ho zatím nepotvrzují jako bezprostřední hrozbu.

Mluvčí ukrajinské pohraniční služby Andrij Demčenko 24. května 2026 uvedl, že u běloruské hranice nebyl zaznamenán přesun techniky ani vojsk potřebný pro pozemní vpád. O tři dny později, 27. května, ISW konstatoval, že nevidí známky přípravy běloruské pozemní invaze a že Rusku chybějí rezervy pro otevření dalšího frontu. Analýza Carnegie Endowment z 2. června 2026 pak shrnula, že přímá hrozba není veřejně doloženě vyšší než v předchozích dvou letech, i když ji nelze odmávnout.

V Bělorusku je trvale rozmístěno přibližně dva tisíce ruských vojáků. Pro skutečnou pozemní ofenzívu by bylo třeba přesunout desítky tisíc lidí a odpovídající techniku. Něco takového se nedá skrýt.

Kyjev ale hrozbu bere vážně a přitvrzuje

Ukrajinská strana rozhodně nesedí se založenýma rukama. Posun v politice vůči Minsku je systematický a datuje se měsíce před Kedmiho výrokem:

• 25. ledna 2026 – Zelenskyj ve Vilniusu veřejně propojil Bělorusko s operátory íránských dronů Šáhed a s hrozbou balistické rakety Orešnik.
• 18. února – Kyjev uvalil sankce přímo na Lukašenka, s odůvodněním, že Bělorusko provozuje přenosové stanice pro ruské drony a přes tři tisíce běloruských firem podporuje ruský zbrojní průmysl.
• 23. února – Zelenskyj v rozhovoru pro běloruské médium Zerkalo varoval, že se Bělorusko „nemá nechat zatáhnout do války“ a že „silně riskuje“.
• 29. dubna – Ukrajina sankcionovala konkrétní běloruské podniky vyrábějící komponenty pro 122mm a 152mm dělostřeleckou munici a firmu opravující ruská letadla.
• 20. května – Zelenskyj svolal poradu velení k pěti scénářům rozšíření války přes severní směr a večer veřejně prohlásil, že otevření nového klastru bude mít pro Bělorusko „významné důsledky“.

Nejde tedy o jednorázový výbuch rétoriky. Jde o eskalační křivku, která se budovala od ledna a vyvrcholila květnovou bezpečnostní vlnou.

Proč Lukašenko váhá a proč je to klíčové

Kedmi tvrdí, že Kyjev si provokacemi sám přivolává katastrofu. Jenže rovnice má i druhou stranu. Lukašenko ví, co by přímý vstup do války znamenal.

Expert Taras Zahorodnij v analýze pro RBC-Ukraine z 19. května upozornil, že běloruský režim se bojí ztráty moci, zásahů na klíčovou infrastrukturu a ekonomických škod. Běloruské objekty blízko ukrajinské hranice, rafinérie, sklady, logistické uzly, by se staly legitimními cíli. Kyiv Post v dubnu 2026 popsal pokračující militarizaci Běloruska, ale zároveň konstatoval omezenou ochotu Minsku k samostatné vojenské akci. Lukašenko slouží Moskvě jako nástupní prostor, zázemí pro drony a průmyslový dodavatel. Ale mezi tím a vlastním útokem je propast, kterou zatím nechce překročit.

Český rozměr: munice, která jezdí přes ohrožené koridory

Běloruský směr není abstraktní hrozba. Česká republika do konce září 2025 dodala přes různé mechanismy více než 3,7 milionu kusů velkorážové dělostřelecké munice a koordinuje nákupy pro zahraniční dárce i přímo pro Ukrajinu. Česká muniční iniciativa fyzicky proudí na Ukrajinu právě přes západní logistické trasy, přes Polsko, přes Lvov, přes Rivne. České výcvikové týmy navíc cvičí ukrajinské vojáky v Polsku v rámci mise EUMAM, tedy na stejné západní ose.

Přerušení koridorů by české dodávky nezdrželo o dny. Zdrželo by je o týdny, prodražilo a donutilo hledat objížďky, které dnes neexistují.

Běloruský směr je pro Kyjev nejcitlivější ne proto, že by tam už stála útočná armáda. Ale proto, že právě tudy vede nejkratší cesta k rozbití všeho, co Západ za čtyři roky vybudoval.