Rusko se ekonomicky dusí a blíží se katastrofa, jakou nezažilo. Už 30 % firem je ve ztrátě, strmý pád začal

Čísla z Petrostatu, která v červnu zveřejnilo RBK Petrohrad, ukazují skok podílu ztrátových firem z 18 na 30 procent za pouhé čtyři měsíce. Petrohrad přitom není okrajový případ, je to druhé největší město Ruska a podle slov guvernéra Alexandra Beglova průmysl generuje zhruba polovinu rozpočtových příjmů všech úrovní. Když se tu láme rentabilita továren, láme se základ, na kterém stojí veřejné finance celého regionu. A Petrohrad není sám. Permský kraj uzavřel rok 2025 s indexem průmyslové výroby na 98,2 procenta, Sverdlovská oblast spadla v prvním čtvrtletí 2026 na 89,8 procenta včetně hlubokého propadu metalurgie. Na federální úrovni Rosstat v červnu potvrdil, že HDP za první čtvrtletí dosáhlo jen 99,8 procenta meziročně a zpracovatelský průmysl v přidané hodnotě klesl na 98,5 procenta. Strmý pád nezačal včera, rozběhl se na přelomu let 2025 a 2026 a teď se šíří jako prasklina v ledu.

Drahé peníze, silný rubl a prázdné kasy továren

Ruská ekonomika se nedusí jedním problémem, ale jejich kombinací, která se vzájemně zesiluje. Centrální banka Ruské federace držela od ledna do konce dubna 2026 průměrnou klíčovou sazbu kolem 15,5 procenta. Teprve 19. června ji snížila na 14,25 procenta, což je stále extrémně vysoko. Pro továrny to znamená, že úvěr na modernizaci linky, nákup náhradních dílů nebo rozšíření výroby stojí tolik, že se nevyplatí.

K tomu přichází silný rubl. Šéf Ruského svazu průmyslníků a podnikatelů (RSPP) Alexandr Šochin 10. června veřejně prohlásil, že příliš silný rubl je pro růst dokonce větší bariéra než samotná výše sazby, a naznačil, že byznys by uvítal kurz 80–85 rublů za dolar. Silná měna totiž zlevňuje dovoz, ale současně ničí marže exportérů a domácích výrobců, kteří musejí konkurovat levnějšímu zahraničnímu zboží.

A pak jsou tu sankce. Omezení dovozu technologií a komponentů rozleptávají dodavatelské řetězce už čtvrtý rok. RBK cituje ekonomku Jelenu Tkačenkovou, která zdůrazňuje právě sankční tlak. Část prostředků z obranných zakázek je navíc účelově vázaná, podniky z nich nemohou volně modernizovat civilní výrobu. Výsledek? „Peníze na rozvoj u podniků nejsou,“ shrnuje RBK.

Moskva žije v jiném Rusku

Kdo sleduje jen moskevské statistiky, snadno nabude dojmu, že se nic neděje. Hlavní město vykázalo za leden až březen 2026 index průmyslové výroby 112,7 procenta, tedy působivý růst. Jenže Moskva není továrna. Je to centrum státních peněz, služeb, centrál korporací a administrativy. Její ekonomická struktura je zásadně odlišná od průmyslových regionů Uralu, Povolží nebo severozápadu.

Srovnání mluví jasně:

V Petrohradu navíc obor počítačů, elektroniky a optiky spadl na index 76,3, tedy propad o téměř čtvrtinu. Psát o „jednotně stabilním Rusku“ na základě moskevských čísel je jako hodnotit zdraví pacienta podle teploty v čekárně.

Fórum prodává budoucnost, statistika měří přítomnost

Alexandr Beglov na Petrohradském mezinárodním ekonomickém fóru (PMEF) v červnu 2026 prezentoval 74 podepsaných dohod v celkové hodnotě 731,72 miliardy rublů, z toho průmyslové kontrakty za více než 170 miliard. Označil fórum za jedno z nejúspěšnějších. Jenže investiční sliby na konferencích a reálný stav peněženek továren jsou dvě různé roviny. Fórum prodává příslib, kontrakty, které se možná naplní za rok, za dva, za pět. Petrostat měří současnost: třetina podniků ve zpracovatelském průmyslu je ve ztrátě právě teď.

Tento rozpor není nutně lež. Je to ale nebezpečný optimismus v situaci, kdy podniky nemají z čeho investovat a kdy drahý úvěr brání tomu, aby se podepsané dohody vůbec realizovaly. Bez levnějšího kapitálu zůstane řada těch 74 smluv na papíře.

Válečná ekonomika žere vlastní základ

Federální rozpočet na rok 2026 počítá s výdaji na obranu ve výši 12,8 bilionu rublů. Ropné a plynové příjmy stále nesou zhruba pětinu státních příjmů, takže Kreml zatím nemá akutní problém s financováním války. Krátkodobě peníze na rakety a tanky jsou.

Dlouhodobě je to ale jiný příběh. Řetězec dopadů má jasné pořadí: nejdřív klesá rentabilita podniků, pak se odkládají investice a modernizace, následně slábne výroba, zmenšuje se daňová báze regionů a nakonec přichází tlak na rozpočty, veřejné služby a regionální projekty. V Petrohradu, kde průmysl podle Beglova nese polovinu rozpočtových příjmů, může být tento mechanismus obzvlášť bolestivý. Podle nás se viditelné dopady na kvalitu regionálních investic a veřejných služeb mohou začít projevovat už v druhé polovině roku 2026.

Rok 2022 byl pro ruskou ekonomiku akutní šok zvenčí, sankce, odchod firem, zmrazení aktiv. Rok 2026 vypadá jinak. Je to opožděné vnitřní opotřebení po několika letech válečného přehřátí. Problém už není „přežít sankce“, ale udržet rentabilitu a investice v ekonomice, která stále víc spotřebovává vlastní hospodářský základ. Centrální banka sice pro rok 2026 stále počítá s růstem HDP mezi 0,5 a 1,5 procenta, ale sama přiznává utlumené investice a jen mírné tempo oživení.

Ruská ekonomika zatím nepadá jedním rázem. Padá po vrstvách, a každá další vrstva odkrývá tu předchozí, už oslabenou. Válečná mašina běží dál, ale továrny, které ji živí, pomalu docházejí dech.