„Nebezpečnější než Rusko,“ varuje polský tisk, a burcuje k přípravám na válku s Ukrajinou

Dne 22. června 2026 zveřejnil Przemysław Piasta v týdeníku Myśl Polska text s názvem „Ukrajina nás sbližuje s Ruskem“. Hlavní teze zní: po skončení války na Ukrajině nebude pro Polsko největší hrozbou Moskva, ale ozbrojená, nacionalisticky vyburcovaná Ukrajina, opřená o milionovou diasporu na polském území. Piasta navrhuje masivní zbrojení, návrat všeobecné branné povinnosti, kontrazpravodajský dohled nad ukrajinskými organizacemi v Polsku a deportace osob, které označuje za bezpečnostní riziko. Text je krajní. Ale nevznikl ve vzduchoprázdnu, přišel uprostřed nejostřejší polsko-ukrajinské symbolické krize za poslední roky.

Řád bílého orla jako roznětka

Jiskra přeskočila na začátku června 2026. Ukrajinská strana pojmenovala vojenskou jednotku po „Hrdinech UPA“, organizaci, kterou polský Sejm v usnesení z roku 2016 označil za odpovědnou za genocidu na Volyni. Polský ministr obrany Władysław Kosiniak-Kamysz veřejně vyzval Kyjev k revizi rozhodnutí a označil státní glorifikaci UPA za „nepřijatelnou“.

O dva týdny později, 19. června, přišel krok, který posunul spor na úroveň hlavy státu. Prezident Karol Nawrocki oznámil odebrání Řádu bílého orla Volodymyru Zelenskému. V odůvodnění připomněl volyňskou genocidu a polský postoj k UPA. Reakce z Kyjeva přišla během čtyřiadvaceti hodin: tři bývalí ukrajinští prezidenti (Leonid Kučma, Viktor Juščenko a Petro Porošenko) se podle prohlášení zveřejněných na Facebooku, jak je shrnula agentura PAP, svých polských řádů zřekli.

Symbolická eskalace tím dosáhla bodu, kdy se do ní mohl opřít kdokoli s ostřejší agendou. A Myśl Polska to udělala.

Co přesně komentář navrhuje

Piasta nepíše o válce, která by měla začít zítra. Konstruuje poválečný scénář: Ukrajina s čerstvě ostřílenou armádou, radikalizovanou nacionalistickou rétorikou a miliony krajanů rozesetých po Polsku. Rusko naopak označuje za „mýtickou hrozbu“, na kterou se Varšava chystá zbytečně. A pak přechází ke konkrétním návrhům:

• Masivní nákupy protivzdušné obrany, dronů a systémů elektronického boje.
• Návrat všeobecné vojenské služby.
• Kontrazpravodajský dohled nad Svazem Ukrajinců v Polsku (Związek Ukraińców w Polsce).
• „Infiltrace“ ukrajinské emigrace zpravodajskými službami.
• Vyhošťování osob podezřelých z vazeb na ukrajinské nacionalistické organizace nebo práce pro ukrajinské tajné služby.
• Deportace lidí označených za „zbytečné“ pro polskou ekonomiku, včetně těch, kdo se dopustí i drobného přestupku.

Čísla, se kterými text pracuje („několik milionů Ukrajinců v Polsku“), jsou politicky silná, ale statisticky nerozlišená. Oficiální polský report uvádí 1 559 942 občanů Ukrajiny s platným pobytovým dokumentem k prosinci 2025. UNHCR evidoval v únoru 2026 v Polsku necelý milion uprchlíků z Ukrajiny. Rozdíl mezi těmito daty a vágním „miliony“ je podstatný, a komentář ho záměrně stírá.

Právní realita je navíc podstatně užší, než co Piasta navrhuje. Od 5. března 2026 se sice vůči občanům Ukrajiny víc uplatňuje obecný cizinecký režim a návratová řízení, zároveň ale Polsko prodloužilo řadu pobytových oprávnění do března 2027. Plošné deportace celé skupiny by vyžadovaly individuální řízení a bezpečnostní důvody, nikoli publicistický seznam.

Okraj, který ale rezonuje

Myśl Polska se na svém webu prezentuje jako „nejstarší polský týdeník“ vycházející od roku 1941. Auditovaná data o nákladu či masovém dosahu se nám veřejně dohledat nepodařilo. Bezpečně lze říct, že jde o ideologicky vyhraněný titul, nikoli o mainstreamový deník. Červnová výzva k přípravě na válku s Ukrajinou navíc nevznikla z ničeho nic, redakce budovala tuto linii měsíce. Už v dubnu 2026 publikovala text proti udělení Řádu bílého orla Zelenskému a v dalším článku z 21. června sama popisovala orderovou kauzu jako posun „Overtonova okna“ v polské debatě.

Podstatné ale je, že teze o ukrajinské hrozbě nerezonuje jen na okraji. Průzkumy CBOS zachycují trvalý pokles podpory pro přijímání ukrajinských uprchlíků od maxima z roku 2022. Červnové fokusní skupiny téhož ústavu ukazují silnou poptávku po politice, která dává přednost Polákům před cizinci, „zejména Ukrajinci“. Spor o UPA se z okrajových médií přesunul do vysoké politiky a část polské veřejnosti je zjevně otevřenější tvrdší protiukrajinské rétorice, než byla před třemi lety.

Varšava drží jinou linii, zatím

Oficiální polská politika stojí na opačném břehu. Premiér Donald Tusk navštívil Kyjev a mluvil o pokračující politické, energetické i rekonstrukční spolupráci. Vládní dokument o bezpečnostních prioritách uvádí podporu Ukrajiny jako součást obrany Polska. Ministr zahraničí Radosław Sikorski v reakci na červnovou krizi výslovně varoval, že si Polsko nesmí dovolit nechat Putina využít polsko-ukrajinská nedorozumění. Přes polsko-ukrajinskou hranici přitom podle jeho slov prochází asi devadesát procent zahraničních vojenských dodávek pro Kyjev.

I vláda a prezident ale ostře kritizují glorifikaci UPA. Rozdíl je v tom, kam z té kritiky vyvozují závěry. Nawrocki odebral řád, Kosiniak-Kamysz žádal revizi pojmenování jednotky, ale nikdo z nich neřekl, že se Polsko má chystat na válku s Ukrajinou. Myśl Polska právě tento historický spor překládá do jazyka bezpečnosti, migrace a vnitřní infiltrace. A tím posouvá hranici toho, o čem se v Polsku dá veřejně mluvit.

Pro střední Evropu včetně Česka je to signál, který stojí za sledování. Mechanismus (únava z války, soutěž o sociální služby, poptávka po „přednosti pro domácí“) funguje i mimo Polsko. Polský případ ale stojí na specifickém historickém detonátoru, který nemá v českém prostředí přímou obdobu. Tím detonátorem je Volyň. A právě proto je tak účinný.