Na Slovensku vykopali příkop plný 77 těl bez hlav. Lebky nikde, záhada trvá 7 000 let

Předběžná studie, kterou tým kolem archeologa Martina Furholta z Kielské univerzity zveřejnil 2. června 2026, popisuje nález z lokality Vráble-Veľké Lehemby/Farské v Nitranském okrese na jihozápadním Slovensku. Těla ležela na dně obranného příkopu neolitického sídliště kultury s lineární keramikou, nejstaršího zemědělského horizontu střední Evropy. Datace spadá přibližně do období 5300–4950 let před naším letopočtem. Nejméně 77 bezhlavých koster a jedna jediná kompletní, dětský skelet s lebkou, se vešly do prvních 25 metrů příkopu. Konec depozice přitom archeologové dosud neurčili; skutečný počet těl může být vyšší.

Příkop, který neměl chránit, ale dělit

Vráble nebyly malou osadou. Sídliště čítalo přes 300 domovních půdorysů rozložených do tří oddělených „sousedství“. Jen to jihozápadní dostalo vlastní ohrazení s příkopem. Vstupy vedly směrem od ostatních dvou částí osady, nikoli k nim. Podle starší studie Furholtova týmu z roku 2020 to ukazuje spíš na napětí mezi skupinami uvnitř jedné aglomerace než na společnou obranu proti vnějšímu nepříteli.

Právě v zakončení tohoto příkopu, východně od jednoho ze vstupů, ležela masová depozice. Těla spočívala na břiše, na zádech i zkrouceně, bez jednotné orientace, některá se překrývala. V prvních 9,5 metru jich bylo 44, dál následoval shluk osmi a pak volnější uložení. Mezi kostmi téměř žádný sediment, to naznačuje, že těla byla uložena v krátkém intervalu. Možná během dnů, možná týdnů. Rozhodně ne v průběhu generací.

Hlavy nezmizely samy

Nejde o rozklad, ztrátu při erozi ani o náhodný posun kostí v zemi. Osteologové na krčních obratlích identifikovali řezné stopy po ostrých nástrojích. Hlavy byly odděleny cíleně a, jak uvádí tisková zpráva Kielské univerzity, „zručně“. Dolní čelisti většinou chybí taky. Lebky se přitom na lokalitě prakticky nenašly; studie mluví jen o velmi malém množství fragmentů a konstatuje, že „hlavy jsou archeologicky neviditelné“.

Kam zmizely? To je ústřední otázka, na kterou zatím nikdo nedokáže odpovědět. Pracovní hypotéza počítá s odděleným uchováváním hlav, snad jako rituálních předmětů, snad jako válečných trofejí. Předběžné výsledky navíc naznačují, že hlavy byly odstraňovány především jedincům starším dvanácti let, a to spíše mužům. Jediná kompletní kostra patřila dítěti. Proč právě ono zůstalo celé, studie nevysvětluje.

Evropa plná příkopů a mrtvých

Vráble nejsou osamělá anomálie. Závěr kultury s lineární keramikou, zhruba kolem roku 5000 př. n. l., provází v celé střední Evropě vlna násilí a neobvyklých pohřebních praktik. Každá lokalita ale vypráví jiný příběh.

• Talheim, jihozápadní Německo – 34 lidí zabitých údery do hlavy a vhozených do jámy. Klasický masakr malé komunity, ženy a děti nevyjímaje. Žádné stopy rituálu, jen brutální efektivita.
• Asparn-Schletz, Dolní Rakousko – v příkopu kolem osady ležely desítky až stovky koster se stopami násilné smrti. Těla zůstala nepohřbena. Útočníci zřejmě odešli a nikdo se nevrátil, aby mrtvé uložil.
• Herxheim, západní Německo – dvojité ohrazení, uvnitř rozsekané lidské kosti, shluky lebečních kleneb a záměrně ničené keramické nádoby. Část badatelů mluví o kanibalismu, jiní o složitém sekundárním pohřebním rituálu. Spor trvá.
• El Mirador, Španělsko – jeskyně v pohoří Sierra de Atapuerca, nejméně 11 jedinců se stopami řezání, štípání kostí kvůli morku a lidskými otisky zubů. Tady je kanibalismus doložen.
• Masseria Candelaro, jižní Itálie – asi 15 lebek a dolních čelistí ukládaných a přemísťovaných po dvě století uprostřed vesnice. Žádné násilí, jen systematická práce s ostatky předků.

Vráble se nekryjí s žádným z těchto modelů úplně. Není tu jednoznačný masakr jako v Talheimu, chybí stopy kanibalismu jako v El Miradoru a na rozdíl od Masserie Candelaro tu lebky prostě nejsou. Podle nás je právě tahle nezařaditelnost tím, co dělá nález tak znepokojivým.

Kult lebek, nebo něco docela jiného?

Na Blízkém východě známe tradici uchovávání lebek už z předkeramického neolitu. V Jerichu byly lebky omítnuté sádrou, s modelovanými obličeji a mušlemi místo očí. V Çatalhöyüku na území dnešního Turecka lebky cirkulovaly mezi domy v rámci vícestupňového pohřebního rituálu, tělo bylo nejprve pohřbeno, po čase exhumováno a lebka odebrána pro další použití.

Nabízí se analogie: i ve Vrábľích mohl někdo vnímat hlavu jako nositele identity zemřelého, jako předmět hodný zvláštního zacházení. Jenže rozhodující článek řetězu chybí. V Jerichu a Çatalhöyüku víme, kam lebky putovaly. Ve Vrábľích ne. Možná leží v dosud neprozkoumané části příkopu. Možná byly odneseny na jiné místo, které archeologie zatím nezná. Možná byly zničeny.

Co může přinést další výzkum

Od roku 2025 běží navazující projekt financovaný Německou výzkumnou nadací (DFG), který počítá s kompletním osteologickým zpracováním všech koster, analýzou starověké DNA, izotopovým rozborem stravy a mobility a systematickým průzkumem dalších částí ohrazení. Cílem je zjistit, zda byli pohřbení místní obyvatelé, nebo lidé přivedení odjinud, zda byli příbuzní, a hlavně zda se podobná praxe opakovala i jinde na lokalitě.

Moravské Vedrovice, jedno z nejvýznamnějších pohřebišť kultury s lineární keramikou na území Česka, ukazují, že stejná kultura pohřbívala i zcela konvenčně. Přímá česká obdoba Vrábel, příkop s desítkami bezhlavých těl, zatím známa není.

Sedmdesát sedm těl bez hlav, jedno dítě s lebkou a prázdné místo, kde by měly ležet ostatní. Odpovědi na otázku „proč“ se budou skládat po kouscích z DNA, izotopů a řezných stop. Ale i kdyby se podařilo zjistit, kdo ti lidé byli a odkud přišli, jedna věc zůstane: někdo před sedmi tisíci lety věděl přesně, co dělá, a my ne.