Rusko promeškalo šanci vyhrát bez atomovek už v roce 2014. Teď má tři cesty a žádná nevede k jeho vítězství

Když na jaře 2014 ruské jednotky bez výsostných znaků obsadily Krym, Ukrajina neměla čím odpovědět. Přišla o podstatnou část námořních kapacit, o letecké základny na poloostrově a její armáda byla po dvou dekádách podfinancování v rozkladu. Carnegie tehdy popsala krymskou operaci jako předem připravenou akci, která narazila na minimální organizovaný odpor. Materiály ukrajinského parlamentu později odhalily, že ruské plány mířily i na východ a jih Ukrajiny, na celý pás od Charkova po Oděsu, projekt nazývaný „Novorusko“. Jenže mimo Donbas se širší scénář nerozjel. Ukrajinský odpor a vlastní ruské přepočty ho zastavily dřív, než se stihl rozvinout. Právě toto období, od anexe Krymu po léto 2014, kdy se konflikt ustálil na donbaské linii, označují ruští komentátoři Vsevolod Šimov a Vladimir Sapunov v rozhovoru pro server Svobodnaja Pressa za promeškanou šanci, kdy šlo konflikt „rychle a relativně nekrvavě“ zlomit ještě bez jaderné roviny.

Proč se okno zavřelo

Odpověď je prostá: Ukrajina se začala měnit. Po šoku z Krymu a donbaské války prošla armáda reformou, vznikly dobrovolnické jednotky, přišla západní výcviková mise a postupně i zbraně. Každý rok po roce 2014 se cena případné ruské invaze zvyšovala. Když Putin v únoru 2022 přesto zaútočil, pokusil se o bleskovou válku, rychlý kolaps Kyjeva a podřízení celé země. Selhal. Válka přešla do opotřebování a dnes, ve čtvrtém roce plnohodnotného konfliktu, drží Rusko zhruba dvacet procent ukrajinského území včetně Krymu a částí Donbasu. Zisky v letech 2024 a 2025 byly podle CSIS jen omezené, kilometry za cenu extrémních ztrát, které institut odhaduje na přibližně 1,2 milionu ruských vojáků od začátku invaze.

Kreml tedy stojí tam, kde stát nechtěl. A podle Šimova a Sapunova mu zbývají přesně tři cesty.

Tři cesty, tři slepé uličky

První: setrvačnost. Pokračovat v současném režimu, pomalém drcení, kde obě strany ztrácejí lidi i techniku, aniž by se fronta výrazně pohnula. Rusko umí válku v tomto tempu vést dlouho. Jenže dlouho není totéž co vítězně. Jack Watling z britského think-tanku RUSI v únoru 2026 napsal, že obě strany jsou pod tlakem, ale zastavit se je pro ně politicky nebezpečnější než pokračovat. Pat není mír a prodlužování války samo o sobě žádné vítězství nepřináší.

Druhá: nová mobilizace. Radikální zlom silou, povolat statisíce dalších mužů, nasytit frontu živou silou a pokusit se o průlom. Problém je, že první mobilizace na podzim 2022 vyvolala v Rusku šok, stovky tisíc mužů uprchly za hranice a ekonomické náklady byly obrovské. Druhá vlna by rozbila křehkou iluzi „mírového“ zázemí, na které Kreml staví domácí stabilitu. Víc vojáků navíc neznamená automaticky víc území; bez odpovídající techniky, logistiky a výcviku jde jen o víc ztrát.

Třetí: taktické jaderné zbraně. V původním rozhovoru nejde o strategický úder na území NATO, ale o použití nestrategických jaderných hlavic proti ukrajinské infrastruktuře, mostům přes Dněpr, tunelům, letištím, přístavům. Cíl by byl přerušit zásobovací tepny a donutit Kyjev ke kapitulaci. Jenže i tento scénář má fatální slabinu: podle americké zpravodajské komunity, jak ji cituje CRS, je jaderné použití „velmi nepravděpodobné“, pokud ruské vedení neusoudí, že čelí existenční hrozbě pro režim. A pokud by k němu přesto došlo, pravděpodobným důsledkem by nebylo zlomení Západu, ale jeho radikalizace, prudké zvýšení vojenské podpory Ukrajině, tvrdší odstrašení a kroky, které si dnes NATO teprve připravuje.

Proč „atomovky“ nejsou trumf, ale past

Rozdíl mezi taktickými a strategickými jadernými zbraněmi zní na papíře čistě. Strategické míří na schopnost protivníka vést válku v dlouhém horizontu, města, průmysl, velitelské uzly. Taktické podporují konkrétní operaci na bojišti, mají kratší dosah a zpravidla menší ráži. Jenže RUSI ve své analýze upozorňuje, že „omezené“ neznamená „kontrolovatelné“. Ruský pokus o limitovaný jaderný úder by prolomil tabu, které drží od roku 1945, a vytvořil by tlak na odvetu, ne nutně jadernou, ale konvenční eskalaci takového rozsahu, že by se situace rychle vymkla jakémukoli plánu.

Carnegie k tomu dodává ještě znepokojivější poznatek: už samotná nenulová pravděpodobnost jaderného použití v minulosti reálně ovlivňovala západní rozhodování o dodávkách zbraní Ukrajině. Po skutečném použití by se parametry podpory změnily zásadně, a ne ve prospěch Moskvy.

Kontext roku 2026 je navíc specifický. V listopadu 2024 Rusko rozšířilo svou deklaratorní jadernou politiku tak, aby výslovně pokrývala i scénář konvenční agrese ohrožující „svrchovanost a územní celistvost“ Ruska a Běloruska. A 5. února 2026 vypršela smlouva New START; Evropa je poprvé od roku 1972 bez platného stropu na americko-ruské strategické arzenály. Jaderná rovina konfliktu je tedy formálně otevřenější než kdykoli za poslední půlstoletí.

Co to znamená pro Česko a Evropu

Přímý dopad případného taktického jaderného úderu na Ukrajině na Českou republiku nelze bez znalosti konkrétního scénáře (cíle, síly nálože, výšky výbuchu, počasí) spolehlivě předpovědět. SÚJB uvádí, že ani radiační havárie na ukrajinském jaderném zařízení by v ČR podle jejich modelů nevyžadovala neodkladná ochranná opatření. Pro jaderný výbuch to není oficiální předpověď, ale užitečný referenční bod. Česko má funkční síť radiačního monitoringu napojenou na evropský systém EURDEP.

Jisté by ale byly bezpečnostní, politické a ekonomické dopady v celé Evropě: chaos na trzích, zvýšení vojenské pohotovosti NATO, aktivace krizových mechanismů. NATO připomíná, že ozbrojený útok na členský stát spadá pod článek 5 o kolektivní obraně, a americká zpravodajská komunita hodnotí, že se Rusko téměř jistě snaží přímému konfliktu s Aliancí vyhnout, protože ho nepovažuje za konvenčně vyhratelný.

Formulace „žádná cesta nevede k vítězství“ neznamená, že se Rusko zhroutí zítra nebo že nemůže dál držet okupovaná území. Znamená něco jiného: z aktuálního menu tří variant (setrvačnosti, mobilizace a jaderné eskalace) nevyplývá levná, rychlá ani jednoznačná výhra na podmínkách, které si Kreml sám stanovil. Válka, kterou Rusko chtělo vyhrát za týdny, trvá čtvrtým rokem. A každý další měsíc zvyšuje náklady rychleji než šanci na rozhodný zlom.