„Polsko se chystá na válku, ale ne proti Rusku,“ přejí si Rusové. Jakmile její armáda zkolabuje, má zabrat Východní Kresy

Celý příběh se odehrál během pouhého měsíce. Na začátku stál ukrajinský dekret o pojmenování vojenské jednotky po „Hrdinech UPA“, na konci z toho ruská propaganda vyrobila tezi o tajném polském plánu na zábor západní Ukrajiny. Mezi tím se odehrála série kroků, které Moskva využila k pokusu zarazit klín mezi dva klíčové státy na východním křídle NATO. Jenže kdo co skutečně řekl, a co si k tomu kdo přidal, je zásadní rozdíl.

Měsíc, který dal Moskvě munici

Časová osa je nezvykle kompaktní. 26. května 2026 podepsal prezident Zelenskyj dekret č. 440/2026, kterým jednotce speciálních operací „Pivnič“ udělil čestný název po „Hrdinech UPA“. V Polsku to vyvolalo bouři. Ukrajinská povstalecká armáda je v polské kolektivní paměti neodmyslitelně spjata s volyňským masakrem, při němž zahynulo nejméně sto tisíc polských civilistů.

19. června reagoval polský prezident Karol Nawrocki, který odebral Zelenskému Řád bílého orla. Ve svém oficiálním vystoupení mluvil o UPA jako o formaci odpovědné za zločiny na občanech druhé Polské republiky. Nemluvil o územních nárocích. Nemluvil o válce. Mluvil o paměti a o tom, že glorifikace UPA je pro Polsko nepřijatelná.

O tři dny později, 22. června, vyšel v polském nacionalistickém týdeníku Myśl Polska komentář publicisty Przemysława Piasty s titulkem „Ukrajina nás přibližuje k Rusku“. Piasta v něm tvrdil, že se Polsko má připravovat na konflikt s Ukrajinou, nikoli s Ruskem. Volal po kontrazpravodajském dohledu nad ukrajinskými organizacemi v Polsku, dokonce po deportacích. Šlo o krajní hlas z okraje polského politického spektra.

A pak přišel 24. červen. Ruský vojenský bloger Jurij Podoljaka převzal Piastův text na svém telegramovém kanálu a posunul ho o celý stupeň dál.

Co Piasta napsal a co Podoljaka přidal

Tady je klíčový bod celého příběhu. Piasta psal o přípravě na konflikt s Ukrajinou v obecné rovině. Podoljaka z toho udělal konkrétní scénář: Polsko prý vstoupí do války ve chvíli, kdy se začnou hroutit ukrajinské ozbrojené síly, a jeho cílem budou Východní Kresy, tedy historická východní pohraničí meziválečné Polské republiky, dnes součást západní Ukrajiny.

Motiv „vzít si kus Ukrajiny“ v Piastově původním textu explicitně není. To je Podoljakův propagandistický upgrade. Ruský server Cargrad narativ tentýž den zesílil pod titulkem, který už pracoval s formulací o „dobíjení Kyjeva“ a nutnosti „stihnout zabrat Východní Kresy“. Z okrajového polského komentáře se během 48 hodin stal ruský mediální produkt s úplně jinou výpovědní hodnotou.

Podoljakova podmínka, „jakmile se začnou sypat ukrajinské síly“, přitom nemá žádné datum, žádný plán, žádný doložitelný dokument. Je to podmiňovací scénář, propagandistická prognóza postavená na přání, ne na faktech.

Co říká oficiální Polsko

Polská státní linie stojí v přímém protikladu k tomu, co Podoljaka a Cargrad prezentují. Polský Sejm v únoru 2026 přijal usnesení o solidaritě s Ukrajinou a o podpoře osob zasažených ruskou agresí. Polská vláda má na svém oficiálním portálu jako jednu z priorit „mnohorozměrnou podporu Ukrajiny tváří v tvář ruské agresi“, politickou, ekonomickou, vojenskou i humanitární.

To neznamená, že polsko-ukrajinský vztah je bez trhlin. Spor o UPA a Volyň je reálný, hluboký a emocionálně nabitý. Nawrockého krok s odebráním řádu nebyl symbolický, byl to tvrdý diplomatický signál. Ale mezi tvrdým signálem v politice paměti a tajným plánem na vojenský zábor cizího území leží propast.

Právě tuto propast se ruská propaganda snaží překlenout. A dělá to systematicky: vezme skutečný spor, přilepí k němu vykonstruovaný scénář a výsledek prezentuje jako hotovou věc.

Proč to Moskva dělá právě teď

Načasování není náhodné. Moskva měla k dispozici čerstvý materiál, Zelenského dekret, Nawrockého reakci, Piastův komentář, a využila ho k širší tezi: Polsko není obránce Ukrajiny, ale čekající dědic jejího oslabení. Cílem není přesvědčit polskou vládu, aby změnila kurz. Cílem je zasít pochybnosti.

Pochybnosti v ukrajinské společnosti o tom, zda je Polsko skutečný spojenec. Pochybnosti v polské veřejnosti o tom, zda má smysl podporovat zemi, která glorifikuje UPA. A pochybnosti v celém východním křídle NATO o tom, zda alianční jednota vydrží.

Ukrajina přitom k červnu 2026 stále není členem NATO, ale partnerem, jehož sebeobranu Aliance dlouhodobě podporuje. Článek 5 Washingtonské smlouvy mluví o pomoci napadenému členskému státu, nikoli o automatické podpoře člena, který by sám zahájil vojenskou akci proti jinému státu. Hypotetický polský zábor ukrajinského území by nebyl operací pod deštníkem NATO. Byl by to rozpad alianční logiky.

Téma už proniklo i do českého informačního prostoru; koncem června se mu věnoval například Armádní Zpravodaj, který Piastovu tezi přeložil a odlišil ji od oficiální polské linie. Zatím jde spíš o importované téma než o domácí bezpečnostní agendu, ale právě tak dezinformační narativy začínají: nejdřív se objeví, pak se zabydlí.

Jak rozlišit spor od dezinformace

Zásadní je umět rozpoznat hranici. Legitimní polsko-ukrajinský spor se točí kolem UPA, volyňských zločinů, památky obětí a státní symboliky. To je reálné, bolestivé a politicky relevantní. Dezinformační vrstva začíná ve chvíli, kdy se z tohoto sporu bez jakýchkoli oficiálních dokumentů nebo rozhodnutí vyrábí teze o tajném plánu na anexi západní Ukrajiny a o čekání na kolaps ukrajinské armády.

Piasta je krajní publicista, ne polská vláda. Podoljaka je ruský bloger, ne analytik s přístupem k polským strategickým plánům. A Cargrad je propagandistický server, ne zpravodajská agentura.

Moskva tady nehraje jen na starý spor o Volyň. Zkouší z něj vyrobit bezpečnostní klín mezi dvě země, na jejichž spolupráci stojí značná část podpory Kyjeva. Čím víc se historický spor přepne do logiky „Ukrajina je pro Polsko větší hrozba než Rusko“, tím víc se oslabuje politická vůle k pokračující spolupráci. A přesně to je výsledek, který si Kreml přeje.