Minsk, Istanbul, Aljaška: „Kolikrát ještě naletíme?“ Kreml se zlobí, že ho Západ podvádí a nechce ukončit válku

Sergej Lavrov zvolil formulaci, kterou diplomaté používají, když chtějí obvinit, ale ponechat si únikovou cestu. „Nechci ani podezřívat,“ řekl podle serveru RBC ke schůzce na Aljašce, a právě tím podezření vyslovil nahlas. Ruský ministr zahraničí v květnu a červnu 2026 systematicky řadí vedle sebe tři slova: Minsk, Istanbul, Anchorage. Pokaždé prý Rusko usedlo k jednacímu stolu, pokaždé prý protistrana využila čas k posílení Ukrajiny a pokaždé se výsledek rozplynul. Otázka „Kolikrát ještě naletíme?“ není řečnická, je to nosná konstrukce, na které Kreml staví svou verzi dějin války.

Tři epizody, jeden příběh

Aby ruský narativ fungoval, musí být tři velmi odlišné události sešity do jednoho vzorce. Podívejme se, co se na každém místě skutečně stalo.

Minsk (únor 2015): Balík opatření potvrzený rezolucí Rady bezpečnosti OSN 2202. Šlo o nejformálnější z celé trojice, existoval písemný text, existovalo mezinárodní potvrzení. Moskva dnes tvrdí, že dohoda nikdy nebyla míněna k naplnění. Opěrný bod má silný: bývalá kancléřka Merkelová v prosinci 2022 pro Die Zeit řekla, že minská dohoda měla Ukrajině dát čas zesílit. Pro Kreml je to důkaz číslo jedna.

Istanbul (březen 2022): Ukrajinská delegace 29. března oficiálně předložila návrhy bezpečnostních garancí a neutrality. Klíčové slovo je „návrhy“, kancelář prezidenta Zelenského sama zdůraznila, že nic nebylo podepsáno. Přesto Lavrov mluví o Istanbulu jako o dalším zmařeném pokusu, kde Západ údajně přesvědčil Kyjev, aby od stolu odešel.

Anchorage (srpen 2025): Summit Putin–Trump, bilaterální schůzka bez veřejně dostupného společného textu. Bílý dům poté mluvil o „průlomech“ v mírové diplomacii. Lavrov tvrdí, že vznikla „pochopení“ a „základní principy“, mimo jiné nevtažení Ukrajiny do NATO a uznání „realit na zemi“. Jenže americký ministr zahraničí Marco Rubio v červnu 2026 podle RBC-Ukraine prohlásil, že v Anchorage žádná dohoda o Ukrajině uzavřena nebyla. Padly prý jen návrhy.

Tři různé formáty, tři různé úrovně závaznosti, a přesto je Kreml prezentuje jako jednu sérii. Pokud bychom navíc počítali Minsk I a Minsk II odděleně, šlo by o čtyři epizody. Lavrov ale pracuje s Minskem jako jedním blokem. Číslo tři zní úderněji.

Proč právě teď

Spouštěčem současné vlny je pocit Moskvy, že rok po Aljašce se nic nepohnulo jejím směrem. Náměstek ministra zahraničí Sergej Rjabkov 23. června 2026 řekl agentuře Interfax, že v americké linii vidí „posun“ od aljašských pochopení. Zároveň spojil nespokojenost s postojem skupiny G7 na summitu v Évianu. Lavrov ve stejném období naznačil, že Washington už nevystupuje jako „objektivní prostředník“ a přibližuje se evropské tvrdé linii.

Důležitý detail: Moskva přitom dveře nezavírá. Rjabkov 26. května prohlásil, že Rusko je připraveno převést „formuli Anchorage“ do konkrétních dohod. Lavrov mluví o ochotě obnovit jednání kdykoli. Kreml tedy současně říká dvě věci: „podvedli jste nás“ a „pojďme jednat znovu“. To není protimluv, je to vyjednávací taktika: zvýšit cenu dalšího kola tím, že protistrana bude muset nejdřív potvrdit ruský výklad toho předchozího.

Co je doloženo a co je interpretace

Tady je potřeba být přesný, protože ruský narativ stojí na zobecnění jednoho doloženého případu na celou sérii.

• Minsk: Výrok Merkelové existuje a je veřejně dohledatelný. Je to nejsilnější karta v ruské ruce.
• Istanbul: Žádný srovnatelný primární doklad, že Západ vstoupil do jednání s cílem „koupit čas“, naše rešerše nenašla. Ukrajinská delegace předložila konkrétní návrhy; jednání se zastavila, ale důvody jsou sporné.
• Anchorage: Neexistuje veřejný závazný dokument. Rubio zpětně popřel dohodu. Ruská strana mluví o „pochopeních“, americká o „návrzích“. Bez společného textu si každá strana odvezla vlastní verzi reality.

Zobecnění z Minsku na Istanbul a Anchorage je tedy hlavně ruská interpretace. To neznamená, že západní podpora Ukrajiny neprobíhala, ta je masivní a doložená. Evropská komise k červnu 2026 uvádí vojenskou podporu EU a členských států ve výši přibližně 2 bilionů korun a 93 tisíc vycvičených ukrajinských vojáků v rámci mise EUMAM. NATO uvádí, že spojenci dnes poskytují 99 % vojenské pomoci Ukrajině. Dozbrojování je fakt. Že bylo tajným účelem jednání, to je ruské tvrzení bez přímého důkazu u dvou ze tří epizod.

Co to znamená pro další jednání

Praktický dopad kremelské rétoriky se dá odhadnout poměrně jasně. Moskva bude při jakémkoli dalším kole trvat na předběžném potvrzení „základních principů“ ještě před zahájením. Bude preferovat přímý kanál s Washingtonem a marginalizovat Evropu. A bude tlačit na písemný, veřejně ověřitelný text, paradoxně právě proto, že jeho absence u Anchorage umožnila spor, který teď vede.

Podstatné je, že delší válka znamená vyšší nároky na evropské odstrašení. Ministr Lipavský na summitu NATO v Haagu mluvil o přímé vazbě mezi bezpečností Ukrajiny a bezpečností východního křídla Aliance. Generální tajemník NATO při návštěvě Prahy v dubnu 2026 zdůraznil význam české muniční iniciativy. Evropská rada 18. června odsoudila novou vlnu ruských raketových a dronových útoků a podpořila dlouhodobou obrannou schopnost Ukrajiny.

Jak číst příští „průlom“

Anchorage nabízí poučení, které se dá shrnout do čtyř kontrolních otázek pro každé budoucí jednání: Je u stolu i Ukrajina, nebo se jedná o ní bez ní? Vznikl veřejný text, nebo jen neurčitá „pochopení“? Kdo nese bezpečnostní garance a jak jsou vymahatelné? A pokračují během jednání dodávky, výcvik a sankce stejným tempem?

Bez veřejného a ověřitelného výsledku se bude opakovat totéž: každá strana si odveze vlastní příběh a za rok bude Lavrov moci přidat do své sbírky čtvrtou epizodu. Kreml neříká „už nikdy nebudeme jednat“. Říká „příště chceme víc“. A právě v tom je jeho rétorika o podvodu spíš vyjednávacím nástrojem než skutečným rozchodovým dopisem.