„Mír nebude, Kyjev musí zmizet.“ Vlivný ruský odborník žádá totální zničení poté, co Západ přechytračil Kreml

Devět měsíců po tom, co Washington prodával schůzku Trumpa s Putinem v Anchorage jako historický průlom, šéf ruské diplomacie Sergej Lavrov 20. května 2026 prohlásil, že z ní nezbylo vůbec nic. Rusko prý americký mírový plán přijalo, jenže pak do hry vstoupila Evropa, Zelenskyj a sankce běžely dál. Na tuto hořkou bilanci okamžitě naskočil Harčenko, válečný korespondent a spoluautor telegramového kanálu Svědětěli Bajraktara. Jeho závěr je jednoznačný: nemá smysl bojovat za mír, jediným cílem musí být zničení ukrajinského státu. „Kyjev“ v jeho rétorice neznamená město na Dněpru, znamená celý režim, celou státnost, celou myšlenku nezávislé Ukrajiny.

Co řekl Lavrov a proč právě teď

V rozhovoru pro Shanghai Media Group, který ruské ministerstvo zahraničí zařadilo do informačního bulletinu za 15.–21. května 2026, Lavrov poprvé takto otevřeně zhodnotil aljašský summit. Podle něj Moskva souhlasila s americkým návrhem, ale žádný progres nenastal. Evropští lídři a Zelenskyj prý tlačili na Washington, aby pozici změnil, a sankční režim pokračoval beze změn.

Formálně Lavrov dveře k jednání nezavřel, opakoval, že Rusko „zůstává otevřené komunikaci“ a kanály s americkou stranou fungují. Jenže samotný tón se posunul. Už nejde o diplomatický optimismus, ale o veřejné vysvětlování domácímu publiku, proč mírová epizoda zkrachovala. A vinu za to Lavrov přesouvá výhradně na Západ.

Anchorage: od „průlomu“ k hořkému účtování

Zpětný pohled na srpen 2025 ukazuje propastný rozdíl mezi tehdejšími očekáváními a dnešní realitou. Pátek 15. srpna 2025, společná základna Elmendorf-Richardson na Aljašce. Trump a Putin pózují před kamerami, Bílý dům zveřejňuje fotogalerii a o čtyři dny později mluví o „průlomech“ v mírovém procesu. Americká strana okamžitě přechází k jednáním se Zelenským a evropskými lídry, jako by se rýsoval reálný plán.

Z ruského pohledu se právě tady odehrál klíčový zvrat. Moskva tvrdí, že americký návrh přijala, ale pak se trajektorie změnila, Evropa a Kyjev podle Lavrova vtáhly Washington zpět k tvrdé linii. Právě tohle je moment, který prokremelský tábor dnes interpretuje jako „přechytračení“: Západ prý summit využil k nákupu času, zatímco pokračoval v posilování Ukrajiny a budování dlouhodobých bezpečnostních struktur.

Je to interpretace jedné strany konfliktu. Ale je důležité rozumět tomu, jak ji Moskva používá, jako alibi pro eskalaci.

Harčenko a jeho maximalistická teze

Alexandr Harčenko není člen Rady bezpečnosti ani generál. Je to válečný korespondent spojovaný s RIA Novosti a RT, který spolu se Sergejem Šilovem provozuje telegramový kanál Svědětěli Bajraktara. V prokremelském informačním prostoru má ale viditelný hlas, a ten hlas teď říká věci, které jdou daleko za oficiální rétoriku Kremlu.

Ve svém textu nazvaném „Čas přiznat realitu“ Harčenko tvrdí, že se s Ruskem nikdo nechce dohodnout, a proto je třeba přestat bojovat za mír a začít bojovat za zničení ukrajinského státu. Nejde mu přitom jen o abstraktní geopolitický cíl. Konkrétně zmiňuje „osvobození“ Charkova, Sum a Dněpropetrovska, tedy měst, která leží mimo území, jež Rusko dosud formálně anektovalo. Mluví o nových plucích, munici, dronech. O válce bez konce a bez kompromisu.

Mezi Lavrovovou diplomatickou hořkostí a Harčenkovým maximalismem je rozdíl v tónu, ale směr je stejný: diplomacie selhala, je čas přitvrdit. Harčenkův text přitom plní konkrétní funkci, pomáhá ruskému domácímu publiku pochopit, proč válka nekončí, a nabízí mu jednoduchou odpověď: protože nepřítel nechce mír, musíme ho zničit.

Má Rusko na takovou eskalaci kapacity?

Harčenkova vize obsazení několika velkých ukrajinských měst naráží na tvrdou realitu bojiště. Analýza amerického think-tanku CSIS z ledna 2026 popisuje ruskou válku jako opotřebovávací konflikt s mimořádnými ztrátami a velmi pomalými územními zisky. Institut pro studium války (ISW) už v červnu 2025 hodnotil, že Rusko je při současných ofenzivních schopnostech vysoce nepravděpodobně schopné dosáhnout tak rozsáhlých záborů, pokud pokračuje západní pomoc Ukrajině.

A ta pomoc pokračuje. NATO na haagském summitu v červnu 2025 označilo Rusko za dlouhodobou hrozbu pro euroatlantickou bezpečnost a potvrdilo trvalou podporu Kyjevu. V červnu 2026 ministři obrany Aliance na jednání před ankarským summitem znovu řešili navyšování kapacit. Česká vláda schválila program pomoci Ukrajině na roky 2026 až 2030, přičemž ministerstvo zahraničí výslovně uvádí, že podpora Ukrajiny posiluje i bezpečnost samotného Česka.

Ruská armáda měla být druhou nejsilnější na světě. Už více než čtyři roky ji ale zadržuje početně slabší ukrajinská, která rozdíly stírá inovacemi, západní technikou a motivací bránit vlastní zemi.

Co to znamená pro Česko a Evropu

Pokud se ruské válečné cíle skutečně posunou od „speciální operace“ k otevřené likvidaci ukrajinské státnosti, pro střední Evropu to znamená jediné: delší a tvrdší konflikt za východní hranicí. Podle Eurostatu bylo ke 30. dubnu 2026 v celé EU pod dočasnou ochranou 4,37 milionu Ukrajinců, z toho 384 435 v Česku. Evropská komise v červnu 2026 navrhla prodloužení ochrany až do března 2028. Každý měsíc války navíc znamená vyšší obranné výdaje, trvající hybridní hrozby a další tlak na civilní odolnost.

Harčenkův text není důkaz nové oficiální doktríny Kremlu. Je to ale viditelný symptom proudu, který chce z neúspěšné diplomacie vyvodit ještě tvrdší válečné cíle, a který má v ruském informačním prostoru stále hlasitější ozvěnu. Západ na to neodpovídá polemikou o Anchorage. Odpovídá institucemi, smlouvami a pokračující podporou Ukrajiny.