„Nemá žádnou zas**nou soudnost.“ Spojenectví s Izraelem je nahnuté, Trump sprostě vynadal Netanjahuovi

Bylo krátce před jedenáctou dopoledne washingtonského času, když Trump na Truth Social napsal, že „ranní útok na Bejrút se neměl stát“ a že všechny strany mají ustoupit. Formulace byla na Trumpa nezvykle opatrná. Skutečný výbuch přišel až v telefonátu pro Axios, kde americký prezident přešel do režimu, který si žádný jeho předchůdce vůči Izraeli veřejně nedovolil: „Proč musel Bibi provést ten zas**ný útok? … Byl jsem tak naštvaný… Nemá žádnou zas**nou soudnost.“ Podle Trumpových slov ho o izraelském úderu na jižní předměstí Bejrútu informovali poradci zhruba hodinu před plánovaným podpisem memoranda s Íránem. Hodinu. To je doba, za kterou se diplomatický průlom může změnit v diplomatickou krizi.

Dvě exploze za čtrnáct dní

Nedělní roztržka nebyla blesk z čistého nebe. Už 1. června Trump podle Axiosu Netanjahua v telefonátu kvůli Libanonu seřval slovy „Jsi zas**ně šílený“. Tehdy údajně dokázal přimět izraelské jednotky mířící na Bejrút k obratu. Jenže o třináct dní později Izrael udeřil znovu, tentokrát do čtvrti Dahíja, bašty Hizballáhu.

Vzorec je zřetelný. Problém není Izrael jako takový. Problém je Netanjahu, kdykoli jeho kroky ohrožují to, co Trump prodává jako vlastní diplomatický triumf, tedy rámcovou dohodu s Íránem. Pro izraelskou Channel 12 Trump téhož dne řekl: „Bibi nemá žádnou zas**nou soudnost.“ Fox News odvysílala segment s titulkem „CO TO ZAS**NĚ DĚLÁŠ?“ Vulgarita přestala být zákulisní; stala se součástí veřejného sdělení.

Co je vlastně v sázce: memorandum, ne mírová smlouva

Titulková zkratka „mírová dohoda“ zastírá realitu. To, co mělo být 14. června podepsáno, bylo šedesátidenní rámcové memorandum mezi Washingtonem a Teheránem. Podle Axiosu text počítal s:

• prodloužením příměří na 60 dní,
• znovuotevřením Hormuzského průlivu pro ropnou a plynovou přepravu,
• zahájením jednání o íránském jaderném programu,
• sankční úlevou vázanou na plnění.

Formální podpis se po nedělním chaosu posunul na pátek 19. června do Švýcarska. Přes Hormuz v roce 2025 prošlo téměř 20 milionů barelů ropy denně a 19 % světového LNG, čísla, která vysvětlují, proč Trump bral každou hodinu zpoždění osobně. Americká EIA v červnovém výhledu navíc odhadla, že návrat přepravy na předválečnou úroveň nemusí nastat dříve než na začátku roku 2027. Memorandum tedy nebylo jen diplomatické gesto. Bylo to pojistka pro globální energetické trhy.

Nahnuté spojenectví, nebo trvalý rozpad?

Agentura AP 16. června zasadila spor do širšího rámce. Připomněla, že Netanjahu ještě loni Trumpa označoval za „největšího přítele, jakého Izrael kdy v Bílém domě měl“, a že Trump sám nyní tvrdí: „Bez mě by žádný Izrael nebyl.“ Od patronátní podpory k veřejnému ponižování spojence, posun je dramatický.

Přesto nejde o potvrzený rozpad strategické aliance. Ještě 24. května izraelský politický zdroj po hovoru obou lídrů tvrdil, že Izrael si má zachovat „svobodu jednat“ proti hrozbám včetně Libanonu. Netanjahuův úřad na žádost AP o komentář k nedělním urážkám bezprostředně nereagoval. Izraelský velvyslanec v USA Leiter pouze zpochybnil zahrnutí Libanonu do rámce dohody s Íránem a označil ho za „zbytečné a neužitečné“. Ve společném prohlášení citovaném Jerusalem Post premiér a ministr obrany Kac trvali na tom, že šlo o odpověď na palbu Hizballáhu: „Izrael nebude tolerovat střelbu na své území.“

Bývalý americký poradce Aaron David Miller to pro AP shrnul přesně: pokud se Netanjahu postaví do cesty něčemu, co Trump opravdu chce, Trump použije dostupnou páku. Otázka není, jestli ji má. Otázka je, jak daleko zajde.

Co to znamená pro Evropu a Česko

Evropská rada už v březnových závěrech k Blízkému východu výslovně jmenovala dopady konfliktu na energetickou bezpečnost, ceny energií, dodavatelské řetězce, migraci i vnitřní bezpečnost EU. Česko drží dlouhodobě proizraelskou linii: ministr Macinka v lednu mluvil o „silném přátelství“ s Izraelem, MZV v únoru popsalo americko-izraelskou operaci v Íránu jako odraz oprávněných obav z íránského režimu. Současně ale Praha varuje před cestami do Libanonu a vyzývá české občany k odjezdu.

Pokud se trhlina mezi Trumpem a Netanjahuem prohloubí, Praha se ocitne v nepříjemném svěráku: proizraelská tradice na jedné straně, evropský důraz na deeskalaci a energetickou stabilitu na straně druhé. Diplomatické vyvažování bude obtížnější, než bylo kdykoli v posledních dvou dekádách.

Záměr, nebo selhání?

Zůstává klíčová otázka: věděl Netanjahu, že úder přijde hodinu před podpisem, nebo šlo o operační shodu okolností? Ověřený důkaz o vědomé sabotáži neexistuje. Izraelská verze, tedy odpověď na palbu Hizballáhu, je konzistentní s bezpečnostní doktrínou, kterou Netanjahu veřejně hájil celý květen. Časování ale mluví samo za sebe. Buď šlo o demonstraci izraelské suverenity adresovanou přímo Washingtonu, nebo o selhání koordinace v nejhorší možný moment. Obě varianty jsou pro americko-izraelský vztah toxické.

Trump ukázal, že je ochoten kvůli vlastní dohodě s Íránem veřejně ponížit spojence, kterého ještě nedávno líčil jako nedotknutelného partnera. Netanjahu ukázal, že izraelskou „svobodu jednat“ nemíní podřídit Trumpovu harmonogramu. Příští test přijde 19. června ve Švýcarsku, pokud se memorandum skutečně podepíše a Libanon v něm zůstane.