„Zelenský se Ruska vůbec nebojí,“ naříká Kreml, zatímco Trump panikaří a obává se íránské odvety

V únoru 2023 bývalý izraelský premiér Naftali Bennett veřejně popsal scénu z března 2022: v Moskvě se Vladimira Putina přímo zeptal, zda hodlá Volodymyra Zelenského zabít. Putin odpověděl, že ne. Bennett to okamžitě telefonicky předal do Kyjeva. Zelenskyj se během hodin vrátil z bunkru do prezidentské kanceláře a natočil video, v němž dal najevo, že se nebojí. O čtyři roky později, v létě 2026, americký prezident Donald Trump na sociálních sítích píše o íránské hrozbě atentátu na svou osobu a slibuje, že odpovědí bude „1 000 raket“. Stejná logika osobního cílení na hlavu státu, a přesto úplně jiný příběh.

Kreml, který si Zelenského nechává naživu

Moskva Zelenského roky démonizuje. Nazývá ho nelegitimním, drogově závislým, loutkou Západu. Přesto ho nikdy fyzicky neodstranila. Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov v únoru 2023 na otázku ohledně Bennettova svědectví reagoval po svém, odmítl Putinův slib potvrdit, ale odmítl ho i vyvrátit. Tato nejednoznačnost trvá dodnes.

V červnu 2026 Putin v rozhovoru prohlásil, že nevidí důvod se se Zelenským osobně setkat. Zároveň ale reagoval na Zelenského otevřený dopis a mluvil o něm jako o potenciálním protějšku při podpisu budoucí dohody. To je klíčový detail. Kreml Zelenského verbálně ničí, ale fakticky ho potřebuje. Zabitý Zelenskyj by se stal mučedníkem. Institucionální vakuum by nenastalo, podle článku 112 ukrajinské ústavy by pravomoci okamžitě přešly na předsedu Nejvyšší rady, kterým je nyní Ruslan Stefančuk. A Rusko by přišlo o mezinárodně rozpoznatelného protivníka, vůči němuž může současně vést propagandu i vyjednávací tlak.

Frustrace Kremlu je tedy reálná. Zelenskyj se chová, jako by Putinovy hrozby byly šum v pozadí. Ukrajina v létě 2026 nevystupuje defenzivně, vede aktivní dronovou kampaň proti ruské logistice na Azovském moři, útočí na zásobovací trasy a tlačí na Moskvu způsobem, který ruská strana zjevně nečekala od „slabšího“ protivníka.

Trump a osobní rovnice s Íránem

Na druhé straně Atlantiku se odehrává jiný druh dramatu. Trump svůj konflikt s Íránem přeložil do hluboce osobní roviny. Na sociálních sítích napsal, že Írán hrozí „zavražděním nebo pokusem o zavraždění“ amerického prezidenta, a dodal, že odpovědí budou masivní raketové údery. Rétorika je apokalyptická a maximalistická. Ale není bezdůvodná.

Hrozba má reálné podloží. Americké ministerstvo spravedlnosti už v roce 2024 oznámilo obžalobu Farhada Šakeríha, agenta Íránských revolučních gard, který měl podle úřadů rozvíjet atentátní plány zahrnující i tehdejšího zvoleného prezidenta Trumpa. Nejde tedy jen o Trumpův subjektivní pocit, jde o předmět federální trestní kauzy.

Situaci dramaticky zhoršila smrt íránského nejvyššího vůdce Alího Chameneího při americkém úderu z 28. února 2026. Jeho syn a nástupce Mojtabá Chameneí vydal první veřejné poselství, v němž prohlásil pomstu za „požadavek národa“, který se „musí jistě uskutečnit“. A nejde jen o slova. V červnu a červenci 2026 si USA a Írán znovu vyměňují údery kolem Hormuzského průlivu, Írán trvá na právu kontrolovat lodní dopravu v průlivu a útoky míří i na regionální státy hostící americké síly.

Tisíc raket, které neodletí samy

Trumpova hrozba „mrtvého spínače“, tedy automatické masivní odvety v případě jeho smrti, zní děsivě. Jenže AP výslovně upozorňuje, že žádný takový mechanismus reálně neexistuje. Pokud by Trump zemřel, prezidentem by se stal viceprezident JD Vance a rozhodoval by on. Žádný předem naprogramovaný odpal, žádná automatická eskalace.

To neznamená, že hrozba je prázdná. Funguje jako odstrašení, veřejné zvýšení ceny jakéhokoli atentátu. Trump říká Teheránu: i kdybyste uspěli, následky budou katastrofální. Je to kalkulovaná rétorika, ne panika v klinickém smyslu. Ale způsob, jakým americký prezident personalizuje státní konflikt do roviny vlastního přežití, nemá v moderní americké politice obdobu.

Co to znamená pro Evropu a Česko

Krize kolem Hormuzského průlivu není jen americko-íránská záležitost. Před válkou přes tento úzký koridor procházela zhruba pětina celosvětově obchodované ropy a plynu. Každá eskalace se promítá do cen energií, pojistného lodní dopravy a stability dodavatelských řetězců, tedy přímo do evropských a českých peněženek.

České ministerstvo zahraničí už 28. února 2026 vydalo prohlášení, v němž varovalo občany před cestami do Íránu a širšího regionu a naznačilo očekávání delší vojenské operace. Česko má navíc vojáky přímo v Iráku v rámci operace Inherent Resolve a NATO Mission Iraq. Přímý automatický závazek pro případ otevřené války USA s Íránem sice v českých dokumentech nenajdeme, ale český personál v regionu už dnes existuje a jakákoli eskalace zvyšuje riziko i pro něj.

Dva styly pod tlakem

Kontrast mezi oběma prezidenty není primárně o odvaze jednoho a strachu druhého. Zelenskyj buduje obraz neústupného státníka, který odmítá dát Moskvě satisfakci paniky, a dělá to konzistentně od prvních dnů invaze. Putin si ho ponechává naživu, protože mrtvý Zelenskyj by byl pro Kreml strategicky horší než živý. Trump naopak sám sebe staví do centra příběhu jako potenciální cíl, kolem něhož se může rozhořet celý region. Jeden prezident hrozbu tiše absorbuje a přetavuje ji v politický kapitál. Druhý ji zesiluje, personalizuje a překlápí do jazyka totální odvety, a právě tím mění pravidla hry pro všechny ostatní.