Írán a Hútíové obkličují Hormuzský průliv. Ze světového trhu může zmizet až 7 milionů barelů ropy denně

Dne 14. července 2026 vydaly Spojené arabské emiráty prohlášení, které v diplomatickém jazyce znamená poplach: dva národní tankery zasaženy v Hormuzském průlivu, požadavek na „úplné a bezpodmínečné znovuotevření“ vodní cesty. Generální tajemník Mezinárodní námořní organizace (IMO) o šest dní dříve odsoudil nové útoky na lodě přímo v průlivu. A Hútíové mezitím odpálili střely na saúdské letiště v Abze. Nejde o jednu izolovanou krizi. Je to souběžný nátlak na samotný průliv i na obchvatné trasy, které ho měly v nouzi nahradit. Právě v tom spočívá skutečné „obkličování“, a právě proto se mluví o milionech barelů, které mohou z trhu zmizet.

Proč je Hormuz nervovým uzlem světové ekonomiky

Hormuzský průliv je úzký koridor mezi Íránem a Ománem, široký v nejužším místě asi 33 kilometrů. Podle americké Správy pro energetické informace (EIA) tudy v roce 2024 prošlo v průměru 20 milionů barelů ropy denně, zhruba pětina světové spotřeby ropných kapalin a více než čtvrtina veškerého námořního obchodu s ropou. Navíc tudy proudí asi pětina světového obchodu se zkapalněným zemním plynem, převážně z Kataru.

Alternativ je zoufale málo. Mezinárodní energetická agentura (IEA) uvádí, že reálně funkční obchvatné trasy mají jen dva státy: Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty. Volná kapacita na těchto alternativních cestách se pohybuje mezi 3,5 a 5,5 miliony barelů denně. Když průliv funguje normálně, nikdo o nich nepřemýšlí. Jakmile přestane, stávají se posledním ventilem.

Odkud pochází číslo 7 milionů barelů

Číslo z titulku není vzaté ze vzduchu. Rozpadá se na dvě konkrétní infrastruktury:

• Saúdský ropovod East-West do přístavu Janbu na pobřeží Rudého moře. Saudi Aramco uvádí dosaženou kapacitu 7 milionů barelů denně; EIA pro rok 2026 počítá s tím, že pro export je k dispozici přibližně 5 milionů barelů denně. Janbu přitom není okrajový detail, samotný terminál Yanbu South přidal 3 miliony barelů denní exportní kapacity a je hlavním nouzovým východem pro největšího regionálního exportéra.
• Emirátský ropovod ADCOP do přístavu Fudžajra na pobřeží Ománského zálivu, mimo Hormuz. Státní společnost ADNOC uvádí kapacitu kolem 1,5 milionu barelů denně, EIA v červnové analýze 2026 pracuje s číslem blížícím se 1,8 milionu.

Součet: přibližně 6,8 milionu barelů denně, zaokrouhleně „až 7 milionů“. Aby toto množství skutečně zmizelo ze světového trhu, nestačí napětí v samotném průlivu. Musely by být dlouhodobě nefunkční nebo komerčně nepoužitelné obě obchvatné trasy zároveň. A právě to je scénář, který přestává být čistě teoretický.

Dvě vrstvy obkličování

První vrstva je přímý tlak na Hormuz. IMO eviduje sérii potvrzených incidentů: zásahy plavidel u Ománu, u SAE, přímo v průlivu. Britské námořní centrum UKMTO už v březnu 2026 varovalo před zásahem tankeru pouhých 42,6 km (23 námořních mil) východně od Fudžajry. Není to hermetická blokáda ve smyslu „nic nepropluje“. Je to ale prostředí, v němž pojištění, směrování lodí i obchodní kalkulace začínají fungovat jako při blokádě.

Druhá vrstva míří na obchvaty. Hútíové, íránským režimem podporované hnutí Ansaralláh kontrolující severní Jemen, už v letech 2024–2025 dokázali útoky v Rudém moři snížit tok ropy a ropných produktů přes průliv Bab al-Mandab o více než polovinu. Lodě tehdy objížděly Afriku, trasa se prodražila, ale barely z trhu nezmizely. Teď je situace jiná. Podle agentury AP Hútíové 13. července odpálili střely a drony na saúdské letiště v Abze, jako odvetu za zásah ranveje letiště v jemenské Saně. Podle amerických činitelů citovaných serverem Axios eskalaci spustil pokus íránského letadla společnosti Mahan Air vyzvednout hútíjskou delegaci ze Saná; Saúdové let zablokovali jako bezpečnostní riziko.

Výsledek: Hútíové už nebojují jen o Rudé moře. Otevřeli přímou výměnu úderů se Saúdskou Arábií, tedy se zemí, která provozuje Janbu, hlavní obchvatný ventil mimo Hormuz. Jakmile se zároveň útočí na tankery v průlivu, na lodě u Fudžajry a na saúdská letiště, přestává to být lokální epizoda.

Co to znamená pro české pumpy

Česko není přímo závislé na tankerové trase přes Hormuz. Ale evropské ceny ropy se tvoří na globálně propojeném trhu. Studie Federální rezervní banky v Dallasu ukazuje mechanismus přenosu: zhruba 12 % cenového šoku se propíše do maloobchodních cen paliv tentýž den, přibližně polovina do 20 pracovních dnů. Pravidlo palce říká, že zdražení ropy o 10 dolarů za barel odpovídá přibližně jedné až dvěma korunám na litr benzínu, a to ještě před vlivem kurzu, rafinerských marží a daní. Při výpadku v řádu milionů barelů denně by české pumpy zdražily spíš v korunách na litr než v desetihaléřích.

Zmírňující faktor existuje. Členské státy IEA musí držet strategické zásoby nejméně na 90 dní čistého dovozu, směrnice EU požaduje 90 dní dovozu nebo 61 dní domácí spotřeby. Česká Správa státních hmotných rezerv dlouhodobě udržuje přes dva miliony tun ropy a produktů. To znamená čas na koordinované uvolnění zásob, přesměrování dodávek a diplomatický tlak. Neznamená to bezbolestné přečkání měsíců trvajícího výpadku.

Horší než 1973?

Srovnání s ropným embargem z roku 1973 se nabízí, ale kulhá. Tehdy šlo o vědomé rozhodnutí producentů omezit těžbu a zastavit dodávky. Dnes je mechanismus jiný: vojenské ohrožení fyzických tras a terminálů, ne politické embargo. Proti roku 1973 je dnešní trh lépe pojištěn strategickými zásobami, systém IEA vznikl právě jako reakce na tehdejší šok. Zároveň je ale zranitelnější v jiném smyslu: protilodní rakety a drony dokážou narušit úzký průjezd způsobem, který žádná diplomatická dohoda nevyřeší přes noc.

Pro kontext: Suezský průplav a ropovod SUMED představují podle EIA asi 9 % světového námořního obchodu s ropou. Hormuz nese více než dvojnásobek. Objemově je to nejcitlivější energetický uzel na planetě.

Největší riziko pro světový trh nevzniká jedním útokem v průlivu. Vzniká teprve ve chvíli, kdy jsou zároveň ohroženy i obchvatné ventily, Fudžajra a Janbu, které mají Hormuz v krizi nahradit. A přesně k tomuto scénáři se region v červenci 2026 přibližuje.