Hitler válku s Polskem nechtěl, stačil mu koridor. Vlastní elita ho nakonec dotlačila k totální válce

Mezi těmito dvěma momenty se odehrál posun, který dodnes živí debaty historiků i internetové spekulace. Tvrzení, že Hitler „válku nechtěl“, zní na první pohled jako pokus o rehabilitaci. Jenže při bližším pohledu na primární dokumenty se ukazuje něco složitějšího: Hitler skutečně zprvu preferoval získat Gdaňsk a koridor nátlakem, bez opakování světové války. Ne z mírumilovnosti, ale proto, že velký evropský konflikt kvůli Polsku považoval za předčasný. Režim, který sám vybudoval, mu ale prostor pro taktické manévrování postupně zavřel. Rozhodnutí o válce přesto zůstalo jeho.

Veřejná nabídka: kompromis, který žádný nebyl

Německé požadavky, jak je v říjnu 1938 předložil ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop polskému velvyslanci Józefu Lipskému, vypadaly na papíře umírněně. Gdaňsk, město s německou většinou spravované jako Svobodné město pod mandátem Společnosti národů, se měl vrátit do Říše. Přes polský koridor, tedy pruh území oddělující Východní Prusko od zbytku Německa, měla vést exteritoriální silnice a železnice. Polsko by si ponechalo volný přístav v Gdaňsku a hospodářská práva. Výměnou Berlín nabízel uznání hranic a prodloužení paktu o neútočení na deset až dvacet pět let.

Hitler sám tento balík zopakoval v projevu před Reichstagem 28. dubna 1939 a prezentoval ho jako velkorysou nabídku, kterou Varšava odmítla. Jenže v tu chvíli už měl na stole něco úplně jiného.

Interní dokumenty: Gdaňsk jako zástěrka

Dne 3. dubna 1939 podepsal Hitler direktivu k operaci Fall Weiss, plánu vojenského útoku na Polsko. Dokument výslovně stanovil, že útok musí být připraven tak, aby mohl být proveden „od 1. září 1939″. Nešlo o podmíněný scénář pro případ selhání diplomacie. Šlo o rozkaz.

O necelé dva měsíce později, 23. května 1939, Hitler na tajné poradě s vrchním velením Wehrmachtu prohlásil větu, která rozbíjí jakoukoli představu o omezeném sporu: „Gdaňsk není skutečné jádro věci. Jde o rozšíření životního prostoru na východě a o zajištění potravinové základny.“ Zápis z této porady, dochovaný v norimberských dokumentech, je nejtvrdším důkazem, že veřejná rétorika o koridoru byla od jara 1939 pouhou fasádou.

Fall Weiss navíc počítal s využitím slovenského území na jižním křídle útoku. Rozbití Československa v březnu 1939 tak nebylo jen předstupněm, bylo praktickou vojenskou výhodou. Český průmysl, slovenská geografie, obojí sloužilo plánu.

Elita, která nebyla jednolitá

Tvrzení o „vlastní elitě“, která Hitlera dotlačila k totální válce, je zjednodušující. Realita je méně přehledná a o to zajímavější.

Na jedné straně stáli ti, kdo válku technicky umožňovali. Göringův aparát Čtyřletého plánu tlačil ekonomiku k autarkii a válečné připravenosti už od roku 1936, kdy Hitler v důvěrném memorandu nařídil, aby armáda i hospodářství byly do čtyř let připraveny na konflikt. Hjalmar Schacht, prezident Reichsbank a architekt skrytého financování zbrojení, pomohl rozjet systém takzvaných mefo-poukázek, dluhopisů vydávaných přes fiktivní firmu mimo běžný rozpočet. Do dubna 1938 jich bylo v oběhu za dvanáct miliard říšských marek. Keitel, Brauchitsch, Raeder a Halder rozpracovávali operační plány.

Na druhé straně existoval okruh důstojníků kolem Hanse Ostera a generála Ludwiga Becka, kteří během sudetské krize v roce 1938 vážně zvažovali zásah proti Hitlerovi. Podle Spolkové centrály pro politické vzdělávání byli připraveni jednat, ale Mnichov jim vyrazil zbraň z ruky. Hitlerův diplomatický triumf bez jediného výstřelu podkopal motivaci ke vzpouře.

Mluvit o „elitě, která ho dotlačila“ je tedy zjednodušení. Přesnější je říct, že systém, který Hitler vybudoval, vytvořil souběh tlaků (finančních, vojenských, ideologických), které zužovaly prostor pro cokoli jiného než eskalaci. Ale nikdo z Hitlera neudělal pasivní loutku. Direktivy podepsal on.

Ekonomika na hraně: mefo-poukázky a cena ústupu

V lednu 1939 vedení Reichsbank předložilo Hitlerovi memorandum, které varovalo před katastrofou. Šest miliard říšských marek v mefo-poukázkách se blížilo splatnosti, státní výdaje rostly nekontrolovaně a hrozila inflace, která by mohla destabilizovat režim zevnitř. Schacht, který celý mechanismus spoluvynalezl, se od něj začal distancovat, a v lednu 1939 byl z čela Reichsbank odvolán.

Zbrojení financované skrytým dluhem vytvořilo past: zastavit ho znamenalo ekonomický šok, pokračovat v něm bez expanze znamenalo měnový kolaps. Válka, a s ní kořist, pracovní síla a suroviny, se stávala ekonomicky „logickým“ východiskem. Ne nevyhnutelným, ale stále lákavějším.

Pro srovnání: i Francie v roce 1939 financovala přezbrojení speciálními dluhopisy a Británie ve třicátých letech navyšovala vojenské výdaje. Žádný z těchto států ale nepostavil celou ekonomiku na utajených instrumentech s vědomým cílem připravit útočnou válku. Nacistický model byl unikátní svou mírou kamufláže i svou vazbou na ideologii expanze.

Schacht sám u Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku vyvázl s osvobozujícím verdiktem. Až německý denacifikační soud mu uložil osm let pracovního tábora, z něhož byl propuštěn v roce 1948. Člověk, který pomohl rozjet motor války, z něj nakonec vystoupil dřív, než narazil do zdi.

Proč Mnichov otevřel cestu k září 1939

Mnichovská dohoda z 29. září 1938 Hitlerovi ukázala, že Západ je ochoten tlačit menší stát k ústupkům, pokud alternativou je válka. Československo bylo mezi zářím 1938 a březnem 1939 rozbito po etapách: Sudety připadly Německu, Těšínsko obsadilo Polsko, část Slovenska získalo Maďarsko a zbytek Čech a Moravy pohltila německá okupace 15. března 1939.

Právě tento poslední krok ale změnil kalkulaci. Británie pochopila, že Hitler překročil rámec „sebeurčení Němců“, a začala jednat jinak. Dne 31. března 1939 dal premiér Chamberlain Polsku bezpečnostní záruky. Hitler přesto vsadil na to, že Západ znovu ustoupí, nebo přinejmenším nezasáhne včas. Pakt Molotov–Ribbentrop z 23. srpna 1939 mu pak odstranil riziko války na dvou frontách a tajný protokol rozdělil Polsko mezi Berlín a Moskvu ještě před prvním výstřelem.

Dne 1. září 1939 Wehrmacht zaútočil přesně podle data, které Hitler stanovil pět měsíců předtím. Žádné překvapení, žádná improvizace. Vědomé rozhodnutí muže, který veřejně nabízel kompromis a soukromě plánoval zničení.

Hitler válku s Polskem „nechtěl“ jen v tom nejužším smyslu: nechtěl kvůli ní hned velký evropský konflikt. Polsko samo ale chtěl pokořit od začátku. Režim kolem něj tento záměr urychlil, usnadnil a zarámoval, ale nezrodil. Odpovědnost zůstává tam, kde vždy byla: u muže, který direktivy podepsal.