28. května 1987: Němec přistál s Cessnou na Rudém náměstí. Gorbačov spustil největší čistku od roku 1937 a vyhodil 300 důstojníků

Radary ho zachytily. Stíhačky se k němu dvakrát přiblížily. A přesto Matthias Rust 28. května 1987 přistál s jednomotorovým sportovním letadlem Cessna 172P na širokém mostě u chrámu Vasila Blaženého, odkud dojel přímo k okraji Rudého náměstí. Nejrozsáhlejší protivzdušná obrana na planetě nezasáhla, ne proto, že by malou Cessnu neviděla, ale proto, že se nikdo v řetězci velení neodvážil rozhodnout. Gorbačov dostal na stříbrném podnose příležitost, jakou by si žádný politik nedokázal vymyslet: veřejnou ostudu armádní špičky, kterou mohl okamžitě potrestat.

Cessna proti impériu: jak probíhal let

Rust odstartoval z Helsinek v podvečer a zamířil na jihovýchod. Letěl na stroji Cessna 172P, čtyřmístném jednomotorovém letounu s pevným podvozkem, poháněném motorem Lycoming O-320-D2J o výkonu 160 koní (119 kW). Maximální cestovní rychlost činila asi 235 km/h, nepřekročitelná rychlost kolem 293 km/h. Vzletová hmotnost nepřesahovala necelých 1 100 kilogramů. Šlo o civilní cvičný stroj, který se svými parametry řadí do stejné kategorie jako dnešní sériová Cessna 172S, ta má sice silnější motor o 180 koních (134 kW) a vyšší vzletovou hmotnost, ale koncepčně jde pořád o totéž: lehké letadlo, které na radaru vypadá jako pták nebo sportovní kluzák.

Rust podle vlastní výpovědi u soudu držel většinu trasy výšku kolem 600 metrů a občas klesal až na 300 metrů kvůli námraze. Sovětské radary jeho stopu zachytily, jenže v kritickém okamžiku vstoupil do prostoru vojenského výcviku, kde se pohybovaly desítky podobných radarových odrazů. Došlo k záměně identifikace „vlastní–cizí“. Stíhačky se k němu přiblížily dvakrát, ale nikdo nevydal rozkaz k zásahu. Pomalý, nízko letící cíl nezapadal do scénářů, na které byl systém stavěný, a po sestřelu jihokorejského Boeingu 747 na lince KAL 007 v roce 1983, který stál Sovětský svaz obrovskou mezinárodní ostudu, panovala na všech úrovních velení hluboká neochota střílet na civilní stroj bez výslovného souhlasu shora.

Proč systém selhal: lidé, ne radary

Sovětská protivzdušná obrana (vojska PVO) byla podle dobového amerického hodnocení „nejrozsáhlejší strategická obranná síť na světě“. Disponovala více než 9 000 strategickými odpalovacími zařízeními protiletadlových řízených střel, zhruba 10 000 radary a asi 2 250 přepadovými stíhačkami určenými výhradně pro strategickou obranu. Pro srovnání: celá NATO v té době neměla nic srovnatelného co do hustoty pokrytí, protože spoléhala na jiný koncept, menší počet vysoce sofistikovaných systémů s důrazem na elektronický boj a rychlé rozhodování.

A právě v rychlém rozhodování sovětský kolos selhal. Problém neležel v technice, ale v lidech a pravidlech. Komuniké sovětské tiskové agentury TASS po incidentu samo přiznalo „netolerovatelnou nedbalost a nerozhodnost“ velení. Pozdější rekonstrukce ukázaly, že povolení k zásahu proti civilnímu stroji vyžadovalo po roce 1983 velmi vysokou úroveň schválení. A v kritický den bylo vrcholné velení včetně ministra obrany Sergeje Sokolova s Gorbačovem na schůzce Varšavské smlouvy ve východním Berlíně. Řetězec velení se zadrhl na každém článku, od radarové obsluhy přes velitele sektoru až po moskevské ústředí.

Rust tedy neporazil sovětskou PVO technicky. Obnažil její nejnebezpečnější slabinu: systém, který budil hrůzu navenek, se uvnitř zadrhl na lidském rozhodování.

Čistka: Gorbačov udeřil okamžitě

Reakce přišla bleskově. Politbyro se sešlo k mimořádnému jednání a během dvou dnů padly hlavy. Ministr obrany Sokolov byl odvolán a nahrazen Dmitrijem Jazovem. Vrchní velitel vojsk PVO maršál Alexandr Koldunov skončil rovněž. Následoval šéf moskevské protivzdušné obrany Anatolij Konstantinov a v moskevském okruhu PVO další důstojníci: generálporučík Markov, generálmajoři Pezničenkov a Bražnikov, plukovník Jakubenko. Dobové zprávy Los Angeles Times z června 1987 zaznamenaly pokračující čistku, která zasáhla řádově stovky důstojníků napříč strukturami moskevské PVO a stranickými organizacemi armády.

Příměr k roku 1937 je silný, ale má svou logiku. Tehdy Stalin nechal v uzavřeném procesu odsoudit a popravit maršála Tuchačevského a další vysoké velitele, načež spustil masovou čistku, která decimovala celý důstojnický sbor Rudé armády. Gorbačovova čistka samozřejmě neměla stalinistický rozměr teroru, nikdo nebyl popraven, nikdo nezmizel v gulagu. Symbolika ale seděla: šlo o nejtvrdší zásah do sovětské armádní elity od dob Velkého teroru. A Gorbačov ho potřeboval.

Záminku nepotřeboval vymýšlet

Stará vojenská garda kolem Sokolova a dalších konzervativních generálů brzdila Gorbačovovu přestavbu, perestrojku. Armáda byla jednou z posledních bašt starého aparátu, která se reformám aktivně bránila. Rustův let Gorbačovovi poskytl ideální moment: veřejnou, mezinárodně viditelnou ostudu, kterou nemohl nikdo v politbyru bagatelizovat. Bezpečnostní selhání bylo reálné a nezpochybnitelné. Politické využití incidentu ale bylo stejně důležitou součástí příběhu.

Podle našeho úsudku opřeného o dobové komentáře Gorbačov incident nepotřeboval vymýšlet, ale využil ho s chirurgickou přesností k prolomení odporu armádní špičky. Jmenování Jazova ministrem obrany znamenalo dosazení loajálnějšího člověka na klíčový post. Následná vlna personálních změn pak zasáhla celou vertikálu velení.

Dopad se neomezil jen na Moskvu. Sovětská PVO tvořila páteř integrovaného systému protivzdušné obrany celé Varšavské smlouvy. Podle odtajněného amerického zpravodajského přehledu o Československu byl výcvik ČSLA koordinován s celkovým plánem paktu a společná cvičení nacvičovala právě integrovanou protivzdušnou obranu. Selhání v květnu 1987 muselo v celém bloku zvýšit tlak na kázeň, koordinaci a schopnost sledovat nízkoletící cíle.

Co bylo potom

Rust byl v září 1987 odsouzen sovětským soudem na čtyři roky. U soudu tvrdil, že jednal sám, že chtěl mluvit s Gorbačovem a „udělat dojem na světové veřejné mínění“ kvůli míru; zklamalo ho fiasko summitu Reagan–Gorbačov v Reykjavíku. Sovětské orgány nakonec přijaly, že nejednal na příkaz cizí vlády, a špionážní rovina z případu odpadla. Odseděl si 432 dní a v roce 1988 se vrátil do Hamburku. Jeho další život už tak romantický nebyl: v roce 1991 byl v Německu odsouzen za pokus o zabití po napadení zdravotní sestry na dva a půl roku vězení. Pilotní licenci podle vlastních slov už nikdy nezískal zpět.

Rustův let sám o sobě Sovětský svaz nepoložil. Ale urychlil oslabení části starého mocenského aparátu, která stála Gorbačovovi v cestě, a ukázal světu, že i nejhustší protivzdušná síť na planetě je jen tak silná jako nejslabší článek svého rozhodovacího řetězce.