Ruský zajatec popsal, jak Moskva lhala o „dobytí“ Kupjansku. Sundal helmu, odhodil zbraň a řekl veliteli: „Sbohem“

Příběh ruského vojáka, který se stal dezertérem a nakonec válečným zajatcem, je sám o sobě dost silný. Jenže jeho výpověď zveřejněná ukrajinským serverem Censor.net v červenci 2026 odhaluje něco většího než jeden lidský osud. Ukazuje dvě souběžné lži, které ruské velení provozovalo kolem Kupjansku: jednu směrem nahoru k Putinovi, „město jsme osvobodili“, a druhou směrem dolů k vlastním vojákům v ruinách, „všechno je v pořádku, pomoc přijde“. Obě lži běžely současně. A obě se daly vyvrátit.

Helma na zemi, automat v troskách

Vladimir Gennadijevič Didyujev podle vlastní výpovědi nepočítal s tím, že skončí v Kupjansku. Tvrdí, že smlouvu s armádou podepsal pod nátlakem: po zadržení ho zbili, předložili mu čistý list papíru a řekli: „Podepiš a jsi volný.“ Do dvou týdnů si pro něj přijeli. Když se jeho jednotka přepravovala přes řeku, nikdo mu neřekl, kam míří. Až z rádiové komunikace pochopil, že vstoupil do města, o jehož „dobytí“ Moskva brzy začne vyprávět celému světu.

Reakce byla okamžitá. Sundal neprůstřelnou vestu, sundal helmu, zahodil automat. Do vysílačky řekl veliteli jediné slovo, „na shledanou“, a odešel. Sám to označuje za odchod „jako pětistý“, tedy voják, který odmítá plnit bojový rozkaz. Věděl, co to znamená. Přesto šel.

Dvě lži najednou

Zatímco Didyujev přežíval mezi civilisty ve sklepě pětipatrového domu, ruská propaganda budovala narativ o velkém vítězství. Už v říjnu 2025 ruský válečný bloger tvrdil, že na budově kupjanské správy visí ruská vlajka. Pikantní detail: jak sama Rossijskaja gazeta přiznala, v příspěvku chyběla fotografie, byly tam jen snímky obrazovky z mapových služeb.

Pak přišel 20. listopad 2025. Náčelník generálního štábu Valerij Gerasimov hlásil Vladimiru Putinovi, že uskupení „Západ“ Kupjansk „osvobodilo“. Ještě téhož večera to ukrajinský generální štáb odmítl a prohlásil, že město drží obránci. Ukrajinské Společné síly šly ještě dál: mluvily o „Potěmkinově dobytí“ a popisovaly, jak Rusové posílají do města vlajky pomocí dronů, aby simulovali kontrolu, kterou ve skutečnosti neměli.

Analytici z Critical Threats/ISW den poté vyhodnotili záběry s ruskými vlajkami jako časované infiltrační akce malých skupin o dvou až pěti lidech, nikoli jako důkaz stabilní kontroly terénu. Část ruských milblogerů to sama zpochybňovala. Geolokační data nepotvrzovala plné ovládnutí města.

A dolů, k vlastním vojákům? Didyujev popisuje druhou vrstvu klamu. Po měsících mezi civilisty ho objevili ruští vojáci, svázali a přiřadili ke skupině velitele s volacím znakem Česnok, která přežívala v podzemí městské nemocnice. Rádiem přicházelo uklidňování: „Nikdo vás nebude šturmovat,“ „jste v krytu,“ „všechno normálně.“ Realita vypadala jinak. Muži hladověli. Zásoby padaly z dronů: sladké tyčinky a minimum dalšího. Pozemní zásobování neexistovalo. Společné síly na konci listopadu 2025 uváděly v severní části města asi čtyřicet rozptýlených ruských vojáků. Ne armádu. Ne dobyvatelskou sílu. Hrstku lidí pod troskami.

Útěk, obojek a zajetí

Didyujevův příběh po „sundání helmy“ trval měsíce. Nejprve asi půl roku přežíval s jednou civilní rodinou ve sklepě. Když rodina odešla s bílou vlajkou, zůstal sám. Pak ho našli Rusové, a zacházení od vlastních bylo podle jeho slov horší než cokoli, co přišlo potom. Tvrdí, že ho bili, ponižovali a při zásobovacích výpadech vodili „jako psa“ na obojku a popruhu.

Když nálet srovnal nemocnici se zemí, mnoho lidí v podzemí zahynulo. Didyujev přežil a utekl. Asi týden se schovával v soukromém domě, pak vyšel hledat jídlo a cigarety. Uslyšel výzvu ke vzdání. Zakřičel, že je ruský voják bez zbraně. Ukrajinská jednotka ho zadržela. Podle jeho slov pak ještě tři měsíce zůstával v zajetí přímo v Kupjansku, ve městě, které Gerasimov osm měsíců předtím hlásil jako „osvobozené“.

Kupjansk v létě 2026: šedá zóna, ne ruské město

Proč Moskva tolik stála o narativ o dobytí Kupjansku? Město je logistický uzel: silniční a železniční napojení na Charkov, Slovjansk i Kramatorsk z něj dělá klíčový bod pro celý severovýchod Ukrajiny. „Osvobození“ Kupjansku by bylo strategické vítězství hodné hlášení prezidentovi. Jenže k němu nedošlo.

K červenci 2026 zůstává situace daleko od ruské kontroly. Vrchní velitel ukrajinských sil Syrskyj 17. července řekl, že Rusové dál pronikají malými pěšími skupinami do městské zástavby, ale obránci je systematicky ničí. Vojenský analytik Butusov 14. července popsal Kupjansk jako „kilzónu“ a šedou zónu, kde větší část města drží ukrajinské síly. A představitel kupjanské samosprávy Vitalij Sajapyn v červnu 2026 prohlásil, že komunita není okupovaná a ve městě nejsou ruští vojáci, jen sabotéři a zbytky skupin, které byly dlouho odříznuté od zásobování.

Didyujev přitom nebyl jediný, kdo promluvil. Už v srpnu 2025 ukrajinský 425. pluk zveřejnil výpovědi 32 ruských zajatců, kteří shodně tvrdili, že byli na válku „nalákáni“ nebo obelstěni. Mechanismus se opakuje.

Co z toho plyne pro další ruská „vítězství“

Kupjansk se stal modelovým případem toho, jak ruská propaganda nahrazuje skutečnou kontrolu terénu záběry s vlajkou a infiltračními akcemi malých skupin. Schéma „nejdřív obraz, potom realita“ (nebo spíš „obraz místo reality“) funguje jen do chvíle, kdy promluví lidé, kteří pod tím obrazem žili. Didyujevova výpověď je svědectvím zajatce, tedy materiálem, ke kterému je třeba přistupovat s opatrností. Ale její konkrétní detaily, jména, přezdívky, lokace, způsob zásobování, se shodují s tím, co nezávisle popsaly ukrajinské zdroje i západní analytici.

Gerasimov hlásil Putinovi vítězství. Pod troskami kupjanské nemocnice zatím hladověli jeho vlastní vojáci a po rádiu jim někdo opakoval, že je všechno v pořádku. Jeden z nich sundal helmu, zahodil zbraň a odešel. Měl pravdu.