Kdysi oddaný prezident postsovětské země řekl Putinovi do očí, že nechápe, proč válčí. Trpěl a pak mu zkomolil jméno

Scéna vypadala jako běžné bilaterální jednání dvou spojenců. Kamery, vlajky, protokolární úsměvy. Jenže Tokajev udělal něco, co se v postsovětském prostoru nenosí: před Vladimirem Putinem veřejně zpochybnil smysl jeho války. Řekl, že „povaha tohoto konfliktu není pro mnohé, včetně nás, plně jasná,“ a navrhl konflikt zmrazit s návratem ke „stambulské formuli 2.0″, protože tam už dříve byly dosaženy významné výsledky. Putin nepolemizoval. Pouze slíbil, že svého kazašského protějška „v detailech“ seznámí se situací na ukrajinském směru. Kreml pak přes mluvčího Dmitrije Peskova doplnil, že zmrazení bez dosažení ruských cílů nepřipadá v úvahu. Tokajev ale svou větu už řekl, a řekl ji před kamerami.

Od oddaného spojence k nepohodlnému partnerovi

Ještě v listopadu 2022, krátce po znovuzvolení, zamířila Tokajevova první zahraniční cesta právě do Moskvy. Sám tehdy zdůraznil její „hluboký politický význam.“ O rok později, v listopadu 2023, na společném brífinku v Astaně stále mluvil o Rusku jako o strategickém partnerovi a spojenci. Jenže signály odklonu přicházely už dříve, než si většina pozorovatelů všimla.

Červen 2022, Petrohradské mezinárodní ekonomické fórum. Tokajev seděl vedle Putina a před plným sálem odmítl uznat Doněckou a Luhanskou lidovou republiku. Označil je za „kvazistátní území.“ Ve stejném období v rozhovoru pro ruskou televizi opatrně, ale srozumitelně vysvětloval, proč Kazachstán musí respektovat mezinárodní sankční režim. Nebyl to zlom. Byl to první viditelný krok na cestě, která o čtyři roky později vedla do Omsku.

Časová osa je důležitá, protože ukazuje vzorec: Tokajev nikdy nebouchl dveřmi. Každou kritickou větu doprovodil ujištěním o partnerství. V Omsku vedle výtky válce zmínil 177 společných průmyslových projektů za 53 miliard dolarů a obchod v objemu téměř 28 miliard dolarů. Nehraje na rozchod. Hraje na to, aby Kazachstán nebyl zatažen do ruského pojetí války víc, než je pro Astanu nezbytné.

Komolení jména: přeřeknutí, nebo vzorec?

Putin má s Tokajevovým jménem opakovaný problém. V listopadu 2023 při návštěvě Astany ho veřejně oslovil jako „Kěmel Žomartovič“ a vzápětí „Kelemič.“ Kazachstánská i ruská média to zaznamenala jako kuriozitu, The Moscow Times tehdy spočítaly, že to nebyl ani první, ani druhý případ. V květnu 2026, při další návštěvě Kazachstánu, zaznělo „Sargan Kěmelevič.“

Záměr dokázat nelze. Opakovanost ale mluví sama za sebe. Jméno prezidenta formálně spojeneckého státu, se kterým se Putin pravidelně setkává, není exotická jazyková hříčka, je to základní diplomatická zdvořilost. Když ji šéf Kremlu opakovaně nedodrží, působí to přinejmenším jako symbolické shazování. A právě v tomto kontextu nabývá omská scéna dalšího rozměru: Tokajev je muž, kterému Putin nedokáže, nebo nechce, správně říct jméno, a přesto mu tento muž před kamerami řekl, že nechápe smysl jeho války.

Proč si to Astana může dovolit

Kazachstán není malý stát na periferii. S více než dvaceti miliony obyvatel, obrovskými zásobami ropy a uranové rudy a nejdelší pozemní hranicí s Ruskem na světě má vlastní geopolitickou váhu. Rusové dnes tvoří 14,6 % populace, významná menšina, ale ne dominující blok, který by Kremlu poskytoval snadnou páku.

Klíčová je multivektorová diplomacie, kterou Astana systematicky buduje:

• Evropská unie v roce 2024 upevnila pozici hlavního exportního trhu pro kazašské zboží.
• Čína posiluje na dovozní straně a roste jako investiční partner.
• Německo: Tokajev v září 2024 jednal s kancléřem Scholzem o energetice, průmyslu, logistice i zelené transformaci.

Zároveň ale platí opačná strana rovnice. K říjnu 2025 mělo v Kazachstánu původ v Rusku přes 17 400 fungujících zahraničně vlastněných firem, trojnásobek čínského počtu. Americký úřad OFAC musel pro ropné vazby kolem Kaspického potrubního konsorcia a Tengizchevroilu vydávat zvláštní sankční výjimky. Kazachstán se od Ruska nemůže jednoduše odstřihnout. Může ale veřejně korigovat, kam až je ochoten Moskvu následovat.

Český přesah: ropa a ocel z kazašských stepí

Nejde o vzdálenou geopolitiku. Podle dat Světové banky dovezla Česká republika v roce 2025 z Kazachstánu surovou ropu za zhruba 17,6 miliardy korun v objemu přes 1,2 miliardy kilogramů. K tomu železo a ocel za dalších přibližně 4,4 miliardy korun. Kazašské suroviny proudí do českých rafinérií a hutí, a jejich tranzit vede z velké části přes ruskou infrastrukturu.

Kazachstán oficiálně tvrdí, že dodržuje západní sankce. Celní správa v Astaně uvádí průběžný monitoring sankcionovaného zboží a mechanismus elektronických faktur při vývozu do Ruska. Reexport sankčních položek přes své území popírá. Realita je ale složitější: ekonomická provázanost s Ruskem je tak hluboká, že i Západ musí přistupovat na praktické výjimky, aby neohrozil vlastní dodávky kazašské ropy.

Co z toho plyne pro postsovětský prostor

Tokajevův omský výrok je precedent. Formální spojenec Ruska veřejně, před kamerami a v přítomnosti Putina řekl, že válka na Ukrajině nedává smysl, a navrhl její zastavení. Putin na místě neodporoval, a právě ta nucená zdrženlivost je možná výmluvnější než jakákoli ostrá odpověď.

Nejde o rozpad ruského vlivu ve Střední Asii. Jde o narušení hierarchie, v níž měl být Kazachstán poslušně tišším partnerem. Tokajev ukázal, že tichý být nehodlá, a že si to zatím může dovolit. Otázka zní, jak dlouho mu to Kreml bude tolerovat, když nedokáže tolerovat ani jeho jméno.