Trump uvízl v íránské pasti, z níž není cesta ven, americká armáda narazila na limity. Zvažuje tři scénáře, jak válku ukončit

Když americké centrální velitelství CENTCOM 28. února spustilo operaci Epic Fury, rétorika Bílého domu slibovala rychlý a drtivý výsledek. K 6. dubnu hlásil Pentagon přes třináct tisíc zasažených cílů. Číslo působí zdrcující, jenže Írán dál útočil na lodě v Hormuzském průlivu i na americké základny v regionu. Agentura AP v červenci napsala přímo: čistě letecká kampaň narazila na své limity. Mobilní odpalovací rampy, rozptýlené zásoby balistických střel a podzemní tunely zůstaly z velké části nedotčené. Washington umí ničit. Vynutit politický konec války je ale jiná disciplína.

Trojí uzel, který drží past pohromadě

Situaci, v níž se Trump ocitl, nejlépe vystihují tři vzájemně provázané uzly. Prvním je Hormuzský průliv, úzké hrdlo, jímž proudí zhruba pětina světové ropy. Teherán ho drží jako pojistku přežití: dokud hrozí jeho uzavřením, má páku na celou globální ekonomiku. Druhým uzlem je íránský jaderný program. Americké zpravodajské služby podle New York Times zachytily, že se íránské vedení cítí v „silné pozici“ a nemá důvod ustupovat; vysoce obohacený uran zůstává kartou, kterou Teherán nehodlá odevzdat bez protihodnoty, jíž Washingtonu nevěří. Třetím uzlem je Trumpova vlastní politická potřeba neodejít jako poražený. Už 21. března hovořil o „uklidňování“ konfliktu, ale každý měsíc bez jasného výsledku ten prostor zužuje.

Reuters v květnové analýze popsal jádro problému jednou větou: obě strany věří, že čas pracuje pro ně. A právě to kompromis neustále oddaluje.

Tři směry, žádné čisté vítězství

Podle New York Times a dalších amerických zdrojů se debata v Bílém domě soustředí na tři hlavní směry, jak konflikt ukončit:

• Další eskalace. Nové vlny úderů, tvrdší pokusy otevřít Hormuz silou, případně omezené pozemní operace. Riziko: regionální výbuch, ztráty na životech amerických vojáků, a průzkum agentury AP-NORC z března ukázal, že většina Američanů považuje dosavadní vojenské kroky za přehnané.
• Dlouhé vyčerpávání tlakem. Blokáda, sankce, izolace, bez rozhodujícího úderu, ale i bez politického průlomu. Výsledkem může být zamrzlý konflikt, který Reuters přirovnává k vyčerpávací válce bez konce. Pew Research v květnu zjistil, že 62 % Američanů nesouhlasí s Trumpovým vedením konfliktu. Mandát pro dlouhou válku zkrátka chybí.
• Vyhlášení splnění cílů a částečný odchod. Bílý dům v červnu podepsal s Íránem memorandum o porozumění a prezentoval ho jako úspěch. Jenže bez ověřitelného řešení íránského uranu a bez stabilního otevření průlivu to řada analytiků čte jako íránské přežití a americký ústup.

Žádná z variant nenabízí čistý triumf. Eskalace nese nejvyšší cenu v krvi i penězích. Vyčerpávání požírá čas a politický kapitál. A odchod bez výsledku vypadá jako prohra, i když ho Bílý dům zabalí do vítězné rétoriky.

Proč ani třináct tisíc cílů nestačilo

Americká destrukční kapacita je nesporná. CENTCOM nasadil celé spektrum prostředků, od stealth bombardérů po námořní střely, a během prvních týdnů zlikvidoval velkou část íránské viditelné vojenské infrastruktury. Problém nastal ve chvíli, kdy „snadné cíle“ došly. Írán se poučil z desítek let izraelských i amerických operací v regionu: rozptýlil klíčové systémy, schoval je pod zem, přesunul na mobilní nosiče. AP v červenci výslovně napsala, že spoléhání čistě na leteckou sílu má své limity a že ani masivní kampaň nepřinutila Teherán kapitulovat.

K tomu přibývají ztráty na americké straně. Útoky íránských spojenců zasáhly americké vojáky v Jordánsku a Iráku. Region je destabilizovaný daleko za hranicemi bilaterálního sporu USA a Íránu: napětí na libanonské frontě, globální energetická krize, skok cen ropy.

Co to znamená pro Česko a Evropu

Válka v Perském zálivu není jen geopolitická abstrakce. Česká republika sice po rozšíření ropovodu TAL Plus výrazně snížila závislost na ruské ropě, ale podle statistik MPO v roce 2025 putovalo přes 92 % dovážené ropy trasou IKL/TAL a přes deset procent pocházelo ze Saúdské Arábie. Mezinárodní energetická agentura ve své zprávě o české energetice upozornila, že po odstřižení od ruských dodávek zůstává Česko citlivé na výpadky globálních ropných tras.

Prakticky řečeno: fyzický výpadek dodávek českým domácnostem zatím nehrozí. Cenový šok ano. Benzin, nafta, doprava, ceny zboží v regálech, to všechno reaguje na nervozitu kolem Hormuzu. A ta nervozita trvá.

Past, která se utahuje z obou stran

Trumpova situace připomíná dřívější americké konflikty, Afghánistán či Irák, v jednom klíčovém bodě: problém „jak to ukončit, aniž by to vypadalo jako porážka“. NYT zachytil, že prezident už během války potichu měnil měřítko úspěchu. Teherán to sleduje a vyvozuje z toho jediné: Americe se nevyplatí věřit. Trump v posledním roce zaútočil na Írán dvakrát uprostřed vyjednávání, čímž podle analytiků podkopal vlastní vyjednávací pozici a dal Íránu argument, že dohoda s Washingtonem neznamená bezpečí.

K 27. červenci panuje křehká pauza v útocích a mediátoři z Kataru a Pákistánu hlásí pokrok. Definitivní řešení ale v dohledu není. Hormuz zůstává zranitelný, íránský uran zůstává na stole a americká veřejnost ztrácí trpělivost. Trump drží v ruce nejsilnější armádu světa, a přesto zjišťuje, že síla, která umí ničit, nemusí stačit na to, aby válku ukončila.