Putin soptí a vrací „gestapácké“ praktiky. Teenagery posílá do táborů i kvůli mikině nebo odznaku, které se mu nelíbí

Projekt usnesení městské komise z 22. července 2026, jehož fragment zveřejnila ruská média, popisuje mechanismus, který v demokratických zemích nemá obdobu. Policie spolu s Centrem pro boj s extremismem (Centrum „E“) a městským centrem „Kontakt“ má v srpnu a září procházet obchodní centra a vyhledávat mladé lidi s „odlišujícími vnějšími atributy v oblečení“ a „různými doplňky“, které údajně svědčí o vazbě k „neformálním asociálním skupinám“. Žádný konkrétní seznam závadných mikin, odznaků nebo symbolů přitom dokument neuvádí. O tom, co je a co není podezřelé, rozhodnou zasahující složky přímo na místě.

Čísla, která mají ospravedlnit razie

Formálním důvodem celé akce je nárůst kriminality mladistvých v Petrohradu. Podle údajů z téhož materiálu za první pololetí 2026 město eviduje:

• 339 trestných činů s účastí nezletilých (nárůst o 26 % meziročně)
• přes 50 % z nich klasifikovaných jako závažné nebo zvlášť závažné
• 328 nezletilých pachatelů (nárůst téměř o 60 %)
• 63 případů vtahování nezletilých do trestné činnosti dospělými

Na federální úrovni Vladimir Putin už 4. března 2026 označil růst kriminality mladistvých za „celonárodní úlohu“. Rada bezpečnosti pak v červenci doplnila, že ve školním roce 2025/2026 došlo k 26 školním útokům, z toho 21 jen v roce 2026. Petrohradský plán je lokální odpovědí na tuto federálně rozehranou agendu. Jenže odpovědí, která daleko přesahuje boj s kriminalitou.

Mikina jako bezpečnostní indikátor

Jádro problému neleží v samotné statistice, ale v tom, jak stát definuje podezření. V demokratickém právním řádu musí policie mít „důvodné podezření“, konkrétní indicii, že se člověk dopustil nebo chystá dopustit trestného činu. Evropské standardy prevence radikalizace výslovně říkají, že varovné indikátory se nesmějí používat izolovaně a musejí se číst ve vztahu ke změně chování v čase, za účasti rodiny, školy a odborníků na duševní zdraví.

Petrohradský model dělá pravý opak. Podezření vzniká z vizuálního dojmu v obchodním centru. Teenager v „nesprávné“ mikině nebo s „nesprávným“ odznakem se stává objektem kontaktu, vytěžení, zaevidování a potenciálního zařazení do převýchovného programu. I prokremelská poslankyně Nina Ostanina pro Gazeta.ru připustila, že policie formálně nemá právo zadržet nezletilého jen kvůli vzhledu nebo nezakázané symbolice. Prakticky ale vzhled funguje jako spouštěč celého řetězce, od legitimace přes evidenci až po zařazení do „preventivní práce“.

Čím méně přesná pravidla, tím větší prostor pro svévoli v terénu. A právě to je podstata toho, co označujeme jako „gestapácké“ praktiky: stát vytipovává lidi podle vnějších znaků, přiřazuje jim kategorii „asociální“ nebo „radikální“ a spouští převýchovný aparát ještě dřív, než se kdokoli čehokoli dopustil.

Převýchovný aparát místo táborů s ostnatým drátem

Veřejně dostupný fragment dokumentu nejmenuje konkrétní internační zařízení ani adresu „tábora“. Popisuje ale síť institucí a programů, která dohromady tvoří státní převýchovný aparát. Centrum „Kontakt“ na svém oficiálním webu popisuje více než dvacetiletou praxi denních i nočních mobilních a pěších razií po všech 18 městských obvodech Petrohradu. K tomu město rozšiřuje projekt „Pervyje.Kontakt“ a programy „deradikalizace a konstruktivní socializace“.

Vytipovaný teenager tak nevstupuje do jedné kontroly, ale do systému. Oslovení v terénu, vyhodnocení, napojení na centrum „Kontakt“, digitální monitoring, práce s rodinou. U jiných forem „deviantního“ chování (třeba takzvaného zacepingu, tedy surfování na vlacích) město už dnes sepisuje desítky protokolů s rodiči. Formálně ruský zákon garantuje nezletilým i jejich zákonným zástupcům práva při individuální preventivní práci. Prakticky ale petrohradský projekt nepopisuje žádný zvláštní odvolací mechanismus. Papírová práva existují. Vyjednávací síla rodiny vůči bezpečnostnímu aparátu bude mizivá.

Od kriminality k politické loajalitě

Nejznepokojivější rozměr celého plánu se skrývá v jeho digitální části. Projekt nepočítá jen s fyzickými raziemi v obchodních centrech, ale i s rozšířením takzvaných „kyberdružin“ a online monitoringu. A právě tady se ukazuje, jak propustná je v ruském pojetí hranice mezi kriminalitou a politickou neloajalitou.

Mezi kategoriemi „destruktivního“ obsahu, který mají kyberdružiny sledovat, se podle RBC objevuje nejen extremistické verbování nebo propagace sebepoškozování, ale také „kritika speciální vojenské operace a ozbrojených sil RF“ a „kritika moci“. Teenager, který na sociální síti sdílí protiválečný příspěvek, se tak ocitá ve stejném bezpečnostním balíku jako člen násilné skupiny. Represivní nástroj je postaven tak, aby mohl mířit na kriminalitu i na nepohodlné postoje zároveň.

Historická ozvěna, která není náhodná

Přirovnání ke gestapáckým praktikám je záměrně ostré, ale stojí na konkrétní logice. Nacistický režim označoval lidi považované za „asociální“ černým trojúhelníkem a svévolně je věznil; kategorie „asociál“ přitom neměla jasnou právní definici a závisela na rozhodnutí úředníka. Sovětský Leningrad šedesátých let znal praxi tajné policie, která rozbíjela „nežádoucí“ mládežnické okruhy a tlačila nonkonformní mladé lidi do konformity. Petrohradský plán roku 2026 nestojí v historickém vzduchoprázdnu. Stojí v kontinuitě, kde vizuální odlišnost znamená podezření a podezření spouští státní mašinérii.

Rozdíl oproti nacistickému aparátu je zřejmý: nejde o koncentrační tábory ani o fyzickou likvidaci. Podobnost je ale v mechanismu, stát kategorizuje lidi podle vnějších znaků, přiřazuje jim nálepku a zahajuje převýchovu bez prokázaného činu. V zemi, která vede válku a potřebuje konformní společnost, je to nástroj s obrovským potenciálem zneužití.

Petrohrad v srpnu 2026 nezavádí nový nástroj od nuly. Rozšiřuje existující dohledovou infrastrukturu a přidává k ní něco, co dosud chybělo: právo posuzovat teenagera jako bezpečnostní riziko jen podle toho, co má na sobě.