Rusové provokují, ponorek v evropských vodách přibylo o 30 %. Británie a Norsko staví flotilu 13 fregat, která je bude lovit

Dne 4. prosince 2025 podepsali britský a norský ministr obrany v Londýně dokument nazvaný Lunna House Agreement. Na první pohled suchá smlouva o námořní spolupráci. Ve skutečnosti nejambicióznější přestavba severoatlantické obrany od konce studené války. Osm britských a nejméně pět norských fregat třídy Type 26 má fungovat jako integrovaná lovecká síť proti ruským ponorkám v koridoru, který námořníci znají jako GIUK gap, průliv mezi Grónskem, Islandem a Británií. Právě tudy musí každá ruská ponorka ze Severní flotily proplout, chce-li se dostat do otevřeného Atlantiku. A podle britského ministerstva obrany počet ruských plavidel ohrožujících britské vody za poslední dva roky vzrostl o 30 procent.

Co přesně Rusové dělají

Třicet procent není abstraktní číslo z alianční statistiky. Britské ministerstvo obrany ho vztahuje ke konkrétním incidentům ve vlastních vodách a v severním Atlantiku. Výzvědná loď Jantar se opakovaně pohybovala severně od Skotska, kde podle Londýna mapovala podmořské kabely a sbírala zpravodajské údaje. Její posádka měla mířit lasery na piloty hlídkových letounů P-8 Poseidon a v okolí se objevilo rušení GPS. V britských vodách byla zaznamenána i ponorka třídy Kilo Novorossijsk a torpédoborec Viceadmirál Kulakov.

Nejnovější veřejně odhalená operace přišla v dubnu 2026: Británie, Norsko a Nizozemsko společně oznámily v OBSE, že přes měsíc sledovaly ruskou útočnou ponorku třídy Akula a dvě specializované podhladinové jednotky patřící tajemné složce GUGI. Britská strana výslovně uvedla, že tyto prostředky v míru mapují kritickou podmořskou infrastrukturu a v konfliktu mají být připraveny ji sabotovat. Nejde tedy jen o klasické „ukazování vlajky“. Jde o systematickou přípravu na hybridní útok proti kabelům a potrubím, na nichž závisí energetická a datová propojenost celé Evropy.

Třináct fregat a lovecká síť

Číslo 13 není náhodné. Británie má v programu osm fregat Type 26, první z nich, HMS Glasgow, má být operační v roce 2028 a celá osmička má být hotová do poloviny třicátých let. Norsko se po soutěži, která začala v listopadu 2024, rozhodlo v srpnu 2025 pro stejný typ a objednává minimálně pět kusů, s možností šesté. Výsledkem je společná flotila, která má operovat jako jeden celek: sdílená údržba, společná technologie, interoperabilní vybavení.

Samotné fregaty ale tvoří jen jádro širší sítě. Britská strategická obranná revize z roku 2025 popisuje koncept Atlantic Bastion, vrstvenou obranu, kde Type 26 spolupracují s:

• hlídkovými letouny P-8 Poseidon,
• bezposádkovými hladinovými i podhladinovými prostředky,
• senzorovou sítí nad i pod hladinou,
• umělou inteligencí pro akustickou detekci.

Lunna House Agreement k tomu přidává celoroční výcvik Royal Marines v Norsku, který dosud probíhal hlavně v zimních měsících, a britské zapojení do norského programu mateřských lodí pro bezposádkové systémy. Z dřívějšího modelu „přijet nacvičit zimu“ se přechází k trvalé přítomnosti a pohotovosti.

Co přesně chrání: kabely a plyn za miliardy

Proč tolik úsilí kvůli ponorkám, které zatím nic nezničily? Protože cíle, které mapují, jsou pro Evropu životně důležité. Na dně moří mezi Británií a Norskem leží North Sea Link, 720 kilometrů dlouhý elektrický kabel s kapacitou 1,4 gigawattu. Vedle něj vede plynovod Langeled, přibližně 1 200 kilometrů z norského Nyhamna do anglického Easingtonu. Británie má celkovou provozní interkonektorovou kapacitu 10,3 gigawattu a jen do září 2025 dovezla podmořskými kabely 43 terawatthodin elektřiny, třináct procent své hrubé spotřeby.

A to je jen energetika. Podle analýzy TeleGeography vede do Evropy 17 transatlantických datových kabelů, přičemž většina přistává ve Velké Británii a Francii. Přerušení byť jediného z nich by zasáhlo cloudové služby, finanční trhy i běžnou konektivitu napříč kontinentem. Pro Česko to znamená nepřímou, ale reálnou závislost, ne na jednom konkrétním kabelu, ale na celé evropské digitální a energetické síti, která se sbíhá právě v severním Atlantiku.

Ruská Severní flotila: co stojí na druhé straně

Norská vojenská rozvědka ve své výroční zprávě Focus 2026 uvádí, že pravidelné výjezdy Severní flotily do Atlantiku zůstávají ruskou prioritou. Nejmodernější víceúčelové ponorky třídy Severodvinsk drží vysoké operační tempo a flotila má mít v roce 2026 k dispozici tři tyto jednotky plus tři fregaty vyzbrojené hypersonickými střelami Cirkon. Další akvizice mají následovat.

Třináct fregat Type 26 proto nepředstavuje početní převahu nad ruským podhladinovým loďstvem. Představuje specializovanou bariéru v klíčovém koridoru, síť, která má ruské ponorky detekovat, sledovat a v případě potřeby zastavit dřív, než se dostanou k cílům. Norská rozvědka zároveň očekává, že Moskva bude Norsko obviňovat z usnadňování západní militarizace Arktidy. Obě věci platí najednou: vojenská přítomnost zvyšuje tření, ale právě proto zvyšuje i cenu případné ruské akce.

Proč to není jednorázová odpověď, ale nový režim

Lunna House Agreement se liší od běžných aliančních cvičení nebo bilaterálních memorand. NATO koordinuje, viz operace Baltic Sentry na ochranu infrastruktury v Baltském moři spuštěná v lednu 2025. Britsko-norská dohoda ale buduje společnou kapacitu: stejné lodě, společné zásobování, propojené senzory, sdílený výcvik po celý rok. Je to architektura, ne gesto.

Časová osa ukazuje, jak rychle se věci pohnuly. V listopadu 2024 Norsko vypsalo soutěž na partnera. V srpnu 2025 vybralo Type 26. V září podepsalo vládní rámec a zahájilo kontraktní jednání s BAE Systems. V prosinci přišla Lunna House. Dílčí operační schopnost lze čekat od konce dvacátých let, plně integrovaná třináctičlenná flotila bude realitou ve třicátých letech.

Ruské ponorky v severním Atlantiku nejsou nový fenomén. Nové je tempo, s jakým přibývají, a otevřenost, s jakou o nich Londýn a Oslo mluví. Obě země vsadily na to, že nejlepší odpovědí není utajení, ale veřejné odhalení, a za ním stojící ocel na hladině i pod ní.