„Ukrajina ví, že válku s Ruskem prohrála,“ hlásá poslušně kremelský odborník. Vysvětlil, na co Kyjev skutečně sází

Bortnik, ředitel Ukrajinského institutu analýzy a managementu politiky, ve svých textech z letošního roku opakovaně popisuje ukrajinskou kampaň hlubokých úderů jako důkaz, že se Kyjev vzdal naděje na klasické vojenské vítězství. Jenže mezi „změnou nástrojů“ a „přiznáním porážky“ leží propast, kterou Bortnik překračuje s lehkostí, jež nápadně vyhovuje kremelskému narativu. A právě v tom je jádro příběhu, ne v tom, zda Ukrajina mění strategii, ale v tom, kdo a proč tu změnu interpretuje jako kapitulaci.

Kdo je Ruslan Bortnik a proč mu říkat „kremelský“

Ruslan Bortnik, ročník 1979, vystudoval politologii, filozofii, právo i ekonomii. Od roku 2012 vede vlastní think-tank, dříve působil jako konzultant v ukrajinském parlamentu. Na první pohled standardní kariéra analytika. Pod povrchem je ale složitější obraz.

V březnu 2026 zveřejnil investigativní projekt Schémata při Rádiu Svoboda zjištění, podle nichž se Bortnik podílel na materiálech opakujících teze ruské propagandy a spojených s financováním z ruského „Pravfondu“. Ukrajinský portál Texty.org.ua ho vede v databázi skrytého PR a spojuje s okruhem proruského politika Viktora Medvedčuka. K tomu přidejte jeho dlouholetou přítomnost na proruských televizních kanálech, a označení „kremelský odborník“ přestane znít jako novinářská nadsázka.

To neznamená, že každé jeho slovo je automaticky lež. Znamená to, že jeho interpretace je třeba číst s vědomím, komu slouží.

Co Bortnik tvrdí, a co z toho je pravda

V textech z února, června a července 2026 Bortnik rozvíjí ucelenou tezi: Kyjev prý pochopil, že frontální průlom je nemožný, a proto přešel na „bolestivé údery“ proti ruskému týlu, logistice a Krymu. Cílem má být delegitimizace Putina, vytvoření krize v ruských elitách a zlepšení vyjednávací pozice. Podle Bortnika jde o náhražku za vítězství, které nepřijde.

Dílčí fakta v tom jsou. Ukrajina skutečně masivně rozšířila kampaň hlubokých úderů. Ministerstvo obrany Ukrajiny v dubnu 2026 oznámilo, že dosah jejích zbraní se zvýšil 2,5krát, až na 1 750 kilometrů. Cíle jsou konkrétní: protivzdušná obrana, radary, sklady munice, velitelská stanoviště, logistické uzly, rafinerie. Generální tajemník NATO Mark Rutte o tom 6. července 2026 mluvil veřejně jako o úderech na „klíčovou energetickou a obranně-průmyslovou infrastrukturu“ Ruska.

Problém Bortnikovy interpretace je v přeskoku. Z faktu, že Ukrajina rozšiřuje repertoár nástrojů, vyvozuje, že Kyjev „ví, že prohrál“. Jenže opotřebovávací strategie není přiznání porážky, je to racionální odpověď na situaci, kdy má protivník číselnou převahu v lidech i materiálu. Průzkum Chatham House z ledna 2026 ukázal, že 54 % Ukrajinců kategoricky odmítá odevzdat kontrolovanou část Donbasu výměnou za západní bezpečnostní garance. To není nálada národa, který se vzdal.

Jak to vidí nezávislí analytici

Západní think-tanky popisují tutéž realitu, ale docházejí k zásadně odlišným závěrům.

• CSIS v červencové analýze mluví o „dvou soupeřících strategických útočných kampaních“, ruské proti ukrajinské energetice a ukrajinské proti ruské válečné ekonomice. Nejde o zoufalství, ale o symetrickou soutěž v opotřebování protivníka.
• RUSI upozorňuje, že účinnost ukrajinských dálkových dronů má limity, Rusko posiluje pasivní obranu a některé cíle se stávají hůře zasažitelnými. Zároveň ale dodává, že ruská agrese potrvá i přes rok 2026 a Evropa musí držet zbrojní podporu.
• Chatham House varuje, že ani jedna strana nemá v krátkém horizontu čistou cestu k ukončení války a uspěchané příměří by mohlo otevřít prostor pro další ruský tlak, včetně kyberútoků, sabotáží a vměšování do voleb.

Sám Bortnik ve svém textu z 27. června 2026 přiznává, že do „výbuchu zevnitř“ má Rusko ještě daleko. Což poněkud podkopává jeho vlastní tezi o tom, že Kyjev sází na destabilizaci ruské společnosti jako na hlavní strategii.

Důležitý korektiv přináší i zpráva OHCHR z konce června 2026: ukrajinské síly zasáhly elektrickou a topnou infrastrukturu v Belgorodské oblasti a tyto útoky se mohly dostat do rozporu se zásadami mezinárodního humanitárního práva. Realita tedy není černobílá; ani „Ukrajina útočí jen na vojenské cíle“, ani „Ukrajina terorizuje civilisty“, jak naznačují kremelské narativy.

Co to znamená pro Česko

Evropská rada 18. června 2026 znovu potvrdila pokračující podporu Ukrajině. NATO mluví o robustní pomoci. Nikde ve veřejných dokumentech západních institucí nenajdete náznak, že by Kyjev byl tlačen k přiznání porážky.

Pro Česko je podstatnější jiný rozměr. BIS ve výroční zprávě za rok 2024 popsala přímé i nepřímé aktivity ruských služeb na českém území: pokusy o sabotáž, testování kritické infrastruktury, dezinformační kampaně. Ministerstvo zahraničí označuje Rusko za původce 80 % vlivových operací v Evropě. Narativy typu „Ukrajina ví, že prohrála“ jsou součástí téhož ekosystému, ne proto, že by neobsahovaly žádné fakty, ale proto, že z dílčích pravd konstruují totalizující závěr, který slouží Kremlu.

Jak poznat propagandu od analýzy

Bortnikův případ je učebnicový. Vezme reálný fakt, že Ukrajina rozšiřuje kampaň hlubokých úderů, a přidá interpretační nános, který z racionální vojenské strategie udělá přiznání porážky. Varovné signály jsou přitom čitelné:

• Absence přesného zdroje pro nejsilnější tvrzení (formulaci „Ukrajina ví, že prohrála“ se v otevřených Bortnikových textech nepodařilo dohledat v této podobě).
• Skok od dílčího faktu k absolutnímu závěru.
• Autor s doloženými vazbami na struktury financované z Ruska.
• Ignorování dat, která tvrzení rozporují, jako průzkumy ukrajinského veřejného mínění nebo oficiální postoje západních institucí.

Mění se definice toho, jak pro Ukrajinu vypadá přijatelná pozice: méně frontálního průlomu, více systematického zdražování ruské agrese. Říkat tomu porážka je jako tvrdit, že boxer, který přešel z přímých úderů na práci na tělo, už ví, že prohrál. Ve skutečnosti jen změnil taktiku.