Gestapo ve Francii z ní mělo hrůzu, polapit ji nedokázalo: Nancy Wake se samopalem mizela tak rychle, že jí říkali Bílá myš

Přezdívku jí dali sami Němci. Bílá myš, protože pokaždé, když se kolem ní stahovala smyčka, proklouzla. Nancy Wake nebyla filmová hrdinka s kulometem v podpaží, ale něco pro nacistickou okupační správu mnohem horšího: organizátorka, která uměla zmizet, přesunout se o stovky kilometrů nepřátelským územím a znovu se vynořit tam, kde ji nikdo nečekal. Její příběh spojuje dvě odlišné kapitoly francouzského odboje, a obě skončily pro gestapo fiaskem.

Z Marseille do Londýna: první život v odboji

Nancy Grace Augusta Wake se narodila v roce 1912 na Novém Zélandu, vyrostla v Austrálii a jako mladá novinářka odešla do Evropy. Ve třicátých letech viděla na vlastní oči vzestup nacismu v Německu. Po pádu Francie v roce 1940 se zapojila do únikové sítě Pat O’Leary Line, která z jihu Francie převáděla sestřelené spojenecké letce a uprchlíky přes Pyreneje do Španělska. Wake fungovala jako kurýrka, přepravovala lidi i zprávy mezi Marseille a dalšími uzly sítě.

Gestapo si jí všimlo rychle. Přezdívka Bílá myš se podle Australian War Memorial i The National Archives vztahuje právě k této fázi: opakovaně unikala kontrolám a zatýkání. Odměna pěti milionů franků z ní udělala jednu z nejhledanějších osob na jihu Francie. Tlak dopadl i na její okolí: její manžel Henri Fiocca byl po jejím odchodu zatčen, pět měsíců mučen a v říjnu 1943 popraven. Nancy se o jeho smrti dozvěděla až o rok později, v září 1944.

Šestnáct týdnů, které z novinářky udělaly bojovnici

Wake se podařilo dostat do Británie, kde ji přijala Správa zvláštních operací (SOE), tajná služba vytvořená Churchillem s jediným úkolem: „zapálit Evropu.“ Následovalo šestnáct týdnů tvrdého výcviku ve zbraních, sabotážích, boji zblízka, rádiovém spojení a parašutismu. Jako členka ženského sboru FANY měla i právní rámec pro nošení zbraně; nešlo o symbolický titul, ale o plnohodnotné bojové zařazení.

SOE cvičila ženy ve stejných disciplínách jako muže. To je důležitý detail: Wake nebyla výjimkou díky protekci, ale díky výkonu. A právě tento výcvik ji odlišoval od většiny odbojářek té doby. Zatímco jiné agentky SOE, Violette Szabová či Noor Inayat Khanová, byly nasazeny do městského prostředí jako spojky nebo rádiové operátorky a obě nakonec padly do rukou nacistů, Wake dostala úkol jiného typu. Rurální, rozptýlený, ozbrojený.

Auvergne 1944: motor partyzánské války

Na konci dubna 1944, pouhých šest týdnů před vyloděním v Normandii, seskočila Nancy Wake s padákem do oblasti Auvergne v centrální Francii. Načasování nebylo náhodné: Londýn systematicky vyzbrojoval a připravoval maquis, francouzské partyzánské skupiny, aby v den invaze ochromily německou infrastrukturu, železnice, mosty, silnice, továrny, elektrárny.

Wake se v Auvergne stala tím, čemu SOE říkala „chef du parachutage“, člověkem odpovědným za organizaci leteckých shozů zbraní, munice a peněz. Nebyla tedy jen „statečná žena v odboji“, ale praktický motor celé partyzánské logistiky v regionu. Koordinovala příjem zásilek, rozdělovala finance mezi skupiny maquis a podílela se na jejich výcviku. Počáteční nedůvěra partyzánů k ženě v čele rychle zmizela, když se její malý tým osvědčil.

Když bylo zničeno rádiové spojení s Londýnem, Wake osobně vyjela na kole přes nepřátelské území (podle různých zdrojů šlo o trasu dlouhou několik set kilometrů), aby zajistila náhradní vysílačku. Projela německými kontrolami a vrátila se. Dne 5. června 1944 přijali maquis kódované varování před bezprostřední invazí. O den později se sabotáže rozběhly naplno.

Žena, kterou gestapo nikdy nedostalo

Proč Wake unikala tak dlouho? Kombinace faktorů. V marseillské fázi fungovala v konspiračních buňkách únikové sítě, kde jeden článek neznal celý řetězec. Po výcviku SOE měla profesionální dovednosti agentky: krycí identity, šifrování, orientaci v terénu. V Auvergne se pohybovala mezi rozptýlenými skupinami maquis v hornatém vnitrozemí, kde centralizované pátrání naráželo na geografii i na loajalitu místních.

Gestapo přitom rozhodně nespalo. Odměna pěti milionů franků, systematický tlak na odbojové sítě, brutální výslechy jejího okolí; to vše dokládá, jak vážně ji Němci brali. Jenže Wake měla něco, co většina hledaných osob neměla: schopnost přepínat mezi rolemi. Kurýrka, agentka, logistická velitelka. Každá z těchto funkcí vyžadovala jiný typ pohybu, jiné kontakty, jinou legendu. A právě ta šíře ji činila nepolapitelnou.

Po válce: medaile, politika a dlouhý život

Wake válku přežila. V září 1944 odešla z aktivního odboje, po válce pracovala pro britské ministerstvo letectví a část kariéry strávila i na ambasádách v Paříži a Praze, zajímavý přesah, který ji spojuje i s československým prostorem. Později kandidovala v Austrálii do parlamentu, žila střídavě v Austrálii a Británii a zemřela v Londýně v srpnu 2011 ve věku 98 let. Její medaile jsou dnes vystaveny v Australian War Memorial v Canbeře, v rodném Wellingtonu na Novém Zélandu stojí pamětní sloup v Oriental Bay.

Spíš známe jiné ženské příběhy odboje: Marii Moravcovou z okruhu operace Anthropoid nebo sokolskou odbojářku Marii Cibulkovou. Obě zaplatily za svou odvahu životem. Nancy Wake měla víc štěstí, víc výcviku a víc prostoru k úniku. Ale jedno měly společné: nacisté je považovali za nebezpečné. A měli pravdu.