Havárie F-16 v Turecku poukazuje na nevyřešený problém. Budoucnost největší flotily mimo USA je jasná

Když se nad tureckou provincií rozezní varovná siréna katapultáže, pozornost se okamžitě stočí k otázce, kterou Ankara řeší už roky: jak udržet obrovskou flotilu F-16 v bojeschopném stavu, dokud nedorazí náhrada, jež zatím existuje spíš na papíře. Havárie u Yalovy není první letošní; v únoru 2026 se u Balıkesiru zřítil další turecký F-16 a pilot nepřežil, jak informovala AP News. Přesto se akviziční a modernizační kurz nezměnil ani o milimetr. Důvod je prostý: Turecko nemá alternativu, a právě proto do F-16 investuje víc, ne méně.

Nevyřešený problém: přechodové období bez konce

Nejde o jednu konkrétní technickou závadu odhalenou při havárii; oficiální vyšetřovací závěr yalovského incidentu v době psaní článku nebyl zveřejněn. Problém je strukturální. Turecko bylo v roce 2019 vyřazeno z programu F-35 kvůli nákupu ruského protivzdušného systému S-400. Tím přišlo o plánovanou generační náhradu svých stíhaček. Výsledek? Ankara musí z F-16 vytěžit maximum po dobu, kterou původně nikdo neplánoval.

Většina tureckých F-16 vstupovala do služby od konce osmdesátých a během devadesátých let. Část flotily tvoří starší varianty Block 30 a Block 40, jimž chybí moderní radar s aktivním elektronickým řízením paprsku, pokročilá avionika i automatický systém zabránění nárazu do terénu. Každý nalétaný rok bez zásadní modernizace zvyšuje provozní riziko, a právě tady havárie fungují jako nepříjemná připomínka.

Čtyřicet nových strojů a domácí cesta pro zbytek

Budoucnost flotily přesto zůstává jasná, protože Ankara už má vybraný směr. V lednu 2024 americká agentura DSCA oznámila Kongresu možný prodej balíku zahrnujícího 40 nových F-16 Block 70 a 79 modernizačních sad pro starší stroje. V červnu téhož roku byla podepsána mezivládní smlouva (letter of offer and acceptance). Kongres prodej nezablokoval; podle zprávy Congressional Research Service sehrála roli snaha udržet Turecko v západním bezpečnostním rámci i přes přetrvávající spory.

Jenže v listopadu 2024 přišel zvrat. Turecký ministr obrany Yaşar Güler oznámil, že Ankara 79 amerických modernizačních sad nechce a upgrade starších strojů zvládne domácí průmysl. Nákup čtyřiceti nových Block 70 pokračuje beze změny. Co to znamená v praxi:

• 40 nových F-16 Block 70 – radar APG-83 AESA, konstrukční životnost 12 000 hodin, automatický systém zabránění nárazu do terénu (Auto GCAS), který podle Lockheed Martin zachránil v americkém provozu už 13 pilotů.
• Domácí modernizace starších strojů – rozsah a harmonogram zatím nejsou plně veřejné, ale signál je zřejmý: Ankara chce snížit závislost na amerických dodávkách a posílit vlastní obranný průmysl.
• Pokračující provoz celé flotily – přibližně 153 strojů v bojové a 85 ve výcvikové kategorii podle přehledu FlightGlobal World Air Forces 2025/2026.

Největší evropská flotila F-16, a nikdo se jí neblíží

Turecko je v počtu F-16 v Evropě zcela osamělé. Srovnání s dalšími aliančními provozovateli ukazuje propast:

Česká republika F-16 neprovozuje, drží pronajatý Gripen, jehož smlouvu prodloužila do roku 2035, a první F-35 očekává od roku 2031. Bulharsko letos v dubnu převzalo první Block 70 od Lockheed Martin. Regionální kontext je tedy jasný: F-16 zůstává páteří aliančního letectva na jižním a východním křídle NATO a Turecko je jeho dominantním provozovatelem.

Jeden incident nic nemění, co by muselo nastat?

Výcvikové nehody F-16 nejsou tureckou specialitou. Jen v prvních měsících roku 2026 ztratil stroj při rutinním výcviku Tchaj-wan, při nočním letu se srazily dva jihokorejské F-16 a Turecko přišlo o letoun u Balıkesiru. Americké letectvo eviduje u F-16 za celou životnost typu průměr téměř sedmi zničených strojů ročně. U masově provozovaného letounu s desítkami tisíc nalétaných hodin nehody nezmizí; řídí se, vyšetřují a minimalizují, ale neodstraní úplně.

Změnu kurzu by spustilo něco jiného: zjištění systémové konstrukční závady vedoucí k plošnému uzemnění typu, série nehod se společnou příčinou, nebo nové politické zablokování americko-turecké spolupráce, třeba návrat debaty o sankcích CAATSA kvůli S-400. Nic z toho se zatím neděje. Naopak, odblokování prodeje F-16 analytici z CRS spojují i s tím, že Turecko nakonec přestalo blokovat vstup Švédska do NATO.

Most, který musí vydržet

Pro Turecko je F-16 mostem mezi dnešní operační potřebou a vzdálenější budoucností, ať už ji bude tvořit domácí stíhačka páté generace, nebo jiné řešení. Mosty se nedemolují uprostřed přechodu. Právě proto je logika pokračování silnější než logika paniky: Ankara investuje do čtyřiceti nových strojů, přesouvá modernizaci na vlastní průmysl a každou havárii vyšetřuje jako provozní problém, ne jako důvod ke strategickému obratu.

Yalovský incident je připomínka ceny, kterou přechodové období stojí. Ale cena za odchod od F-16 bez připravené náhrady by byla nesrovnatelně vyšší.