40 let vývoje chytrých granátů: Od laseru na 16 km po náporový motor na 150 km. Rusové stále zůstávají pozadu

Příběh přesně naváděné dělostřelecké munice ráže 155 mm se začal psát na počátku osmdesátých let, kdy americká 24. mechanizovaná pěší divize obdržela granát M712 Copperhead. Šlo o laserově naváděnou střelu, která letěla většinu dráhy balisticky a teprve v závěrečné fázi letu se pomocí řídicích ploch korigovala na cíl ozářený laserovým designátorem. Praktický dostřel činil 3 až 16,1 km. Od té doby uplynulo přes čtyři desetiletí a za tu dobu se západní dělostřelectvo posunulo přes GPS/INS navedení až k projektilům s vlastním pohonem, zatímco Rusko v otevřených zdrojích k polovině roku 2026 stále nedoložilo sériový ekvivalent ani střední generace těchto zbraní.

Od laserového paprsku k satelitní navigaci

Copperhead byl průlomový, ale měl zásadní slabinu: někdo musel cíl nepřetržitě osvětlovat laserem. V dešti, kouři nebo prachu designátor selhával. Obsluha navíc musela být dostatečně blízko cíle, což ji vystavovalo nepřátelské palbě. Západní vývoj proto zamířil dvěma směry současně.

První větev vsadila na bodovou přesnost bez nutnosti osvětlení. Výsledkem se stal granát Excalibur, zavedený do služby v roce 2007. Ráže 155 mm, dostřel až 40 km, navedení kombinací inerciální navigace a GPS, odchylka od cíle (CEP) pod dva metry. Klíčová vlastnost: „vystřel a zapomeň“. Střelec zadá souřadnice, vystřelí a nemusí se o granát dál starat.

Druhá větev se zaměřila na obrněné cíle. Německý SMArt 155 (označení DM702 v Bundeswehru) a švédsko-francouzský BONUS fungují odlišně: nad cílovou oblastí vypustí dvě senzorově naváděné submunice, které samostatně vyhledávají obrněná vozidla a zasahují je shora. BONUS pokrývá plochu až 32 000 m² a z hlavně délky L52 dosáhne 35 km. Obě munice jsou autonomní a nezávislé na GPS.

Ukrajinská lekce: přesnost nestačí

Válka na Ukrajině, která trvá už více než čtyři roky, přinesla tvrdou konfrontaci teorie s realitou. Excalibur tam byl nasazen a zpočátku vykazoval zásahovost kolem 70 %. Jenže Rusko odpovědělo masivním elektronickým bojem. Podle studie britského institutu RUSI účinnost Excaliburu do srpna 2023 spadla na pouhých 6 %. Ruské systémy radioelektronického boje (REB) dokázaly narušit GPS signál natolik, že granáty za desítky tisíc dolarů míjely cíle.

Tato zkušenost zásadně přeorientovala západní vývoj. Samotná přesnost přestala být dostatečným měřítkem kvality; rozhodující se stala odolnost navedení v prostředí, kde protivník aktivně ruší satelitní signály.

Nová generace: 150 km a bez GPS

Americká armáda dnes pracuje na dvou klíčových programech. Prvním je XM1155/ERAP (Extended Range Artillery Projectile), u kterého rozpočtové dokumenty americké armády pro fiskální rok 2026 výslovně uvádějí požadavek na dostřel 150 km a fungování v prostředí s degradovaným nebo zcela nedostupným GPS signálem. V červnu 2026 získala firma General Atomics kontrakt na letové demonstrace; cíl pro dosažení počáteční operační způsobilosti (IOC) je fiskální rok 2030.

Druhým programem je Scorpio-XR od BAE Systems, který má nabídnout dvojnásobek dosahu současných přesně naváděných 155mm granátů, tedy zhruba 80 km.

Klíčovou technologií pro extrémní dostřely je náporový motor (ramjet). Na rozdíl od klasického raketového motoru nepotřebuje nést oxidační činidlo, protože stlačuje nasávaný vzduch vlastním dopředným pohybem střely. Norská firma Nammo, která ramjet pro dělostřeleckou munici vyvíjí společně s Boeingem, uvádí optimální práci v nadzvukové oblasti kolem Mach 3 (přibližně 3 700 km/h). Granát tak po výstřelu neztrácí energii jen pasivně, ale aktivně si ji doplňuje. Nammo sama hovoří o „hybridu mezi řízeným dělostřeleckým granátem a řízenou střelou“; hranice mezi těmito kategoriemi se skutečně stírá.

Kde je Rusko, a kde zůstává

Rusko disponuje granátem Krasnopol systému 2K25. Jde o poloaktivně laserově naváděnou střelu ráže 152 mm s dostřelem 3 až 20 km a uváděnou pravděpodobností zásahu 0,7 až 0,8. Exportní materiály Rosoboronexportu potvrzují kompatibilitu s laserovými designátory a schopnost zasáhnout cíl prvním výstřelem bez registrační palby.

Jenže Krasnopol trpí stejnými omezeními jako Copperhead před čtyřiceti lety: vyžaduje designátora v blízkosti cíle, je citlivý na počasí, kouř a terén. V otevřených zdrojích se k polovině roku 2026 nepodařilo doložit sériový ruský 152mm nebo 155mm granát s GPS/INS navedením a schopností „vystřel a zapomeň“ srovnatelnou s Excaliburem.

Důvody nejsou jen v západních sankcích na elektroniku. Ruská doktrína dlouhodobě preferovala jiný přístup: masovou palbu, raketomety a právě silný radioelektronický boj. Investice šly do rušení nepřátelské přesné munice, nikoli do vlastní. Paradoxně tak Rusko vytvořilo prostředí, které degraduje západní GPS-naváděné granáty, ale samo nemá čím je nahradit.

Český kontext: CAESAR a otázka chytré munice

Armáda České republiky zavádí houfnice CAESAR 8×8 CZ. Podle armádního časopisu A Review je systém schopen střílet munici BONUS a zvažuje se integrace Excaliburu, střel Vulcano a SMArt 155. Veřejný doklad o dokončené akvizici kterékoliv z těchto naváděných munic ale v otevřených zdrojích zatím chybí.

Česká republika se zároveň výrazně podílí na dodávkách munice Ukrajině. Ročenka Ministerstva obrany za rok 2024 uvádí 500 000 kusů munice ráže 155 mm v rámci české muniční iniciativy a celkem 1,5 milionu kusů velkorážové munice dodané přes Česko v témže roce. Konkrétní typy munice resort z bezpečnostních důvodů nezveřejňuje, nelze tedy potvrdit ani vyloučit, že dodávky zahrnují naváděné střely.

Technologický náskok Západu v dělostřelectvu nerozhodne válku sám o sobě. Rozhoduje ale v tom, kdo dokáže rychleji reagovat na protivníkova protiopatření: přejít na odolnější navedení, kratší dobu letu, jiné senzory. Výhodu dává celý ekosystém, ne jediný granát. A právě v šíři tohoto ekosystému Rusko zaostává nejvíc.