„Západ čeká, že nás oklame,“ smějí se Rusové: 41 zemí chce, aby Rusko a Čína hlásily starty raket 24 hodin předem

Impulsem nebyla žádná abstraktní debata v OSN. 6. července 2026 odpálila čínská ponorka strategickou raketu do Pacifiku. Peking tvrdil, že šlo o rutinní cvičení a že „relevantní země“ informoval předem. Jenže japonský ministr obrany na tiskové konferenci o čtyři dny později popsal něco jiného: tokijské velvyslanectví v Pekingu dostalo vysvětlení od čínského ministerstva obrany až v 11:30 v den startu. Zda dřívější varování před „vesmírným odpadem“ odpovídalo skutečnému balistickému testu, nedokázal potvrdit. Washington reagoval ještě ostřeji, podle agentury Reuters Čína poskytla jen několik hodin předstihu a nedostatek detailů. V srpnu 2026 pak na stole leželo společné prohlášení, které zveřejnilo americké ministerstvo zahraničí.

Co přesně prohlášení požaduje

Nejde o novou smlouvu ani o odzbrojovací dohodu. Je to politická výzva, která kopíruje logiku Haagského kodexu chování proti proliferaci balistických raket z roku 2002. Požadovaný standard je jednoduchý:

• Minimálně 24 hodin předem oznámit plánovaný start.
• Uvést typ střely (mezikontinentální balistická raketa, raketa odpalovaná z ponorky, kosmický nosič).
• Specifikovat časové okno startu, oblast odpalu a plánovaný směr letu.

Týká se to testovacích startů ICBM, SLBM i nosných raket. Důležitá korekce: výzva nemíří na bojové použití raket, takže ruské ostřelování Ukrajiny by pod takový režim automaticky nespadalo.

Seznam signatářů čítá převážně členské státy NATO, ale i Japonsko, Jižní Koreu, Filipíny, Austrálii, Nový Zéland, Marshallovy ostrovy, Palau a Ukrajinu. Česko v seznamu figuruje pod označením „Czechia“.

Proč se Rusové „smějí“ a proč by neměli

Oficiální reakce Kremlu na tuto konkrétní výzvu se ve veřejně dostupných zdrojích neobjevila. Ruská komentátorská linie ale dlouhodobě stojí na námitce, která má svou logiku: příliš detailní předběžné hlášení může protivníkovi poskytnout zpravodajský obraz o vzorcích odpalu, koridorech a připravenosti strategických sil. Vojenští komentátoři jako Jurij Knutov, mediálně citovaný expert, nikoli státní činitel, rámují transparentnost jako potenciální výhodu pro protivníka. Odtud ten posměšný tón: proč bychom Západu ukazovali karty?

Jenže tady narážíme na paradox, který celou námitku oslabuje. Rusko samo provozuje s Čínou bilaterální dohodu o vzájemném oznamování startů balistických raket a kosmických nosičů, prodlouženou do roku 2030. A historicky fungovalo i s Washingtonem: americko-sovětská dohoda z roku 1988 vyžadovala totéž, minimálně 24 hodin předem plus datum, oblast startu a oblast dopadu. Moskva tedy podobný princip neodmítá absolutně. Odmítá jeho rozšíření do širšího, západně rámovaného formátu.

Čínský test, který všechno spustil

Střela, kterou čínská ponorka odpálila do Pacifiku, nebyla žádná taktická hračka. Japonské a americké expertní analýzy ji spojují s rodinou JL-3, balistickou raketou odpalovanou z ponorek s odhadovaným dosahem 12 000 až 14 000 kilometrů. Pro srovnání: americká Trident II D5, páteř námořního jaderného odstrašení USA, má dosah přibližně 12 000 km. Čínská JL-3 by tedy teoreticky dokázala z Jihočínského moře zasáhnout cíle na území kontinentálních Spojených států. Peking typ střely oficiálně nepotvrdil a agentura Xinhua hovořila pouze o „strategické raketě odpalované z ponorky“ s cvičnou maketou hlavice.

Riziko neoznámeného startu je přitom dvojí. Fyzické: bez včasného námořního a leteckého varování mohou lodě a letadla vstoupit do koridoru, kde hrozí pád stupňů nebo trosek. A strategické: nejasný start v citlivém regionu může vypadat jako nepřátelská akce a vynutit krizové reakce, které nikdo neplánoval.

Co z toho plyne pro Česko

Pro zemi bez vlastních jaderných zbraní, která je součástí NATO, má výzva praktický smysl v jednom bodě: snižování rizika omylu. Válka na Ukrajině, trvající už více než čtyři roky, ukázala, jak rychle se mohou eskalační signály vymknout kontrole. Každé pravidlo, které zvyšuje transparentnost raketových aktivit a zmenšuje prostor pro chybné vyhodnocení startu jako útoku, je v českém bezpečnostním zájmu, i když se odehrává tisíce kilometrů daleko v Pacifiku.

Prázdné gesto, nebo měřítko?

Vymáhat tuto výzvu nelze. Nemá kontrolní mechanismus, nevyžaduje ratifikaci, neukládá sankce. Pravděpodobnost, že ji Rusko, Čína nebo Severní Korea přijmou, je nízká. Ale úplně prázdná není. Podobné normy vytvářejí měřítko, podle kterého lze konkrétní stát veřejně označit za neodpovědného, a přesně to se po čínském červencovém testu stalo.

Čtyřicet jedna podpisů pod jedním dokumentem nezmění chování jaderných velmocí přes noc. Změní ale slovník, kterým se o jejich chování mluví. A v diplomacii je to někdy víc než smlouva, kterou nikdo nedodržuje.