„Rusko nám nikdy nepomohlo.“ Číňané se po Putinově výletě na Kurily pustili do Moskvy a připomněli jí její místo

Ve čtvrtek 13. srpna 2026 vstoupil Vladimir Putin na ostrov Iturup, poprvé jako prezident osobně na Kurilách. Prohlédl si rybí závod, nemocnici a školu, předtím na Sachalinu sledoval závěr cvičení Tichomořské flotily. Japonsko reagovalo ostrým protestem a znovu zopakovalo, že „Severní teritoria“ jsou jeho inherentním územím. Jenže diplomatický ping-pong mezi Moskvou a Tokiem tentokrát zastínilo něco jiného: část čínského internetu se místo solidarity s Ruskem pustila do vlastního vyúčtování. A to vyúčtování bolí.

Putin na Iturupu: víc než inspekce rybího závodu

Cesta měla jasný scénář. Civilní kulisy (škola, nemocnice, zpracovna ryb) měly ukázat, že Iturup je živoucí součást Ruska, ne prázdný vojenský předsunutý bod. Vojenský podtext ale nikdo neskrýval: Putin na Sachalin dorazil přímo od Tichomořské flotily, která právě dokončovala cvičení. Kombinace obojího vyslala jednoznačný signál: Moskva považuje ostrovy za nediskutovatelně své a je ochotná to demonstrovat na nejvyšší úrovni.

Tokio odpovědělo okamžitě. Japonské ministerstvo zahraničí znovu připomnělo, že Rusko od března 2022 jednostranně přerušilo jednání o mírové smlouvě a dosud nepřistoupilo na jejich obnovení. Spor o čtyři jižní ostrovy kurilského řetězu (Iturup, Kunašir, Šikotan a Habomaje) se po ruské invazi na Ukrajinu přestal řešit izolovaně od širšího bezpečnostního konfliktu. Pro japonské ministerstvo zahraničí jsou ostrovy „nelegálně okupovaným“ územím. Pro Kreml jsou poválečnou realitou, o které se nevyjednává.

Čínský internet vytáhl vlastní účty

Překvapení přišlo z Číny. Část čínských uživatelů a blogerů nereagovala na Putinovu cestu jako na gesto spojence, ale jako na příležitost otevřít vlastní historické křivdy vůči Rusku. V komentářích a navazujících textech se opakoval motiv, který by se dal shrnout jednou větou: Rusko Číně nikdy nepomáhalo, spíš si bralo.

Konkrétní výčet je dlouhý a v čínské historické paměti bolestivý:

• Vladivostok / Chaj-šen-wej – město, které pro část čínských nacionalistů zůstává symbolem území ztraceného ve prospěch carského Ruska na základě „nerovných smluv“ z 19. století.
• Vnější Mongolsko – odtržení, na němž se podle čínského narativu podílel sovětský tlak.
• Jaderné zastrašování – připomínky sovětsko-čínské roztržky šedesátých let, kdy Moskva vůči Pekingu sáhla k nátlaku včetně jaderných hrozeb.

Tyto argumenty nejsou nové. Ale kontext, ve kterém zazněly, je nový. Když Rusko tvrdě brání poválečné zisky proti Japonsku a odmítá jakýkoli kompromis, čínský internet vytahuje přesně tutéž logiku obráceně: a co území, která jste vzali nám?

Peking mlčí, cenzura uklízí

Zásadní je odlišit dvě roviny. Oficiální čínská pozice zůstává chladně pragmatická. Mluvčí čínského ministerstva zahraničí označil spor o jižní Kurily za „bilaterální otázku mezi Ruskem a Japonskem“. Žádná podpora Tokia, žádná kritika Moskvy. Diplomatický autopilot.

Jenže pod touto hladinou to vře. Portál China Digital Times, který archivuje cenzurovaný čínský obsah, zdokumentoval nejméně desítku smazaných textů jen kolem květnové vladivostocké aféry, kdy čínské děti posloužily jako kulisa při oslavách Dne vítězství v Chaj-šen-wej. Některé z těchto textů se původně objevily i na webu listu Žen-min ž‘-pao, než byly staženy.

Vzorec je čitelný: protiruská kritika založená na nacionalistickém reflexu může na chvíli prosáknout, protože stojí na vlasteneckém citu, který je v čínském systému jinak žádoucí. Jakmile ale začne narážet do citlivé linie „partnerství bez limitů“ s Moskvou, přichází úklid. Kritika existuje, ale není ponechána bez kontroly.

Spojenectví aparátů, ne pamětí

Bylo by snadné z čínských online reakcí vyvodit, že se rusko-čínská osa trhá. Data říkají něco jiného. NATO označuje Čínu za „rozhodující faktor“ umožňující Rusku pokračovat ve válce proti Ukrajině. Evropská unie ještě v dubnu 2026 ve svém dvacátém sankčním balíku zařadila na seznam čínské a hongkongské subjekty dodávající Rusku technologie dvojího užití. Materiální opora Pekingu Moskvě zůstává měřitelná a reálná.

Podle nás ale právě v tom spočívá pointa celého příběhu. „Partnerství bez limitů“ funguje spolehlivě mezi aparáty, mezi diplomatickými kabinety, zbrojními dodavateli a obchodními kanály, které obcházejí sankce. Na úrovni historické paměti a emocí publika ale limity existují. A Putinova demonstrace síly na Iturupu je přesně ten typ gesta, který je v čínském online prostoru aktivuje.

Moskva si z Kuril odvezla potvrzení své suverenity a japonský protest, který ji nijak nebolí. Co si ale neobjednala, byl vzkaz z čínského internetu: pro část tamních nacionalistů není Rusko starší bratr ani automatický spojenec, ale mocnost, která historicky těžila z čínských ztrát, a dnes navíc potřebuje čínské krytí víc, než je ochotná přiznat.