Polsko chce Evropskou legii proti Rusku, jako první chce nabrat ukrajinské veterány. Kreml netuší, co způsobil

Myšlenka společné evropské armády se po desetiletí pohybovala někde mezi akademickým cvičením a diplomatickým klišé. Jenže pak Rusko v únoru 2022 vtrhlo na Ukrajinu a spustilo řetěz událostí, které z abstraktní debaty udělaly konkrétní plány s termíny, rozpočty a prvními cvičeními. Sikorski pojem „Evropská legie“ nepoužil poprvé minulý měsíc. Objevil se už v jeho exposé v polském Sejmu v dubnu 2024 a od té doby ho polská diplomacie systematicky posouvá od politického hesla k vojenskému projektu. V lednu 2026, po jednání ministrů zahraničí EU v Bruselu, Sikorski návrh zpřesnil: jednotka o velikosti brigády, otevřená občanům členských i kandidátských zemí, financovaná společně. A jako první zdroj personálu, ukrajinští veteráni.

Proč právě ukrajinští veteráni

Ukrajinská armáda dnes představuje paradox. Je menší, hůře vybavená a početně slabší než ruská. A přesto ji už více než tři roky zadržuje na frontě, kde obě strany platí za každý kilometr obrovskou cenu. Sikorski to na přednášce na Varšavské univerzitě v březnu 2025 pojmenoval bez obalu: ukrajinská armáda je „největší a nejvíce v boji prověřené vojsko“ v celém regionu. A dodal, že by bylo „neodpustitelnou chybou“, kdyby se tento bezpečnostní kapitál jednou dostal do rukou Putina.

Logika je přímočará. Evropa má vojáky, kteří cvičí. Ukrajina má vojáky, kteří bojují. Drony, elektronický boj, improvizované taktiky v zákopech, koordinace dělostřelectva s malými jednotkami, to všechno jsou zkušenosti, které se nedají natrénovat na polygonu. Sikorski v nich vidí základ odstrašení, které by doplnilo NATO, nikoli ho nahradilo.

Co už Evropa reálně má

Sikorského návrh nevzniká ve vzduchoprázdnu. Evropská unie v květnu 2025 oficiálně zprovoznila takzvanou Rapid Deployment Capacity, rychlou nasaditelnou kapacitu do pěti tisíc vojáků. Jde o první unijní vojenský nástroj, který není jen na papíře, ale má operativní status.

Ještě výmluvnější je to, co přišlo o rok později. V květnu 2026 EU poprvé v historii simulovala aktivaci článku 42.7 Lisabonské smlouvy, obranné klauzule, která zavazuje členské státy k vzájemné pomoci v případě ozbrojeného útoku. Dosud ji nikdo netestoval, protože se zdála příliš hypotetická. Ruská agrese ji přeměnila v procedurální cvičení s konkrétními scénáři.

Pro srovnání: dosavadní unijní bojová uskupení (EU Battlegroups) fungují na rotačním principu, mají zhruba 1 500 vojáků, jejich nasazení vyžaduje jednomyslný souhlas Rady EU, a za dvacet let existence nebyla použita ani jednou. Sikorski na to reaguje pragmaticky. Nenavrhuje federální armádu, kterou sám označuje za nereálnou. Navrhuje stálou profesionální jednotku, která by obešla institucionální pasti, jež Battlegroups zneškodnily.

Co Kreml skutečně způsobil

Před rokem 2022 byla evropská obranná debata rituálem summitů. Každý rok se mluvilo o strategické autonomii, každý rok se odložila na příště. Ruská invaze tento cyklus rozbila.

• EU má operativní rychlou kapacitu pěti tisíc vojáků.
• Poprvé se cvičně aktivovala obranná klauzule článku 42.7.
• Polsko utrácí za obranu nejvyšší podíl HDP ze všech členů NATO a otevřeně se staví do role bezpečnostního tahouna.
• Národní obranné strategie, včetně české, už počítají s tím, že unijní obranné iniciativy mají doplňovat alianci, ne čekat na její pokyn.

Kreml chtěl rozdělit Evropu a zastrašit ji. Místo toho jí dodal argument, který žádný politik nedokázal prosadit za třicet let mírových summitů: že vlastní tvrdá obranná kapacita není luxus, ale nutnost. Formulace, že Kreml „netuší, co způsobil“, je samozřejmě nadsázka; v Moskvě si evropských kroků všímají. Podstata ale sedí: invaze urychlila procesy, které by bez ní zůstaly na úrovni konferenčních panelů.

Co to znamená pro Česko

Česká obranná strategie z roku 2023 je v tomto ohledu jednoznačná: základem obrany ČR je kolektivní obrana v rámci NATO. Iniciativy EU mají být komplementární, vykrývat mezery tam, kde se aliance neangažuje, nebo kde Evropa potřebuje jednat rychleji, než umožňuje aliační konsenzus.

Konkrétní český závazek k Sikorského legii zatím neexistuje. Pro české vojáky by ale vznik takové jednotky znamenal další možný rámec nasazení vedle NATO a národních misí. Nejde o náhradu Armády ČR, ale o rozšíření spektra. České ministerstvo zahraničí dlouhodobě popisuje i strukturální limity dosavadní evropské obranné politiky: chybějící stálé velitelství, pomalé rozhodování, nedostatečné financování. Sikorského návrh na řadu z nich míří.

Brigáda, která sama Putina nezastaví

Sikorski sám přiznává, že brigádní formát by Rusko neodradil. Odstrašení vzniká až v kombinaci: evropské přezbrojení, aliační závazky, rychlejší vojenská mobilita a převzetí ukrajinského bojového know-how. Otevřené zůstávají zásadní otázky: právní status ukrajinských veteránů v evropské struktuře, financování, velitelský řetězec, pravidla nasazení. Ukrajina mezitím buduje vlastní systém přechodu vojáků do civilního života, takže jakýkoli přesun do evropské jednotky by musel řešit souběh dvou právních režimů.

Technický základ pro evropskou legii ale už existuje. Rapid Deployment Capacity funguje, obranná klauzule se testuje, politická vůle roste s každou ruskou raketou, která dopadne na ukrajinské město. Zbývá politické rozhodnutí, a to je v Evropě vždycky ta nejtěžší část.

Rusko vsadilo na to, že Evropa je příliš pomalá, příliš rozdělená a příliš pohodlná na to, aby se bránila sama. Tři roky války ukazují, že se spletlo.