„Naprosto nepřijatelné!“ Putin poslal k Japonsku čtyři raketové korvety. Jeho drzost je neskutečná, provokuje každého

Dne 12. srpna 2025, asi sedmdesát kilometrů severozápadně od ostrova Rebun, zachytily japonské námořní síly dvě ruské korvety třídy Tarantul III s trupovými čísly 978 a 937. Lodě mířily na východ, přímo průlivem Sója, branou mezi Ochotským mořem a Pacifikem, která odděluje ruský Sachalin od japonského Hokkaidó. O necelý měsíc později, 8. září, se tatáž dvojice objevila znovu, tentokrát pouhých čtyřicet kilometrů od mysu Sója, a proplula průlivem opačným směrem. Dvě lodě, dva průjezdy, čtyři zaznamenaná plavidla v japonských hlášeních. A k tomu ještě Putinova osobní návštěva sporného ostrova Iturup v létě 2026, po které Tokio reagovalo slovy „naprosto nepřijatelné“. Moskva skládá vojenský a politický nátlak do jednoho balíku a míří jím nejen na Japonsko.

Korvety, které nejsou neškodné

Tarantul III, v ruské klasifikaci Projekt 1241.1RZ Molnija-M, je raketová korveta zavedená do služby v roce 1987. Na papíře zastaralá platforma. V praxi plavidlo, které nese čtveřici nadzvukových protilodních střel SS-N-22 Moskit, 76mm kanon a dva systémy blízké obrany AK-630. Proti moderní víceúčelové fregatě by v otevřeném oceánu neobstála. Jenže v pobřežních vodách, při krátkém úderu na konkrétní cíl, zůstává nebezpečná. Moskit letí rychlostí přes 2 600 km/h a jeho zachycení je i pro současné obranné systémy výzva.

Podle hlášení japonského společného štábu šlo o korvety Tichomořské flotily. Osobní Putinův rozkaz k vyslání doložen není, ale v ruském systému velení jde o rozhodnutí, které bez souhlasu nejvyšších míst nepadne. Průliv Sója má navíc zvláštní právní režim: Japonsko si zde ponechalo teritoriální moře jen v šíři tří námořních mil (přibližně 5,6 km), takže samotný průjezd formálně neporušuje japonskou suverenitu. Vojensko-politický signál je ovšem naprosto čitelný.

Iturup: jizva, která se nehojí

Do příběhu vstupuje ještě druhá rovina. V srpnu 2026 navštívil Vladimir Putin ostrov Iturup, jeden ze čtyř sporných Kurilských ostrovů, které Japonsko označuje za svá „Severní teritoria“. Sovětský svaz je obsadil v posledních dnech druhé světové války v roce 1945 a Rusko je drží dodnes. Tokio tento stav nikdy nepřijalo; japonské ministerstvo zahraničí trvá na tom, že jde o inherentní japonské území pod cizí okupací.

Putinova návštěva vyvolala tvrdou diplomatickou reakci. Podle agentury AP Tokio označilo cestu za „naprosto nepřijatelnou“ a podalo silný protest. Nebyla to přitom první taková epizoda. Už v červenci 2021 navštívil Iturup ruský premiér Mišustin a japonská strana tehdy předvolala ruského velvyslance. Návštěva prezidenta má ovšem jinou symbolickou váhu: je to vzkaz, že Kreml považuje územní spor za uzavřený.

A právě v tom spočívá ona „drzost“: Moskva kombinuje opakovanou vojenskou přítomnost u Hokkaidó s demonstrativním saháním po nejcitlivějším bodu vzájemných vztahů. Nejde o náhodu ani o izolovaný exces. Japonské ministerstvo obrany za fiskální rok 2025 zaznamenalo třiatřicet ruských průchodů průlivem Sója. Je to systém.

Proč to není jen japonský problém

Kurily mají pro Rusko zcela konkrétní vojenskou funkci. Japonské ministerstvo obrany je popisuje jako klíčové pro ochranu takzvaného „bastionu“ v Ochotském moři, kde operují ruské strategické jaderné ponorky. Zároveň ostrovy zajišťují přístup hlavních hladinových sil z Vladivostoku do otevřeného Pacifiku. Na Iturupu je doložená letištní infrastruktura s dvojím využitím, kam byly nasazeny i stíhačky Su-35S. Moskva tu nestaví Potěmkinovu vesnici, buduje reálný vojenský uzel.

A co je podstatné: Rusko tuto aktivitu udržuje i v době, kdy vede plnohodnotnou válku na Ukrajině. Podle japonských podkladů Moskva na Dálném východě nejen neoslabuje, ale modernizuje. Strategická logika je zřejmá: ukázat, že Kreml dokáže vyvíjet tlak ve více regionech současně.

Právě v srpnu 2025, ve stejném období jako průjezd korvet, připlula do Japonska britská úderná skupina s letadlovou lodí HMS Prince of Wales. Japonské námořní síly následně cvičily s Británií, USA, Austrálií, Španělskem i Norskem. NATO a Japonsko přitom oficiálně pracují s tezí, že euroatlantická a indopacifická bezpečnost jsou neoddělitelné. Ruská přítomnost u Hokkaidó tak není jen provokací vůči Tokiu. Je to vzkaz celému bloku států, které Moskvě odporují od Baltu po Tichý oceán.

Co to znamená pro Evropu a pro Česko

Přímou vojenskou hrozbu pro Českou republiku dvě korvety u Hokkaidó nepředstavují. Nepřímý dopad je ale reálný. Každý region, kde Rusko nutí západní spojence reagovat, váže kapacity, pozornost a rozpočty. Japonská premiérka Takaiči ve svém programovém projevu z února 2026 výslovně potvrdila pokračující podporu Ukrajině a neměnnou linii k územní otázce s Ruskem. Incident u průlivu Sója tak paradoxně spíš posiluje než oslabuje vazby Tokia na západní blok.

Pro český kontext je důležité jedno: bezpečnostní architektura, na které závisí i naše obrana, funguje jako propojená síť. Když Moskva zatěžuje jeden její uzel, cítí to i uzly vzdálené tisíce kilometrů.

Dvě korvety se starými raketami u severního pobřeží Japonska. Prezidentská návštěva sporného ostrova. Každý krok sám o sobě vypadá jako gesto. Dohromady tvoří vzorec, který Tokio, Washington i Brusel čtou naprosto shodně: jako záměrnou eskalaci.