„Putinovské nacistické Rusko, země zaslíbená.“ Rusové si stěžovali na nedostatek benzinu, tak je zavřeli

Ropná velmoc, která zásobuje půl světa, nedokáže nasytit vlastní čerpací stanice, a když na to její občané upozorní, pošle na ně policii. Přesně to se odehrálo v červenci 2026 ve Volgogradu, kde skupina kolem právníka Alexeje Sevastjanova natočila videoobracení k předsedovi ruského Vyšetřovacího výboru Alexandrovi Bastrykinovi. Chtěli popsat, co vidí na vlastní oči: suché stojany, fronty, auta s úředními značkami série RAA, která tankují bez omezení díky korporátním palivovým kartám. Policie je zadržela ještě před dokončením natáčení. Sevastjanov strávil noc na služebně a soud mu uložil pět dní správního vězení. Ostatní dostali protokoly za „nepovolené veřejné shromáždění“. Pět lidí u benzinky. Nepovolené shromáždění.

Krize, která začala raketami a drony

Kořeny problému sahají do roku 2024. Ukrajinské drony a rakety od jara systematicky zasahovaly ruské rafinerie. Podle S&P Global bylo v březnu 2024 mimo provoz přes 600 tisíc barelů denní rafinérské kapacity. Ztráty představovaly zhruba 120 tisíc barelů benzinu a 130 tisíc barelů nafty denně. Ruský ministr energetiky přiznal pokles zpracování ropy o sedm procent už k únoru 2024.

Čísla se v létě nezlepšila. V prvních devatenácti dnech srpna 2024 klesla výroba benzinu meziročně o 8,6 procenta, nafty o 10,3 procenta. Na Kurilách byl 26. srpna zastaven veřejný prodej benzinu A-92. Na Krymu některé firmy prodávaly palivo jen držitelům kuponů nebo speciálních karet. Kreml reagoval po svém: od 1. srpna 2024 znovu zakázal export benzinu, aby nasytil domácí trh před podzimními odstávkami rafinerií.

Moskva plná, regiony prázdné

Hlavní město krizí prošlo téměř nedotčené. Zásobují ho velké rafinerie v Jaroslavli a Nižním Novgorodu a navíc má vlastní městskou rafinerii. Jak upozornila Associated Press, Moskva byla před cenovým šokem z velké části ušetřena.

Periferie nesla výpadky. Fronty u pump, limity na tankování, kupónové systémy, to všechno zažívali řidiči v regionech od Krymu po Dálný východ. Hierarchie ruského státu se ukázala v celé nahotě: centrum a loajalita mají přednost, běžný řidič na Volgogradsku nebo Kamčatce je až na konci řady. Auta s úředními značkami tankovala bez omezení, zatímco civilisté stáli v hodinových frontách. Není to jen logistika. Je to politická volba.

Stěžovat si znamená riskovat

Dva roky po vypuknutí palivové krize se v létě 2026 objevily doložené případy represí proti lidem, kteří na problém veřejně upozornili. Ve Volgogradu šlo o zmíněnou pětici u čerpací stanice v ulici Rokossovského. Policie jejich nenásilné natáčení vyhodnotila jako nepovolené veřejné shromáždění podle článku 20.2 správního řádu. Sevastjanov dostal navíc článek 19.3 za neuposlechnutí policejní výzvy, paragraf, který umožňuje až patnáct dní vězení.

Téměř současně, 13. července 2026, odmítla permská radnice povolit mítink o palivové krizi, který organizoval aktivista Lev Samolovskich. Ten veřejně pozval i gubernátora Dmitrije Machonina. Policie na něj sepsala správní protokol za „nezákonnou agitaci“, a to jen za online pozvánku na akci, která se ani neuskutečnila.

Nejsou to izolované excesy. Podle dat OVD-Info eviduje Rusko v letech 2020–2024 přes 40 tisíc zadržení na veřejných akcích. Mechanismus je zaběhnutý: jakýkoli veřejný projev nespokojenosti, i ten, který nemá protiválečný obsah, se snadno překlopí do policejní roviny.

Země zaslíbená, ale komu?

Stát, jenž ospravedlňuje invazi na Ukrajinu bojem proti údajnému nacismu, doma zavírá lidi za to, že chtějí natankovat. Režim, který se prezentuje jako energetická supervelmoc, nedokáže zásobit vlastní pumpy a místo řešení problému řeší ty, kdo na něj ukazují prstem.

Strukturální příčiny přitom nezmizely. Poškozené rafinerie potřebují opravy, které komplikuje nedostatek zahraničních dílů. Exportní zákazy jsou dočasným obvazem, ne léčbou. A represivní aparát umí rychleji pacifikovat stížnost než opravit destilační kolonu.

Rusko není bezprostředně před kolapsem zásobování; přebytek nafty a administrativní přesuny dodávek mu dávají prostor v řádu měsíců. Ale každý měsíc, kdy se problém řeší policejními protokoly místo investicemi, ten prostor zmenšuje. Pro běžného Rusa z toho plyne jednoduchá rovnice: buď mlč a stůj ve frontě, nebo mluv a riskuj pět dní za mřížemi.