Rusové jsou na tom extrémně špatně a už to ani neskrývají: „Začali jsme dovážet benzin ze zahraničí,“ přiznávají poníženě

Ještě na konci března ruská vláda ujišťovala, že zásoby jsou dostatečné a rafinerie jedou na plný výkon. O tři měsíce později stál tentýž stát před kamerou a přiznával pravý opak: výroba benzinu spadla zhruba o čtvrtinu, v desítkách regionů se objevily fronty u pump a limity prodeje a jedinou cestou, jak situaci zvládnout, byl nouzový dovoz paliva z Indie, Běloruska, Kazachstánu a později i z Jižní Koreje. Pro zemi, která se prezentuje jako energetická supervelmoc, je to moment, který žádná propaganda nezakryje.

Ropná velmoc bez benzinu

Paradox celé krize spočívá v jednom klíčovém rozlišení: Rusku nechybí ropa. Chybí mu schopnost ji zpracovat na hotové palivo a dostat ho ke svým občanům. Ukrajinské útoky na rafinerie, neplánované odstávky a logistické problémy rozložily celý zpracovatelský řetězec tak důkladně, že barel surové ropy v zemi nikomu nepomůže, když z něj není kde a jak vyrobit benzin.

Čísla mluví jasně. Letní spotřeba benzinu v Rusku přesahuje 110 tisíc tun denně. Výroba ale na přelomu června a července pokrývala jen asi 65 % této poptávky. Meziročně šlo o propad kolem 25 %. A sezona, kdy Rusové nejvíc jezdí auty (dovolené, sklizeň, zásobování odlehlých regionů), teprve vrcholila.

Co všechno musela vláda udělat

Samotný dovoz byl jen jedním z celé série krizových opatření. Ruská vláda sáhla prakticky ke všemu, co měla k dispozici:

• Dovoz benzinu z Indie (minimálně 60 tisíc tun už vypravených, plán až 400 tisíc tun měsíčně z více zemí), z Běloruska po železnici a jednání s Kazachstánem o 50 tisících tun benzinu AI-92.
• Zákaz exportu nejprve benzinu, poté i dieselu.
• Nulové dovozní clo na vybraná paliva platné od 1. července 2026 do konce června 2027.
• Povolení prodeje benzinu tříd Euro 2 až Euro 4, tedy paliv s výrazně horšími ekologickými parametry. Podle Autonews má Euro 2 oproti Euro 5 až padesátkrát vyšší limit síry a pětkrát vyšší limit benzenu.
• Slevy na železniční tarify dojednané s RŽD, aby se importované palivo vůbec vyplatilo dopravit do vnitrozemí.

Stát v krizi obětoval ekologické standardy, rozpočtové příjmy z cel i exportní zisky. A přesto to okamžitě nestačilo.

Indický benzin z ruské ropy

Nejsilnější symbolický detail celé krize odhalil 2. července Reuters: benzin dodávaný do Ruska pocházel z indické rafinerie Nayara Energy, v níž má ruský Rosněfť 49% podíl. Ruská ropa tedy teče do Indie, indická rafinerie z ní vyrobí benzin a Rusko si ho v krizi kupuje zpátky přes obchodníky.

Indický ministr energetiky sice tvrdil, že indické firmy Rusku přímo neprodávají, ale připustil, že obchodníci mohli palivo indického původu přeprodat. Právě tato šedá zóna obchodních řetězců ukazuje, jak komplikované a ponižující schéma muselo Rusko akceptovat, aby vůbec dostalo palivo na vlastní trh. V srpnu pak Reuters doložil další dovozy rafinovaných produktů z Jižní Koreje, tentokrát šlo o směs včetně dieselu a leteckého paliva. Krize tedy nebyla jednorázová epizoda, ale vleklý problém s opakovanými vlnami.

Od „máme dost“ k frontám u pump

Posun v oficiální komunikaci je stejně výmluvný jako samotná čísla. Ještě 28. března vládní web government.ru publikoval ujišťující zprávu o dostatečných zásobách a vysokém vytížení rafinerií. Vláda tehdy chystala preventivní zákaz exportu benzinu od dubna, ale prezentovala to jako opatrnost, ne jako reakci na krizi.

O tři měsíce později realita vypadala úplně jinak. Kontroly prodeje a limity čerpání zasáhly podle RBC až 80 regionů. Na Sibiři, v jižním Rusku i v okolí Moskvy se vracely fronty. Novak sice 25. července mluvil o postupné stabilizaci po dokončení části oprav rafinerií, ale ve stejném prohlášení přiznal, že v některých regionech zůstává situace „velmi obtížná“. A v srpnu se omezení prodeje vracela znovu.

Dlouho trvali na tom, že situace je zvládnutelná. Rozsah krize přiznali až ve chvíli, kdy už bylo nutné spustit dovoz a další nouzová opatření.

Co to znamená pro Evropu a Česko

Ruská palivová krize nezůstala za hranicemi. Zákaz exportu dieselu prohloubil globální napětí na trhu s palivy; Reuters v červenci popisoval růst evropských rafinerských marží a zdražování pohonných hmot i v zemích, které ruské palivo přímo neodebírají. Evropské rafinerie krátkodobě těžily z vyšších marží, ale pro koncového spotřebitele, včetně českého řidiče, to znamená spíš dražší tankování.

Pro Česko z toho neplyne návrat přímé závislosti na ruském benzinu. Plyne z toho ale nepřímý cenový tlak přes evropský a světový trh, který se projevuje na každé české pumpě.

Celý příběh ale přesahuje cenu za litr. Je to strukturální důkaz, že válka pronikla hluboko do vnitřního fungování ruské energetiky. Země, která vydělává na vývozu ropy, nedokáže stabilně zásobit vlastní čerpací stanice. Barel ropy v zemi nikomu nepomůže, když z něj není kde vyrobit benzin, a když hotové palivo musíte kupovat zpátky od vlastní dceřiné rafinerie na druhém konci světa.