Němci je nazývali „černou smrtí“, přesto sovětské námořnictvo ve válce selhávalo. Kvůli chybě z 30. let

Válečný kameraman Vladislav Mikoša popsal scénu, která se opakovala na několika úsecích fronty: po útoku námořního praporu zajatí němečtí a rumunští vojáci šeptali dvě slova, „černá smrt“ a „černý mrak“. Přezdívka patřila námořní pěchotě a improvizovaným námořním praporům, které bojovaly v charakteristických černých uniformách s takovou zuřivostí, že i protivník jim prokazoval nedobrovolný respekt. Jenže hrdinství jednotlivců a malých jednotek zakrývalo hluboký systémový problém. Sovětské námořnictvo jako instituce vstoupilo do druhé světové války s podlomeným velitelským sborem, rozbitými školami a štáby, které neuměly řídit složité operace. A kořeny tohoto selhání sahaly hluboko do třicátých let.

Hrdinové v černém, kteří nedostali velení, jaké si zasloužili

Námořní pěchota Sovětského svazu patřila k nejtvrdším útočným jednotkám východní fronty. Její příslušníci pocházeli z lodních posádek, které nemohly plnit svůj původní úkol, flotily byly často blokovány v přístavech nebo sevřeny v úzkých vodách. Tito muži proto šli bojovat na souš, kde jejich agresivní taktika a ochota k boji zblízka budily u nepřítele skutečný strach. Podle studie amerického Naval Institute se sovětští mariňáci právem hrdě hlásili ke svému titulu.

Problém ale ležel výš. Rané obojživelné operace trpěly nedostatkem specializovaných vyloďovacích plavidel, mizivou koordinací mezi námořnictvem, letectvem a pozemními silami a chybějícími znalostmi pro složité kombinované údery. Výsadek u Nového Peterhofu v říjnu 1941 skončil téměř úplným zničením útočné jednotky. Odvaha mužstva nestačila tam, kde selhávalo plánování, průzkum a spojení.

Flotila rostla rychleji než její velitelé

Sovětský stát dokázal ve třicátých letech industrializovat celou zemi v rekordním tempu. Lodě a továrny ale šlo stavět rychleji než profesní kulturu velitelů. A právě tady vznikla ona „chyba z třicátých let“; nebyl to jeden špatný rozkaz, ale souběh několika ničivých faktorů, které se navzájem posilovaly.

Námořní školy, včetně slavného Frunzeho učiliště, přijímaly uchazeče s nízkou úrovní obecného vzdělání. Budoucí důstojníci se učili na technice a zbraních z první světové války. Osnovy se měnily téměř za pochodu, experimentovalo se s metodami výuky, které se neosvědčily, a část pedagogického sboru sama neměla plnohodnotné námořní vzdělání ani dostatek praxe na moři. Jak přiznává historie samotného Frunzeho učiliště, problémy byly rozpoznány, ale náprava postupovala pomalu.

Pro srovnání: v téže době americká Naval Academy v Annapolisu pracovala se čtyřletým studiem, čtyřmi letními bloky praktické námořní služby, náročnými vstupními požadavky a širokým mixem technických i humanitních předmětů. Britský BRNC v Dartmouthu fungoval jako centrum přípravy námořních důstojníků nepřetržitě od roku 1863. Německá námořní akademie v Mürwiku připravovala důstojnický dorost od roku 1910 a kombinovala nautiku, námořní praxi a specializační kurzy. Sovětské námořní školství vedle těchto institucí působilo jako improvizace.

Represe rozbily to, co ještě fungovalo

Ke strukturálním slabinám přibyl ve druhé polovině třicátých let další úder. Stalinské represe v letech 1937–1939 zasáhly námořnictvo mimořádně tvrdě. Zkušení velitelé, profesoři a instruktoři byli zatčeni, odsouzeni nebo popraveni. Kontinuita škol i štábů se rozpadla. Vedení flotil se měnilo tak rychle, že noví velitelé nestihli poznat ani vlastní podřízené, natož vybudovat funkční štábní kulturu.

Represe nebyly prvotní příčinou; problémy se slabými uchazeči, zastaralým materiálem a organizačním chaosem existovaly už předtím. Čistky ale odsekly poslední zbytky zkušenosti, které systém držely pohromadě. Námořnictvo přitom trpělo víc než pozemní armáda. Rudá armáda měla stejné neduhy: nízkou vzdělanost velitelů, zkracování studií, nedostatek učitelů a přebujelou politickou výuku. Námořnictvo ale navíc vyžadovalo vyšší technickou specializaci: navigaci, zbraňové a strojní obory, praxi na moři a schopnost koordinovat lodní, letecké i pobřežní síly.

Admirál, který věděl, ale přišel pozdě

Admirál Ivan Isakov patřil k těm, kteří problém viděli. Ještě v květnu 1941 upozorňoval, že štáby flotil pracují bez potřebné součinnosti, že operativní svodky jsou nepřesné a formální. Po inspekci Vojenské námořní akademie prosadil rozšíření fakult, nové programy a v prosinci 1940 nechal otevřít šestiměsíční kurzy zdokonalování pro vyšší velitelský sbor.

Do začátku války je stihlo dokončit šestnáct důstojníků. Šestnáct.

Náprava přišla příliš pozdě. Když Wehrmacht v červnu 1941 udeřil, Baltská flotila se ocitla uzavřená ve Finském zálivu kombinací německých úspěchů na souši, minové války a vlastní neschopnosti reagovat. Obrana Tallinnu a následná evakuace odhalily rozpad velení v celé nahotě: podle estonského válečného muzea ztratil jen 10. střelecký sbor za osm dní přes osm tisíc padlých, raněných a nezvěstných. Mezi prapory zely mezery pět až osm kilometrů. Řadu podjednotek už vedli seržanti nebo řadoví vojáci, protože důstojníci padli nebo chyběli. Po 27. srpnu skončila i letecká podpora, nebyla letiště, z nichž by mohla operovat.

Válka jako krutá škola

Sovětské námořnictvo se nakonec učilo tím nejdražším způsobem, vlastními ztrátami. Ve druhé polovině války se výkon postupně zlepšoval. Ponorkové flotily zavedly systematické rozbory po každé patrole a přenášely zkušenosti do výuky. Zlepšil se průzkum včetně hydrografie, spojovací zabezpečení i koordinace námořní a letecké podpory. Pozdější výsadkové operace už nevypadaly jako sebevražedné mise z roku 1941.

Zlom nepřišel naráz, ale postupně v letech 1942 až 1944. Byl vykoupen krví tisíců námořníků, kteří zaplatili za to, že sovětský stát dokázal vyrobit lodě, ale ne velitele, kteří by je uměli použít.

Přezdívka „černá smrt“ přežila válku i Sovětský svaz. Připomíná odvahu mužů, kteří bojovali s tím, co dostali. A zároveň varuje: žádná armáda není silnější než její nejslabší článek, a tím bývá velení, které nikdo nestihl vycvičit.