Evropa se bála Orešniku, a teď přijde Orešnik-2. Odborník spočítal, proč její zbrojní průmysl na Rusko zdaleka nestačí

Když v listopadu 2024 dopadla na Dnipro střela, kterou Kreml vzápětí pojmenoval Orešnik, evropské hlavní město od hlavního města řešilo jedinou otázku: jak rychle by totéž dolétlo sem? Americká zpráva pro Kongres pak spočítala modelové časy doletu na cíle v Polsku i Belgii, a čísla nebyla uklidňující. Teď se do debaty vrací Jakov Kedmi, bývalý šéf izraelské zpravodajské služby Nativ, s tvrzením, že Rusko chystá vylepšenou variantu označovanou jako Orešnik-2 a že evropský zbrojní průmysl na ruské tempo jednoduše nestačí. Jenže Kedmi není neutrální analytik. Evropská unie ho vede jako pravidelného účastníka prokremelských propagandistických pořadů a jeho výroky dlouhodobě kopírují ruskou narativní linii. Přesto se pod vrstvou propagandy skrývá reálný problém, který potvrzují i západní analytické domy.

Proč Orešnik vyděsil Evropu

Samotný Orešnik je mobilní balistický systém středního dosahu, pravděpodobně odvozený od mezikontinentální rakety RS-26 Rubež. Podle profilu CSIS Missile Threat má odhadovaný dolet 3 500 až 5 470 kilometrů, nese více návratových těles v konfiguraci MIRV a startuje z mobilního odpalovače, což ztěžuje jeho předběžnou lokalizaci. Hlavní problém pro obranu spočívá v tom, že během letu není jasné, zda nese konvenční, nebo jadernou hlavici.

Britský think-tank RUSI i polský Ośrodek Studiów Wschodnich se shodují: listopadový úder na Dnipro byl především politickou demonstrací s omezeným taktickým efektem. Orešnik je rychlý a psychologicky silný, ale proti většině konvenčních cílů dražší a méně přesný než střely s plochou dráhou letu nebo útočné drony. Pro běžné konvenční údery se zkrátka nehodí ideálně. A v jaderném scénáři by Moskva nekalkulovala s beztrestným úderem, musela by počítat s odvetou celé aliance, jejíž jaderný arzenál ruský mnohonásobně převyšuje.

Čísla, která mluví jasně

Kedmi staví svůj argument na objemech výroby, ale vlastní výpočet ani metodiku nepředkládá. Tvrdá data nicméně dodávají jiní. Podle březnového Policy Briefu Kielského institutu z roku 2026 evropská kapacita velkorážové munice směřuje ke dvěma milionům kusů ročně. Estonská zahraniční rozvědka přitom odhaduje ruský výstup v roce 2025 na přibližně 7 milionů kusů, tedy zhruba tři a půl až čtyřnásobek.

Kielský institut jde ještě dál: Rusko podle jeho červnové zprávy z roku 2025 stále převyšuje čtyři klíčové evropské země napříč více kategoriemi zbraní a Evropa by musela v kritických oblastech navýšit výrobu přibližně pětinásobně, aby se bilance přesvědčivě obrátila. Problém přitom není jen v penězích. Evropské zbraně jsou drahé kvůli nízkým sériím a roztříštěnému trhu, dodávky mají zpoždění i přes tři roky a některé klíčové systémy protivzdušné obrany se vyrábějí v jednotkách kusů ročně.

Pro srovnání v dronové oblasti: Británie cílí na 150 tisíc dronů do konce roku 2026, Německo financovalo 15 tisíc záchytných dronů STRILA pro ukrajinskou Národní gardu. Kedmi přitom zmiňuje údajný ruský plán na 15 milionů dronů ročně, číslo, které se v otevřených zdrojích nepodařilo opřít o žádný primární ruský dokument. I kdyby bylo nadsazené o řád, rozdíl zůstává propastný.

Orešnik-2: hrozba, nebo propaganda?

Kedmiho tvrzení o systému označovaném jako Orešnik-2 nelze v autoritativních otevřených zdrojích ověřit. Neexistuje technický popis, potvrzený harmonogram ani parametrické srovnání s původním Orešnikem. Formulovat ho jako potvrzenou hrozbu by bylo spekulací, a právě to je třeba mít na paměti při hodnocení výroků člověka, kterého EU eviduje na sankčních seznamech kvůli účasti v prokremelských mediálních formátech.

Reálný problém ale existuje nezávisle na Kedmim. Evropa skutečně zaostává v masové výrobě a její schopnosti hlubokého úderu jsou teprve ve vývoji. Otázka nezní, zda Orešnik-2 existuje, ale zda Evropa dokáže reagovat dostatečně rychle na hrozby, které už prokazatelně existují.

Evropská odpověď: pozdě, ale ne nikdy

Říct, že Evropa nedělá nic, by bylo nepřesné. V únoru 2026 šest států podepsalo komuniké iniciativy ELSA zaměřené na efektory s doletem nad 500 kilometrů. Německo v květnu 2026 veřejně popsalo tři pilíře posílení hlubokého úderu: modernizaci stávajících střel Taurus s doletem přes 500 km, vývoj nástupce Taurus Neo a společný britsko-německý program schopností nad 2 000 kilometrů. Britsko-francouzsko-italský projekt STRATUS má nahradit stárnoucí Storm Shadow/SCALP novými střelami pro hluboký úder i protilodní roli. A MBDA už nabízí pozemní systém LCMS s doletem nad 1 000 kilometrů.

Jenže mezi prezentací a sériovou výrobou leží roky. Storm Shadow s doletem přes 250 km a Taurus s doletem přes 500 km jsou dnes jediné evropské střely hlubokého úderu v aktivní službě. Všechno ostatní je ve fázi vývoje nebo raného testování. Tempo, sériovost a koordinace, přesně v tom Evropa zaostává nejvíc.

Český rozměr problému

Česká republika leží v dosahu Orešniku a její bezpečnost závisí na fungování evropské obranné základny. Praha přitom není jen pasivním příjemcem aliančního štítu. Od roku 2022 pořídila pro Ukrajinu materiál za 6,5 miliardy korun výhradně u českých výrobců, zprostředkovala muniční iniciativu za 93,3 miliardy korun od zahraničních dárců a vycvičila bezmála 10 tisíc ukrajinských vojáků. Český obranný export v roce 2025 překonal 112 miliard korun, přičemž asi 90 procent produkce směřuje do zahraničí. Zanedbatelný podíl to rozhodně není.

Evropský zbrojní průmysl na Rusko skutečně nestačí, ne proto, že by neměl technologii, ale proto, že ji příliš často vyrábí pozdě, draze a v příliš malých sériích. Orešnik-2 může být propagandistická bublina, ale díra v evropské výrobní kapacitě je reálná a každý měsíc bez sériových objednávek ji prohlubuje.