Sovětským tankem T-34 Němci nejdříve pohrdali. Když však začal ničit jejich tanky po tisících, získal si respekt.
Spolu se stíhačkou Spitfire, nákladními loděmi třídy Liberty nebo bombardéry B-17 patří T-34 k jedním z technických symbolů vítězství nad nacistickým Německem. T-34/76 a T-34/85 v Němcích vzbuzoval hrůzu a závist zároveň. Hrubě opracované vozidlo nejen, že se vyrovnalo německým panzerům. Ono bylo v mnohém i lepší! Jaké bylo tajemství sovětského středního tanku?
Dítě Michaila Koškina
T-34 začal vznikat v roce 1938. Konstruktér Michail Ivanovič Koškin (1898-1940) spojil v tanku to nejlepší z sovětské tankové školy a zkušeností z bojů s Japonci a španělské občanské války. Stroj měl na svoji dobu nebývale skosený pancíř a velmi silný 76,2 milimetrový kanón F-34, kterému na bojišti neodolal pancíř žádného nepřátelského stroje. Vedle toho byl použit i dieselový motor a svařovaná a později litá věž, což byla v sovětských tancích novinka.
V lednu 1940 byly připraveny k testům první dva prototypy. Ty ujely přes 2400 kilometrů z Charkova do Moskvy a zpět. V Moskvě předvedli stroj sovětské generalitě. Proti stroji se postavili maršálové Kulik a Vorošilov. Kulikovi se nelíbilo že u stroje nejdou sundat pásy a není schopen jízdy po kolech jako tanky řady BT. Stalin však rozhodl, že se T-34 začne vyrábět. Kulik však proti„třicet čtyřce“ kul pikle dál, a dokonce v březnu 1940 zastavil jeho výrobu.
To se mu naštěstí nadlouho nepovedlo. Přesto ochromení výroby skvělého tanku mělo dopad na bojeschopnost Rudé armády v roce 1941, kdy nebyla schopna proti operaci Barbarossa nasadit více moderních tanků. V prvních měsících války, byly kvůli dětským nemocem konstrukce a nedostatku nafty, ztráty T-34 velké. Karta se však brzy obrátila a unikátní konstrukce se brzy prosadila. Co bylo vlastně na T-34 nového?
Skvělý podvozek
Za velkou částí úspěchu T-34 byla jeho vysoká mobilita. Ve srovnání s ostatními tanky té doby měl T-34 slušné vinuté odpružení, založené na konstrukci amerického vynálezce J. Waltera Christieho, které nabízelo podstatně lepší průchodnost terénem než tradiční konstrukce odpružení s listovými pružinami, které do té doby dominovaly sovětským konstrukcím.
T-34 měl široké pásy, které snižovaly tlak na půdu, což se spolu s hmotností 26,5 tuny (respektive 32 tun u T-34/85) ukázalo jako klíčové. Díky tomu „téčko“ méně často zapadal do měkké půdy a bláta, které obvykle pokrývaly rozsáhlé oblasti východní fronty, zejména na jaře, kdy sníh a půda roztály na blátivou kaši zvanou rasputica. I pohyb na sněhu a ledu měl díky pásům T-34 snadnější. I pásy měly však svoje problémy. Čepy spojující pasy se často vyviklaly a ty se přetrhly.
Nehořící motor a problémová spojka
Během pohraničních střetů s Japonci na konci 30. let se ukázalo, že benzinové motory jsou pro použití v tancích špatnou volbou. Průbojné střely z tanků nebo protitankových děl, které by jinak nevyřadily tank z boje, způsobily, že benzinové páry z motoru začaly hořet nebo explodovaly, což byla zásadní zranitelnost.
Koškin se pro T-34 rozhodl pro výkonný vznětový dieselový motor V-12, u něhož byla pravděpodobnost vznícení menší a byl pro posádku tedy bezpečnější. Výkon 500 koňských sil byl optimální ku hmotnosti tanku, což mu umožňovalo snadný pohyb v ruské krajině. Tvrdí se, že své kolegy Koškin pro diesel přesvědčil tak, že hořící louč uhasil v kbelíku s naftou. To s benzínem nebylo možné. Rychlost 55 kilometrů v hodině a dojezd 300 kilometrů byly na svoji dobu skvělé.
S čím ovšem byly problémy byla spojka. Nesynchronizovaná převodovka s čelním ozubením s vícelamelovou suchou spojkou se nacházela v zádi stroje a místem řidiče byla spojena táhly. Řízení a ovládaní motoru bylo velmi tuhé a řidiči musel často pomáhat radista. Někdy muselo dokonce přijít na řadu kladivo a palice, než se podařilo odpovídající stupeň převodovky zařadit. Navíc bylo soustrojí velmi poruchové. Konstruktérům trvalo dlouho, než se tyto problémy podařilo alespoň z části vyřešit.
Revoluční pancíř a věž
Čelní pancíř tanku T-34 byl skloněn pod úhlem 60 stupňů. Tento strmý úhel sklonu umožňoval tanku snadněji odrážet přilétající tankové střely. Další výhodou bylo, že tenčí skloněný pancíř mohl poskytnout stejnou nebo lepší ochranu než silnější, neskloněný pancíř. Pancíř o tloušťce 45-47 mm znamenal výraznou úsporu hmotnosti a efektivnější využití oceli, která byla v době války důležitou komoditou.
Německá svědectví z bojů na východní frontě potvrzují, jak účinný tento pancíř byl. Často zdůrazňují, že bylo obtížné proniknout trupem i z velké blízkosti. Tato odolnost T-34 podnítila inovace německých protitankových zbraní. Musela být zvýšena úsťová rychlost a ráže německých protitankových kanónů, aby mohly čelit této nové sovětské hrozbě.
Ve srovnání s mohutnými, vzpřímenými německými tankovými konstrukcemi, jako byl Tiger I s výškou 3,56 metrů, T-34 s 2,45 metry téměř splýval s terénem. Nízký profil se šířkou 3 metry a délkou 6,75 metru měl i své nevýhody. Prostor uvnitř byl extrémně stísněný a posádka byla doslova obložená municí. Stačil náhodný zásah, který prošel a výbuch tanku byl téměř jistý.
Co naopak mnoha posádkám zachránilo zdraví a život byla nová svařovaná konstrukce trupu a především věže. Ta později byla litá. To bylo poučení z bojů s Japonci v letech 1938-1939. Mnoho sovětských tanků bylo zasaženo a i přesto, že projektil neprošel, mnoho tankistů bylo zraněno nebo i zabito. Mohly za to odražené nýty, které se ve stísněných prostorech tanku měnily v odražené zraňující střely. S litou věží toto skončilo.
Bezkonkurenční kanóny
Srdcem tanku je samozřejmě zbraň. A ta byla u T-34 vynikající. 76 milimetrový kanón F-34 v roce 1941 neměl konkurenci a dokázal prorazit každý německý pancíř. To byl pro Němce zvyklí dominovat bojišti asi největší šok. Dokonce i zásoba 77 nábojů na tank byla nebývalá. Co však kanón poněkud znehodnocovala byla malá věž, do které se vešly jen dva muži. Velitel sloužil i jako mířič a střelec, a byl velmi přetížen. Ještě horší bylo, že F-34 měl velký zákluz. Mnoho velitelů zaplatilo ránu závěrem životem.
V roce 1943 si Němci mysleli, že na T-34 vyzráli. V bitvě u Kurska poprvé nasadili tanky Panther, které měly spolu s Tigery, rozdrtit sovětské tankové sbory. Sověti však již měli připravenou odpověď. Do výroby a výzbroje se dostal T-34/85 s 85 milimetrovým kanónem D5-T, který byl roku 1944 nahrazen ZIS S-53. S novou zbraní se podařilo vyřešit i přetíženost velitele a do posádky přibyl pátý člen – střelec. Takto vyzbrojený T-34 se dokázal postavit všem německým tankům krom nejtěžších.
I kvantita je kvalita
Za úspěchem T-34 stála i kvantita jeho výroby. Výroba „téček“ běžela v osmi moderních závodech využívajících nejmodernější technologie a pásové výroby. Neustále docházelo k racionalizaci výroby. Na konec bylo potřeba k výrobě jednoho T-34/76 3094 normohodin. Pro srovnání vyrobit Panther trvalo 55 000 hodin a Tiger dokonce 300 000 normohodin.
Sovětská filozofie byla taková, že kvantita má triumfovat. Sovětské tanky byly tedy hrubě opracované a určeny na spotřebu na východní frontě. V T-34 vše bylo jednoduché a účelné. Zatímco Němci vyrobili kolem 6000 Pantherů a pouhých 1355 Tigerů, sovětské továrny vychrlily za války 35 350 T-34/76 a kolem 23000 T-34/85. Celkem však bylo ve válce ztraceno 44 900 T-34.
Ve službě dodnes
T-34 byl skutečně revoluční konstrukcí a jeho výroba běžela ještě mnoho let po válce. Od roku 1951 do roku 1958 dokonce i v Československu, kde bylo vyrobeno kolem 2736 strojů. Tankové konstruktéry T-34 inspiroval nejen svým skoseným pancéřováním a podvozkem, ale i svojí všestranností. Celkem bylo vyrobeno 84 000 T-34 všech verzí.
Snad ani nepřekvapí, že stroj, který se dostal do výzbroje 40 států dodnes slouží v devíti armádách. Ve většině z nich jako je Vietnam, KLDR, Kuba nebo Kongo jsou tyto stroje uloženy v železných válečných zásobách, ale v bojujícím Jemenu byly tito veteráni 2. světové války spatřeni v boji. Vzhledem k omezenému počtu T-34 však již nelze počítat s masivnějším nasazením této legendy v boji. Přesto i toto nasazení dokazuje vysokou kvalitu více než 80 let staré Koškinovy konstrukce.
Která část výbavy byla podle vás ta klíčová?