„Rusko má taktické jaderné zbraně a Západ si myslí, že je nepoužije. Kreml ale počítá s jiným scénářem,“ straší odborník

Gregory Weaver, autor analýzy publikované v NATO Review, upozorňuje na zásadní mezeru v západním uvažování. Zatímco většina veřejné debaty pracuje s představou, že jakékoli jaderné použití by automaticky přerostlo v totální válku, a proto k němu nikdy nedojde, ruské vojenské plánování počítá i s omezeným jaderným úderem, nebo s jeho věrohodnou hrozbou, jako nástrojem, který má protivníka přinutit ustoupit. Právě tohle je ten „jiný scénář“. Ne apokalypsa, ale kalkulovaný nátlak s jadernou hlavicí v ruce. A co je znepokojivější než televizní výkřiky moskevských propagandistů: tento přístup se propisuje přímo do oficiálních doktrinálních dokumentů Kremlu.

Co říká aktualizovaná ruská doktrína

Původní veřejně zveřejněné Základní principy státní politiky v oblasti jaderného odstrašení podepsal Putin v červnu 2020. Jenže od 19. listopadu 2024 platí aktualizovaná verze, která seznam podmínek pro možné použití jaderných zbraní výrazně rozšířila. Nově mezi ně patří konvenční útok vytvářející „kritickou hrozbu“ pro suverenitu nebo územní celistvost Ruska, a poprvé explicitně i Běloruska. Doktrína dále počítá s reakcí na masivní vzdušně-kosmický útok a na napadení kritických státních či vojenských zařízení.

Klíčový detail: rozhodnutí o použití jaderných zbraní zůstává centralizované výhradně u prezidenta, a to i v případě hlavic rozmístěných mimo ruské území. Nejde tedy o to, že by si nějaký velitel divize mohl sám rozhodnout o odpálení. Jde o to, že Putin sám si nechal schválit širší mantinely, kdy takové rozhodnutí může padnout.

Čím Rusko disponuje, a čím Západ odpovídá

Pojem „taktické jaderné zbraně“ označuje v západní terminologii vše, co nenese mezikontinentální balistická střela, ponorková balistická střela nebo těžký strategický bombardér. U Ruska jde o mimořádně pestrou paletu nosičů:

• 9K720 Iskander-M – pozemní balistický systém s dosahem kolem 500 km, schopný nést konvenční i jadernou hlavici.
• Ch-47M2 Kinžal – hypersonická střela odpalovaná z letounu MiG-31K, udávaný dosah 1 500–2 000 km, rychlost přes Mach 10 (přibližně 12 250 km/h).
• Kalibr – námořní řízená střela s dosahem 1 500–2 500 km, odpalovaná z hladinových lodí i ponorek.

Všechny tyto systémy jsou takzvaně dual-capable, mohou nést jak konvenční, tak jadernou hlavici. Podle odhadů Federation of American Scientists a SIPRI má Rusko přibližně 1 558 až 1 560 nestrategických hlavic.

Na druhé straně stojí americké gravitační pumy B61 rozmístěné na šesti až sedmi základnách v pěti až šesti evropských zemích NATO. Jejich počet se odhaduje na 100 až 120 kusů. Asymetrie je zřejmá, a právě ona živí ruskou představu, že omezený jaderný krok by mohl Západ spíš rozdělit a zastrašit, než okamžitě sjednotit k totální odvetě.

Kdo vlastně vyhrožuje, a kdo má prst na tlačítku

Právě tady je potřeba oddělit šum od signálu. Jaderné výhrůžky z ruského prostoru zaznívají s únavnou pravidelností už od začátku plnohodnotné invaze na Ukrajinu v únoru 2022, tedy déle než čtyři roky. Televizní propagandisté jako Vladimír Solovjov nebo šéfka RT Margarita Simonjanová opakovaně mluví o jaderném úderu na Londýn, Berlín či Washington. Jejich výroky jsou hlučné, ale tito lidé nemají žádnou rozhodovací pravomoc nad jaderným arzenálem. Jsou zesilovači atmosféry, ne aktéry s prstem na tlačítku.

Složitější je to s Dmitrijem Medveděvem. Jako místopředseda Bezpečnostní rady zastává prestižní funkci, ale podle analýzy Carnegie Endowment jde spíše o politika, který si ostrou rétorikou zvyšuje vlastní viditelnost, než o člověka se samostatnou reálnou mocí nad jadernými silami. Jeho výroky o „jaderném popelu“ nelze zcela ignorovat, ale nelze je ani stavět na roveň prezidentskému rozhodnutí.

Putin sám je v tomto ohledu relevantní dvojnásobně. Zaprvé proto, že podle doktríny rozhoduje o použití výhradně on. Zadruhé proto, že v listopadu 2024 osobně schválil rozšíření podmínek pro jaderné použití. To není propagandistický křik, to je prezidentský dekret.

Co by Rusko riskoval jaderným úderem

Americká administrativa opakovaně hovořila o „katastrofických následcích“ a „rozhodné odpovědi“. NATO používá formulace o „bezprecedentních důsledcích“. Podstatné je, co za těmito slovy stojí: veřejně nikdo neslíbil automatickou jadernou odvetu. Mnohem pravděpodobnější by byla kombinace drtivé konvenční vojenské reakce, totální diplomatické izolace a sankčního režimu, vedle kterého by dosavadní omezení vypadala jako předehra.

Podle zprávy amerického ministerstva zahraničí by i omezené jaderné použití zásadně změnilo charakter konfliktu a vyvolalo odpověď schopnou ničit ruské síly konvenčními prostředky. Čína, Indie a další státy globálního Jihu, které dosud zaujímají vůči Moskvě opatrně neutrální postoj, by se ocitly pod enormním tlakem se od Ruska distancovat. Ekonomicky by šlo o kolaps posledních obchodních vazeb se zbytkem světa.

Podle nás je právě tato kalkulace hlavním důvodem, proč k jadernému použití dosud nedošlo; ne morální zábrany Kremlu, ale vědomí, že by cena převýšila jakýkoli taktický zisk na bojišti.

Co to znamená pro Česko a NATO

Česká obranná strategie z roku 2023 přímý jaderný útok na území republiky nepovažuje za pravděpodobný, ale výslovně varuje před rizikovostí ruské jaderné rétoriky. Jako člen NATO se Česko aktivně účastní jaderného plánování v rámci Nuclear Planning Group, ačkoli je nejaderným spojencem. Stát zároveň řeší praktické otázky civilní ochrany včetně jódové profylaxe pro případ radiační havárie.

Nejnebezpečnější na celé situaci není každodenní hysterie ruské televize. Ta slouží k otupení pozornosti; čím častěji zaznívá slovo „jaderný“, tím méně ho lidé berou vážně. Skutečně alarmující jsou chvíle, kdy se totéž sdělení propíše z televizního studia do prezidentského dekretu a bezpečnostní politiky. A přesně to se v listopadu 2024 stalo.