„Pobaltí nás vůbec nezajímá,“ tvrdí kremelský analytik. Stejně jako Putina nezajímala Ukrajina, kterou zradil

Vzorec je povědomý. V červenci 2021 Vladimir Putin na oficiálním webu Kremlu vysvětloval, že Rusku nejde o vnucování čehokoli Ukrajině, záleží mu prý jen na tom, aby z jejího území nevznikaly bezpečnostní hrozby. O sedm měsíců později ruské tanky stály na předměstí Kyjeva. Dnes se totéž schéma opakuje v jiné kulise: prokremelský analytik veřejně zlehčuje zájem Moskvy o pobaltské státy, ale současně do detailu popisuje podmínky, za nichž by na ně Rusko mělo udeřit jako první. Nejde o uklidňování. Jde o přípravu příběhu, ve kterém bude případná agrese prodána jako obrana.

Kdo je Iščenko a co vlastně napsal

Rostislav Iščenko je politický komentátor, který pravidelně vystupuje v médiích typu Radio Sputnik nebo Ukraina.ru. Není to nositel oficiální státní doktríny, ale hlas ideologického okruhu, který kremelské narativy testuje a šíří. V textu nazvaném „Chtějí zvítězit, ale nechtějí umřít“, publikovaném v periodiku dostupném na webu hatushin.ru, Iščenko rozvíjí tezi, že Pobaltí samo o sobě pro Rusko nemá hodnotu. Jenže hned vzápětí vysvětluje, proč by Moskva měla zvážit „preventivní úder po celém Pobaltí“ a rychlé obsazení regionu, pokud by usoudila, že NATO přijalo rozhodnutí jít do války a ohrožuje Kaliningrad.

Právě ta podmíněnost je klíčová. Iščenko neříká „nikdy nezaútočíme“. Říká „zaútočíme, až to budeme považovat za nutné“, a sám definuje, co „nutné“ znamená. To není projev nezájmu. To je předem napsaná obhajoba budoucího útoku.

Ukrajinský precedens: jak vypadá kremelské „nezajímá nás to“

Paralela s Ukrajinou není jen rétorická. Na oficiálním přepisu Putinových odpovědí z léta 2021 lze dohledat formulace, které dnes znějí jako z jiného světa. Ruský prezident tehdy tvrdil, že respektuje ukrajinskou suverenitu a že mu jde výhradně o bezpečnostní záruky. Invaze v únoru 2022 tento slib roztrhala na kusy. „Zrada“ z titulku tedy není nadsázka, je to popis rozporu mezi veřejným ujišťováním a skutečným jednáním.

U Pobaltí se opakuje identický komunikační vzorec:

• Odmítnutí útočného úmyslu: „O Pobaltí nestojíme.“
• Přenesení viny na protivníka: „NATO chystá válku a ohrožuje Kaliningrad.“
• Budování podmíněné záminky: „Pokud budeme donuceni, máme právo jednat preventivně.“

Válka na Ukrajině trvá už déle než čtyři roky a stále probíhá. Kreml přitom dodnes tvrdí, že šlo o „vynucenou operaci“. Právě proto je třeba brát Iščenkův text nikoli jako akademickou úvahu, ale jako součást informačního boje, který připravuje půdu.

„Baltská past“: reálné dilema, nebo propaganda?

Iščenkova argumentace stojí na geografii. Kaliningradská oblast je ruská exkláva sevřená mezi Polskem a Litvou, spojená s Běloruskem pouze přes úzký Suvalský koridor, asi 65 kilometrů široký pás území. Pobaltské státy jsou v tomto čtení obklopeny Ruskem a Běloruskem a zásobovatelné ze Západu jen omezenými komunikačními trasami.

Toto dilema je skutečné. Analytici NATO i pobaltští představitelé ho řeší roky. Estonský ministr zahraničí Margus Tsahkna v roce 2024 otevřeně řekl, že Aliance má několik let na posílení obrany, než Rusko bude schopné „testovat“ odhodlání NATO. Propagandistický je ale způsob, jakým Iščenko tuto geografii využívá: bez jakéhokoli důkazu předpokládá, že NATO plánuje „okupaci a anexi“ Kaliningradu, a z tohoto nedoloženého tvrzení odvozuje „oprávněnost“ preventivního ruského úderu. Jde o klasickou inverzi, agresor se stylizuje do role oběti.

Zajímavý kontrapunkt přichází zevnitř samotného ruského expertního prostředí. Konstantin Chudolej na webu RIAC sám píše, že Balt je pro Rusko „vitálně důležitý“ kvůli Petrohradu, Leningradské oblasti a právě Kaliningradu. Takže ani prokremelské prostředí ve skutečnosti Pobaltí za bezvýznamné nepovažuje.

Co dělá NATO a co by to znamenalo pro Česko

Aliance na kremelskou rétoriku nereaguje jen slovy. Na východním křídle NATO je k polovině roku 2026 rozmístěno devět mnohonárodních uskupení Forward Land Forces, včetně jednotek v Estonsku, Lotyšsku a Litvě. Nejde už o symbolickou přítomnost z roku 2017, ale o reálné bojové síly s plánem rychlého posílení prostřednictvím NATO Force Model.

Pro Českou republiku by případný útok na člena Aliance znamenal aktivaci článku 5 Severoatlantické smlouvy. Ten neznamená automatické vyslání pozemních vojsk, každý spojenec má pomoci takovou akcí, jakou uzná za nutnou. Politický tlak na vojenský příspěvek by ale při přímém útoku na Pobaltí byl enormní. Prakticky by šlo o logistiku, protivzdušnou obranu, kyberbezpečnost i ekonomické kroky v rámci NATO a EU.

Proč „nezájem“ číst jako varovný signál

Kreml často netvrdí jen „nezaútočíme“. Současně dopředu vyrábí seznam situací, v nichž by útok náhle vydával za obranu. Právě to dělá Iščenkův text, a právě proto ho nelze brát jako důkaz mírumilovnosti. Pobaltské státy mají oproti Ukrajině jednu zásadní výhodu: členství v NATO. Ale spoléhat se na to, že Moskva bude respektovat hranice, které slíbila respektovat i na Ukrajině, by bylo nebezpečně naivní.