Neschopné Rusko musí bránit Severokorejci, ale brečí, že na Ukrajině bojují žoldnéři. Stále více přichází Kolumbijci a Brazilci

Když ruská prokuratura v dubnu 2026 odsoudila amerického občana za „účast žoldnéře v ozbrojeném konfliktu“, protože vstoupil do ukrajinské Mezinárodní legie, vypadalo to jako jednoznačný právní signál. Jenže ve stejných měsících se v Kurské oblasti, na ruském území, střídaly tisíce severokorejských vojáků, kteří tam bránili pozice, jež ruská armáda sama udržet nedokázala. Velmoc, která se považuje za druhou nejsilnější armádu světa, potřebuje pro obranu vlastní hranice zahraniční státní kontingent. A přitom moralizuje o cizincích na druhé straně fronty.

Osm tisíc Severokorejců v Kursku a ruský dvojí metr

Šéf ukrajinské vojenské rozvědky GUR Oleh Ivaščenko v září 2026 uvedl, že ruskými silami se od podzimu 2024 protočilo zhruba 25 000 severokorejských vojáků. Aktuálně jich v Kurské oblasti operuje asi 8 000. Nezávisle na tom jihokorejská obranná zpravodajská agentura DIA odhadla, že od října 2024 bylo do Ruska nasazeno přes 16 000 Severokorejců. Čísla se liší v metodice (Kyjev počítá kumulativní „protočení“, Soul nasazení), ale obě potvrzují totéž: Rusko bez cizí státní vojenské pomoci svou vlastní hranici neudrží.

A nejde jen o KLDR. Podle GUR Rusko naverbovalo dalších více než 28 000 zahraničních bojovníků mimo severokorejský kontingent. Ukrajinský koordinační štáb pro zacházení s válečnými zajatci ve své srpnové zprávě dokonce uvedl, že Ukrajina zastavila ruský vojenský nábor ve 39 zemích světa. Když tedy Moskva ukazuje prstem na cizince v ukrajinských řadách, ukazuje současně tři prsty zpátky na sebe.

Šestnáct tisíc cizinců v ukrajinské armádě a čtyřicet procent z Latinské Ameriky

Na ukrajinské straně vypadá situace jinak, ale čísla jsou také výrazná. Vojenská ombudsmanka Olha Rešetylová v srpnu 2026 oznámila, že v Ozbrojených silách Ukrajiny slouží přibližně 16 000 zahraničních dobrovolníků ze 72 zemí. Téměř 40 % z nich pochází z Latinské Ameriky. Jednoduchý přepočet: zhruba 6 400 Latinoameričanů.

Složení se dramaticky proměnilo. Spontánní vlna západních dobrovolníků z jara 2022 (Američané, Britové, Kanaďané) ustoupila profesionalizovanému náboru, ve kterém dominují Kolumbijci a Brazilci. Velitel jednotky R.U.G. s přezdívkou „Hamlet“ v rozhovoru pro Ukrajinskou Pravdu popsal Kolumbijce jako největší národní skupinu mezi cizinci a zmínil, že v Kurské oblasti bojovali přímo proti Severokorejcům. Někteří už dosáhli na velitelské pozice seržantů.

Proč zrovna Latinská Amerika? Tři faktory se skládají dohromady:

• Institucionalizovaný nábor. Ukrajinská vláda v červenci 2026 zavedla logistický mechanismus, který cizince provede od příjezdu až k podpisu kontraktu. Nábor už není chaotický, ale státem řízený.
• Finanční motivace. Orientační odměna činí asi 550 dolarů měsíčně mimo frontu, 1 100 dolarů v nebezpečné zóně a až 4 800 dolarů při bojovém nasazení. Pro vojáka z Kolumbie nebo Brazílie je to násobek domácího příjmu.
• Síťový efekt. Kdo už na Ukrajině slouží, přitahuje další krajany. U Brazilců běží aktivní nábor v portugalštině.

Cena je ovšem vysoká. Brazilské ministerstvo zahraničí podle Deutsche Welle evidovalo k červenci 2026 celkem 35 mrtvých a 92 nezvěstných Brazilců bojujících ve službách Ukrajiny. Od prosince se číslo více než zdvojnásobilo. Ztráty ale nábor nezastavily.

Žoldnéři, nebo vojáci? Právní propast mezi rétorikou a realitou

Rusko cizince v ukrajinských silách systematicky označuje za žoldnéře. Opírá se o článek 359 vlastního trestního zákoníku a tuto kvalifikaci uplatňuje i u soudů. Jenže ukrajinský právní rámec říká něco jiného. Podle oficiálního webu Mezinárodní legie cizinec po podpisu kontraktu vstupuje do řádných struktur ozbrojených sil jako plnoprávný voják. Má stejné povinnosti i práva jako ukrajinský voják, může kontrakt ukončit po šesti měsících a rodina padlého má nárok na kompenzaci 15 milionů hřiven. Zákon přijatý v únoru 2026 navíc cizincům přiznal legální pobyt a rozšířené zdravotní garance.

Rozdíl oproti severokorejskému kontingentu je zásadní. Kolumbijec nebo Brazilec v ukrajinské armádě je jednotlivec, který se dobrovolně rozhodl a podepsal smlouvu s cizím státem. Severokorejský voják je součástí státní vojenské pomoci, vyslaný autoritářským režimem na obranu území jiného státu. Pokud má někdo v této válce problém s „cizinci“, měl by začít v Kursku.

Český rozměr: 241 souhlasů, neznámý počet na frontě

I Česko má v tomto příběhu svou kapitolu. Od začátku války vydali čeští prezidenti nejméně 241 souhlasů se vstupem českých občanů do ukrajinských ozbrojených sil (132 za Miloše Zemana, zbytek za Petra Pavla). Kolik Čechů skutečně odjelo a kolik jich na Ukrajině aktuálně slouží, podle iROZHLASu stát neví.

Bez prezidentského souhlasu je přitom služba v cizí armádě pro českého občana trestným činem. Hrozí až pět let vězení, za stavu ohrožení státu tři až deset let. Titulková zkratka „žoldnéř“ a právní status kontraktního vojáka ukrajinské armády zkrátka nejsou totéž, ani v českém právu, ani v mezinárodním kontextu.

Válka, která už dávno není dvoustranná

Obě strany konfliktu po letech opotřebovací války sahají po zahraničním personálu. Ukrajina to dělá otevřeně, s právním rámcem a veřejnými čísly. Rusko to dělá také, ale tvrdí, že nedělá, a současně kriminalizuje totéž u protivníka. Podle nás je právě tohle nejpřesnější definice pokrytectví: ne že cizinci bojují, ale že jedna strana předstírá, že se jí to netýká.

Kurská oblast, kde se Kolumbijci střetávají se Severokorejci, je dnes možná nejabsurdnější bojiště na planetě. A zároveň nejpřesnější odpověď na otázku, kdo v této válce skutečně potřebuje cizí pomoc víc.