Bělorusko straší Evropu mobilizací, ale ví, že si ji nemůže dovolit. Hned na začátku by se zhroutila celá země

Na polygonu Obuz-Lesnovskij to znělo jako válečná porada. Lukašenko mluvil o dělostřelectvu, tancích, motostřelcích a o tom, že vše musí probíhat „jako ve válce“. Ve stejný den ale řešil i vývoz potaše do USA, ruské investice a nedostatek pracovních sil. Jeden muž, dvě zcela protichůdné agendy, a právě v tom rozporu se skrývá odpověď na otázku, proč běloruská mobilizace zůstává především politickým nástrojem.

Co Lukašenko skutečně řekl a co za tím stojí

Formulace byla přímočará: „Armádu je třeba protřepat… všechny prověříme. Až po mobilizaci.“ Nejde přitom o izolovaný výrok. Od ledna do března 2026 proběhla podle analýzy varšavského Polského institutu mezinárodních vztahů (PISM) nejdelší a nejrozsáhlejší prověrka běloruské armády za poslední roky. Testovalo se velení, spojení, povolávání záložníků i fungování územní obrany. V srpnu 2026 pak ministerstvo obrany v Minsku uvedlo 51. gardovou dělostřeleckou brigádu do nejvyššího stupně bojové pohotovosti, přijalo důstojníky ze zálohy a prověřilo vojenské komisariáty.

Nebyla to tedy jen slova. Ale mezi testováním mobilizačních mechanismů a vyhlášením všeobecné mobilizace leží propast.

Proč by mobilizace rozbila zemi dřív, než by postavila armádu

Bělorusko má podle AP 48 600 aktivních vojáků a mobilizační rezervu odhadovanou na 290 tisíc osob. Zní to jako slušné číslo, dokud se nepodíváte na to, odkud by ti lidé přišli.

Nezaměstnanost v Bělorusku činí pouhých 3,4 %. Populace klesá tempem minus 0,5 % ročně a v roce 2025 se zastavila na necelých 9,1 milionu obyvatel. Lukašenko sám na polygonu přiznal, že země trpí nedostatkem pracovních sil. Analytik Alexandr Alesin, citovaný agenturou AP, to shrnul jednoduše: velká mobilizace by znamenala „vzít všechny muže z národního hospodářství“ a teprve pak pro ně shánět zbraně a výcvik.

Prakticky by to vypadalo takto:

• Trh práce by přišel o desetitisíce lidí z výroby, dopravy, zemědělství a služeb, v ekonomice, která už teď nemá koho zaměstnat.
• Rozpočet by musel pokrýt výstroj, výcvik, přesuny a zabezpečení záloh pro stovky tisíc lidí.
• Státní správa by se ocitla pod dvojím tlakem: vojenské komisariáty by řídily povolávání, zatímco běžná administrativa by ztrácela úředníky.
• Logistika a zásobování by narazily na kapacitní strop; země je navíc z 66,6 % obchodně závislá na Rusku, takže jakýkoli výpadek v dodavatelských řetězcích by se násobil.

Zhroucení celé země neznamená, že by se Bělorusko rozpadlo za jediný den. Znamená to souběžný zásah do ekonomiky, společnosti i státního provozu v úvodní fázi mobilizace, dřív, než by vznikla přesvědčivá útočná síla.

Signál pro NATO, ne předehra k válce

Lukašenko si je svých limitů vědom. Na stejném polygonu, kde mluvil o mobilizaci, také řekl, že útok na sousední státy by byl pro Bělorusko „sebevražedný“ a že konflikt s okolními „monstry“ nemůže vyhrát. Proč tedy ta rétorika?

PISM výslovně označuje letošní prověrky za politicko-vojenský signál směřovaný ke státům východního křídla NATO a k Ukrajině. Funkce je vícevrstvá: odstrašení sousedů, demonstrace loajality vůči Moskvě, disciplinace vlastních silových složek a průběžné testování systému, to vše bez vyhlášení skutečné všeobecné mobilizace. V březnu 2025 navíc vstoupila v platnost rusko-běloruská smlouva o bezpečnostních garancích v rámci Svazového státu, která prohlubuje vojenskou integraci obou zemí. Minsk tak balancuje mezi rolí věrného spojence Kremlu a vědomím, že samostatný velký konflikt si dovolit nemůže.

Jak na to reaguje NATO a Česko

Aliance odpovídá systémově. Na východním křídle NATO dnes operuje devět předsunutých mnohonárodních uskupení. Polsko drží na hranici s Běloruskem pásmo se zvláštním režimem a i po poklesu nelegálních přechodů považuje hybridní hrozbu za trvající, s tím, že tlak se přesunul více k Litvě a Lotyšsku. Lotyšská armáda v lednu 2026 zveřejnila důkazy o zapojení běloruských bezpečnostních struktur do směrování migrantů k hranici.

Česko reaguje spíš rámcově než komentářem na každý Lukašenkův výrok. Ministerstvo zahraničí omezilo vízové služby a vstup pro občany Běloruska, v dubnu 2025 uvalilo sankce na běloruskou občanku napojenou na ruskou GRU. Přímá reakce na zářijový výrok z polygonu veřejně nezazněla, a dává to smysl: Lukašenkova rétorika je opakující se vzorec, nikoli jednorázová eskalace.

Armáda, která se učí z cizí války

Běloruské velení otevřeně přiznává, že prověrky staví na lekcích z ruské invaze na Ukrajinu. Prakticky to znamená důraz na drony, elektronický boj, protivzdušnou obranu a rychlé velení. Testování záloh a územní obrany kopíruje scénáře, které Rusko samo bolestně prožívá od roku 2022. Jenže právě ruská zkušenost ukazuje, co mobilizace udělá se společností, a Bělorusko je menší, chudší a demograficky slabší než Rusko.

Pro srovnání: polská armáda má asi 218 tisíc vojáků. Bělorusko by i po plné mobilizaci dosáhlo zhruba 340 tisíc, ale proti aliančnímu prostoru, kde za Polskem, Litvou a Lotyšskem stojí celé NATO. Lukašenko to ví. A právě proto mluví o mobilizaci nahlas, ale nechává ji tam, kde je nejúčinnější, v rovině hrozby.

Běloruský režim si vybudoval rétoriku, která zní nebezpečně, ale jejíž naplnění by ho poškodilo víc než kohokoli jiného. Mobilizace je pro Lukašenka nástroj zastrašování, ne válečný plán. A dokud bude mít nezaměstnanost 3,4 % a klesající populaci, zůstane tím nástrojem i nadále.