Americká armáda neměla PVO středního dosahu od 90. let. Teď si vybírá ze dvou skvělých střel, které to změní

Mezi krátkodosahovou obranou a proslulými systémy Patriot neměla americká pozemní armáda přes tři dekády vlastní početnější vrstvu, která by chránila základny a předsunuté pozice proti řízeným střelám s plochou dráhou letu, dronům a dalším vzdušným hrozbám létajícím příliš vysoko nebo příliš daleko pro nejkratší systémy, ale zároveň příliš levným na to, aby se na ně plýtvalo drahými interceptory Patriot. Teď se o nápravu ucházejí dva průmyslové týmy: Boeing ve spolupráci s Andurilem a Lockheed Martin s partnerem AeroVironment. Oba postoupily do demonstrační fáze programu IFPC Inc 2 Second Interceptor, tedy soutěže o novou střelu pro systém Enduring Shield. Třetí uchazeč, izraelský Rafael, v září 2026 nepostoupil.

Co je ta „chybějící vrstva“ a proč zmizela

Americká armáda po studené válce provozovala systém MIM-23 HAWK, mobilní protiletadlový raketový komplex středního dosahu s poloaktivním radarovým navedením, dosahem kolem 40 km a dostupem zhruba 18 km. Poslední aktivní armádní prapory HAWK skončily službu v polovině devadesátých let, zbylé jednotky Národní gardy měly být staženy do let 1996–1997. Tehdy to vypadalo logicky: studená válka skončila, hrozba masivních leteckých úderů ustoupila a Patriot měl pokrýt to, co zbývalo.

Jenže svět se změnil. Drony, nízko letící řízené střely s plochou dráhou letu a levné útočné prostředky se staly běžnou součástí bojišť od Ukrajiny po Blízký východ. Patriot se dosahově a výkonnostně řadí do vyšší ligy, jeho střely PAC-3 MSE stojí řádově miliony dolarů za kus a zásoby jsou omezené. Analytici z CSIS v červenci 2026 odhadli zásoby interceptorů Patriot pod hranicí tisíce kusů a střel THAAD kolem 250 kusů. Střílet takovou municí na dron za pár tisíc dolarů je ekonomický nesmysl. A přesně tady se otevírá prostor pro střední vrstvu.

IFPC Enduring Shield: základ, který už vzniká

Program IFPC (Indirect Fire Protection Capability) má za úkol tuto mezeru zaplnit. Jeho základní verze staví na osvědčené střele AIM-9X Sidewinder, infračervené naváděné raketě krátkého dosahu s maximálním doletem kolem 35 km, původně vyvinuté jako střelu vzduch-vzduch pro americké námořnictvo a letectvo. Odpalovač Enduring Shield nese tři zásobníky po šesti střelách, tedy celkem 18 interceptorů, výrazně víc než například norsko-americký NASAMS, který typicky pracuje se šesti střelami AMRAAM na jednom odpalovači.

Armádní rozpočet pro fiskální rok 2027 počítá s nákupem 96 odpalovačů IFPC, 504 střel AIM-9X a 84 zásobníků. První dodávky mají dorazit v dubnu 2028. To je základ. Ale AIM-9X má své limity, jde primárně o infračervěně naváděnou střelu s omezeným dosahem a schopností proti rychlejším cílům. Proto armáda paralelně hledá „second interceptor“, výkonnější střelu, která rozšíří schopnosti systému proti nadzvukovým řízeným střelám a sofistikovanějším hrozbám.

Dva finalisté, žádné veřejné parametry

Podle zprávy Kongresové výzkumné služby (CRS) z ledna 2026 armáda hledá střelu se schopnostmi srovnatelnými s raketou AMRAAM, aktivně radarově naváděnou střelou s dosahem přesahujícím 160 km ve vzdušné verzi, ale v menším těle, které se vejde do stávajícího odpalovače po 18 kusech. Přesné parametry obou finalistických návrhů zůstávají utajené. Veřejně známé jsou pouze priority, které firmy samy zdůrazňují.

Boeing a Anduril staví nabídku na:

• kompaktním formátu střely umožňujícím hluboký zásobník,
• otevřené modulární architektuře (MOSA),
• raketovém motoru na tuhé palivo od Andurilu,
• důrazu na škálovatelnou a cenově dostupnou výrobu.

Lockheed Martin s AeroVironment akcentuje:

• dlouhodobou expertizu v integrované protivzdušné a protiraketové obraně (IAMD),
• přímé zasazení střely do vrstvy mezi SHORAD a Patriot,
• program koncipovaný na více než 15 let.

Která střela je lepší? To dnes poctivě říct nelze. Armáda ani firmy nezveřejnily klíčová data o kinematice, typu hledačky, ceně za kus ani výsledcích dosavadních zkoušek. Rozhodnou až další demonstrace a zkoušky ve fázi 2 programu, přičemž CRS počítá s vývojem až do let 2029–2030 před zahájením nízkosériové výroby.

Proč je to důležité právě teď

Generálporučík John Rafferty na sympoziu o kosmické a raketové obraně v srpnu 2026 otevřeně řekl, že armáda potřebuje větší „hloubku zásobníku“, levnější interceptory a širší směs efektorů, ne jen další přikupování Patriotů a THAAD. Válka na Ukrajině, trvající již přes čtyři roky, ukázala masové nasazení dronů a řízených střel s plochou dráhou letu v měřítku, které nikdo nečekal. Boje na Blízkém východě zase názorně předvedly, jak rychle mizí zásoby drahých interceptorů při intenzivní obraně.

Nejde přitom jen o americký problém. Evropští spojenci stejnou vrstvu aktivně budují nebo obnovují. Česká armáda zavádí čtyři baterie izraelského systému SPYDER s uváděným dosahem až 80 km a dostupem 20 km. Polsko skládá nižší vrstvu Narew a střední vrstvu Wisła, obě napojené na velitelský systém IBCS, tedy stejný síťový princip, na který spoléhá i americký IFPC. Německo nasazuje IRIS-T SLM s efektivním dosahem 40 km a osmi střelami na odpalovači. Pro srovnání z opačné strany: ruský S-350 Vitjaz operuje s publikovaným dosahem 60 km a 12 střelami na odpalovači, čínský HQ-16 pokrývá podobnou střední vrstvu.

Co to znamená pro americkou obranu a pro spojence

Skutečná změna nespočívá v jedné superraketě. Spočívá v tom, že americká armáda po třech dekádách získá zpět chybějící prostřední vrstvu protivzdušné obrany, početnější, levnější a schopnou pokrýt hrozby, na které je Patriot zbytečně drahý. Každý odpalovač s 18 střelami místo šesti dramaticky mění matematiku obrany základny proti roji dronů nebo salvě řízených střel.

Krátkodobě mezeru zacelí základní IFPC s AIM-9X, jehož dodávky začnou v roce 2028. Nový second interceptor dorazí nejdříve na přelomu dekády. Ale už samotná existence programu a dvou silných finalistů mění kalkulaci, americkým velitelům i protivníkům. Třicet let je dlouhá doba na to nemít střední vrstvu PVO. Teď se ta doba krátí.