Ukrajinci se trefili do černého. Zhatili plány Rusů na obklíčení Donbasu na rok 2026 i 2027, plán B nemají

Měsíce o tom nikdo nesměl mluvit. Žádné tiskové konference, žádné záběry z dronů na sociálních sítích, žádné hrdinské příběhy v médiích. Třetí armádní sbor Ozbrojených sil Ukrajiny držel operaci „Vivaldi“ v přísném informačním tichu, a teprve 15. září 2026 ji oficiálně odtajnil. Výsledek první fáze: osvobozené Sereďne, vyčištěné obce Novoselivka, Oleksandrivka, Jarova a okolí Korovyho Jaru, dohromady 75 km² vyčištěného a 10 km² deokupovaného prostoru na západním břehu řeky Čornyj Žerebec. A hlavně: rozbité severní kleště, bez nichž ruský plán na obchvat donbaského „pásu pevností“ přestal dávat smysl.

Co přesně Rusové chystali

Aby člověk pochopil, proč je „Vivaldi“ víc než lokální úspěch, musí se podívat na mapu. Ruský operační záměr, jak ho popisuje náčelník štábu 3. sboru Petro Gorbatenko v rozhovoru na kanálu Butusov.Plus, stál na dvou ramenech, kleštích, které se měly sevřít kolem slovjansko-kramatorského uzlu.

Severní rameno vedlo přes lymanský výběžek a Svatohirsk směrem k Iziumu a Barvinkovému. Jižní tlačilo přes Dobropillju. Cíl byl jasný: obejít Slovjansk a Kramatorsk z boků a zezadu, místo aby je ruská armáda dobývala čelně, což by stálo obrovské ztráty a roky času.

Předmostí na západním břehu Čorného Žerebce bylo klíčem k severnímu ramenu. Rusové ho budovali od začátku roku 2025, kdy 20. armáda překročila řeku u Makiivky. V létě 2025 se přidala 25. armáda jižněji u Torske. Už v dubnu 2025 analytici z ISW varovali, že rozšiřované předmostí může sloužit k útoku na Borovu nebo přímo na Lyman. Na vrcholu ruského tlaku v první polovině 2026 pronikly ruské síly podle serveru Meduza až 10–12 kilometrů za ukrajinské linie u Svatohirsku.

Dva obrněnce, tank a moment překvapení

Útok na Sereďne, obec, která fungovala jako ruské předmostí pro další postup, ilustruje, jak celá operace fungovala. Podle 66. mechanizované brigády vjely do obce dva transportéry M113 a tank T-72 za podmínek, které Rusové považovali za nevhodné pro nasazení těžší techniky. Právě proto nečekali útok.

Koordinace byla neobvykle široká. Na operaci se podílely:

• 60., 66. a 125. mechanizovaná brigáda
• Bojová taktická skupina 3. útočné brigády
• 3. průzkumný a 25. protitankový prapor sboru
• 21. samostatný prapor speciálního určení KRAKEN
• 85. taktická skupina 8. pluku Sil speciálních operací
• Speciální jednotka vojenské rozvědky GUR „Artan“
• Pohraniční odřad „Dozor“
• Dronová brigáda K-2

Nešlo jen o pěchotní útok. Součástí „Vivaldi“ bylo systematické ničení ruských logistických tras, natolik důkladné, že Rusové podle 3. armádního sboru přesunuli zásobování palivy a mazivy až za hranice Ukrajiny do Voroněžské oblasti. Dronová brigáda K-2 pracovala po celé hloubce ruského týlu, kryla křídla postupujících jednotek a narušovala zásobovací řetězce ještě předtím, než se pěchota pohnula vpřed.

Proč roky 2026 a 2027

Časový rámec nepochází ze zachyceného ruského dokumentu, takový ve veřejných zdrojích neexistuje. Jde o ukrajinské operační hodnocení. Gorbatenko v rozhovoru doslova říká, že likvidace předmostí zhatila nepřátelské plány „nejen na rok 2026, ale možná i na začátek roku 2027″. Logika za tím je prostá: vybudovat nový výběžek takového rozsahu trvá měsíce, koordinace dvou armád (20. a 25.) vyžaduje čas a Rusové teď musí začít znovu, pokud vůbec najdou kudy.

A právě tady vstupuje do hry formulace o chybějícím plánu B. Gorbatenko neřekl doslova „nemají plán B“. Řekl, že Rusové budou muset „hledat alternativní cesty“. Jenže ve veřejně dostupných zdrojích žádná hotová náhradní varianta vidět není. Co je vidět: přehazování speciálních jednotek na „zakrytí průlomu“, malé pěší útoky, údery na týlová města jako Izium, Balaklija nebo Slovjansk. Nic, co by připomínalo koordinovaný obchvatový scénář.

Polský analytický institut OSW potvrdil 15. září stažení Rusů k linii Žerebce a odstranění hrozby obklíčení Slovjansku ze severu. Nejde tedy jen o ukrajinské PR, nezávislá analytika říká totéž.

Co to znamená a co ne

Důležité je říct nahlas, co „Vivaldi“ není. Není to obrat celé války. Není to charkovská ofenziva z roku 2022. Jižní rameno ruských kleští, tlak přes Dobropillju, pokračuje. Boje u Slovjansku a Kramatorsku neutichly. Operace sama je stále v první ze čtyř plánovaných etap a Gorbatenko 19. září prozradil, že přibyla i Raj-Oleksandrivka a další obce, jejichž názvy zatím z taktických důvodů nezveřejní.

Ale je to přesný chirurgický zásah do jednoho z mála ruských scénářů, jak sevřít donbaský „pás pevností“ bez sebevražedného čelního útoku. Podle Gorbatenkova hodnocení měl úspěch v Donbasu otevřít Rusku strategickou výhodu i pro operace v Charkovské, Dněpropetrovské a Poltavské oblasti. Pokud toto hodnocení odpovídá realitě, pak „Vivaldi“ nezbrzdilo jen jednu osu postupu, zpomalilo celý řetězec ruských ambicí na východě Ukrajiny.

Síla ticha

Na operaci „Vivaldi“ je pozoruhodné ještě něco: způsob, jakým byla vedena. Měsíce informačního ticha v době, kdy sociální sítě zaplavují záběry z každého druhého střetu, jsou samy o sobě výjimkou. Velitelé 66. brigády i 3. sboru mluví o maximálním utajení jako o jednom z důvodů úspěchu. Rusové prostě nevěděli, co přichází, a když to zjistili, předmostí už padalo.

Třetí armádní sbor ukázal, že ukrajinská armáda dokáže nejen bránit, ale i plánovat a provádět koordinované ofenzivní operace na sborové úrovni, s mechanizovanou technikou, drony, speciálními silami a logistickým rozbíjením protivníka v hloubce. Ruská armáda, která měla být druhou nejsilnější na světě, teď na severním křídle lymanského směru hledá, kudy dál. Zatím marně.