Rusové útočili tak masivně, že Ukrajině zničili klíčový ocelářský průmysl. Válečná výroba nabírá jiné rozměry

Když 5. září 2026 dopadla balistická střela na areál ocelárny Kametstal v Kamianske, pět zaměstnanců zemřelo a čtyři utrpěli zranění. Výroba se zastavila okamžitě. Nebyl to ale osamocený úder, byl to závěrečný díl série, která během srpna a září systematicky vyřadila trojici závodů nesoucích naprostou většinu ukrajinské produkce oceli. Záporožstal, Kametstal a ArcelorMittal Kryvyj Rih. Tři jména, bez kterých se ukrajinská metalurgie v podstatě zastavila.

Šest týdnů, tři hutě, sedmnáct raket

Časová osa úderů ukazuje metodičnost, ne náhodu. ArcelorMittal Kryvyj Rih dostal první zásah 17. srpna, poškozena byla energetika a vysoká pec, provoz se omezil. O necelý měsíc později, 14. září, přišel druhý úder přímo do železářského komplexu č. 1. Firma zastavila primární výrobu oceli a zbytek areálu přešel na minimum.

Záporožstal to schytal čtyřikrát: 11. srpna, 27. srpna, 12. září a 17. září. Samotná firma na svém webu hovoří o sedmnácti balistických raketách od začátku srpna. Zasaženy byly vysoké pece, domenní provoz, energetika, logistika i železniční infrastruktura. Po prvním srpnovém útoku se závod pokusil o obnovu, další rakety ho dorazily.

A pak přišel 5. září Kametstal. Poškozeny klíčové výrobní objekty a infrastruktura, výroba zastavena. Pět mrtvých. Podle Metinvestu šlo o cílený úder na poslední fungující integrovanou huť skupiny.

Co přesně Ukrajina ztratila

Čísla jsou tvrdá. Tyto tři závody dohromady zajišťovaly zhruba 90 % ukrajinské výroby oceli. Ocelářský sektor přitom ještě v roce 2025 tvořil 5,5 % ukrajinského HDP a 15,2 % celkového exportu země. Samotný Metinvest zaplatil v roce 2025 do státních a místních rozpočtů 18,7 miliardy hřiven, v prvním pololetí 2026 dalších 8,5 miliardy. Celý sektor odvedl v roce 2025 na daních asi 0,9 miliardy dolarů, tedy 1,4 % všech daňových příjmů státu.

ArcelorMittal Kryvyj Rih sám zaměstnává přes 22 tisíc lidí včetně dceřiných firem. Záporožstal a Kametstal jsou páteří regionálních ekonomik svých měst. Nejde tedy jen o tabulky HDP, jde o domácnosti, městské rozpočty, dodavatele, školy financované z místních daní.

Pro srovnání: před válkou měla Ukrajina nominální kapacitu 28,5 milionu tun oceli ročně a v roce 2021 vyrobila 21,4 milionu tun. V roce 2025 to bylo už jen 7,4 milionu tun. Ještě loni v prosinci analytici z GMK Center odhadovali pro rok 2026 základní scénář kolem 7,2 milionu tun. Zářijové údery tento odhad smetly ze stolu.

Strategické cílení, ne náhodné zásahy

Opakované zásahy mířily pokaždé na stejné typy uzlů: domenní a železářské části, energetiku, logistiku, železniční napojení. Tedy přesně na místa, bez nichž integrovaná huť nemůže fungovat a bez nichž se ani neopraví. U takto rozlehlých postsovětských areálů útočníkovi stačí kombinace satelitních snímků, historické znalosti průmyslových provozů a korekce po předchozích zásazích. Výsledek vypadá jako učebnicový příklad cílení na průmyslová úzká hrdla.

Analytici z CSIS potvrzují, že průmyslové základny, energetika a logistika patří mezi systematické cíle ruské nátlakové kampaně. Rusko přitom zvyšuje objem, hloubku i frekvenci úderů a kombinuje různé nosiče tak, aby ukrajinskou protivzdušnou obranu přetěžovalo. Ukrajinské ministerstvo obrany samo přiznává, že hlavní výzvou zůstávají právě balistické střely a že prioritou jsou systémy Patriot a PAC-3. Jenže těch není dost na to, aby chránily současně města, energetiku i průmyslové areály roztažené po celém jihovýchodě země.

Válečná výroba bez vlastní oceli

Ztráta hutí neznamená, že Ukrajina přestane bojovat. Ale mění pravidla hry. Metinvest výslovně říká, že nevyrábí munici; jeho program Steel Front dodává armádě ochranné produkty: podzemní úkryty, polní nemocnice, protištěpinovou ochranu pro systémy Patriot, Aster či Hawk, ochranné moduly pro techniku. Všechno z oceli. Bez domácí produkce se tato výroba buď zastaví, nebo se musí opřít o drahý dovoz.

Oleksandr Vodovyz z Metinvestu to v rozhovoru pro Strefa Biznesu shrnul bez iluzí: dnes nevidí frontu investorů, kteří by za války vstupovali do takto rizikových projektů. U Záporožstalu podle něj zatím neexistuje reálná cesta k restartu pecí. ArcelorMittal po zářijovém zásahu uvedl, že je příliš brzy na jakýkoli seriózní odhad délky oprav.

Ukrajina se tak posouvá od modelu „část potřeb pokryje domácí těžký průmysl“ k modelu, kde domácí kapacity drží jen dílčí segmenty a zbytek musí nahradit spojenci, dovoz a improvizace. Solidární koridory EU dnes nesou 95 % ukrajinského neagrárního exportu a 90 % dovozu a budou klíčové i pro přísun náhradního materiálu. Česko přitom v září 2026 otevřelo program Záruka Obnova Ukrajiny pro strategické sektory včetně průmyslu, s roční alokací miliardy korun na asistenci Ukrajině do roku 2030.

Co to znamená pro Evropu a Česko

Podíl Ukrajiny na dovozu železa a oceli do EU klesl z 11 % v roce 2021 na 6 % v roce 2025, válka ukrajinský export už dříve ořezala. Přímý cenový šok pro evropský trh tedy nehrozí, ale středoevropští odběratelé, kteří byli zvyklí na konkrétní ukrajinské polotovary, budou muset hledat náhradu. A ta bude dražší.

Pro Ukrajinu samotnou je dopad hlubší než ekonomický. Ocel není jen exportní komodita, je to materiál pro obnovu zničených měst, mostů, energetické infrastruktury. Bez vlastních hutí bude poválečná rekonstrukce závislá na dovozu každého ocelového nosníku. A každá tuna dovezené oceli bude stát víc než ta, kterou Ukrajina ještě loni tavila sama.

Sedmnáct balistických raket za šest týdnů nezničilo jen pece a válcovny. Zasáhlo jeden z posledních velkých pilířů státu, který současně vydělával devizy, platil daně, zaměstnával desítky tisíc lidí a vyráběl materiál potřebný k obraně i k tomu, aby bylo co obnovovat, až jednou zbraně utichnou.