Švýcarsko se poprvé v historii chystá na válku. Neutralitu drží od roku 1815, teď mluví o obraně proti vojenské agresi

Země, která se od Vídeňského kongresu neúčastnila jediné mezistátní války, teď černé na bílém přiznává, že mír v Evropě už není samozřejmost. Dokument přijatý 18. září 2026 nese název Strategie bezpečnostní politiky Švýcarska 2026 a obsahuje tři strategické směry, deset cílů a šestačtyřicet konkrétních opatření. Nejde o přípravu na útočnou válku ani o opuštění neutrality. Jde o její nejdražší a nejtvrdší verzi v moderních dějinách, ozbrojenou neutralitu, která musí obstát bez článku 5 Severoatlantické smlouvy.

Rusko jako pojmenovaná hrozba

Švýcarská vláda se tentokrát neuchýlila k diplomatickým obratům. Strategie obsahuje samostatnou kapitolu nazvanou „Rusko jako hrozba pro evropskou bezpečnost“. Válka proti Ukrajině, která trvá už více než čtyři roky, je v dokumentu označena za zlomový okamžik, po němž se bezpečnostní prostředí na kontinentu zásadně změnilo.

Konkrétní výčet hrozeb je přitom širší než jen konvenční útok. Strategie upozorňuje, že Moskva mobilizuje ekonomiku pro válečné účely, připravuje se na možnou konfrontaci se Západem a už léta používá dezinformace, kyberútoky, špionáž a sabotáž proti západním zemím, včetně Švýcarska. Vedle Ruska dokument řeší i čínský tlak v technologiích a dodavatelských řetězcích, ale akutní vojenský impuls je jednoznačně ruský.

Důležitý je i jeden zdánlivě technický detail: podle oficiálního výkladu se v okamžiku, kdy by bylo Švýcarsko ozbrojeně napadeno, neutralitní právo přestává uplatňovat. Neutralita a příprava na válku se tedy v bernské logice nevylučují. Naopak, jedna podmiňuje druhou.

Proč je neutralita dražší než aliance

Členské státy NATO sdílejí náklady na obranu. Mají společné velitelské struktury, integrovanou protivzdušnou obranu, sdílenou logistiku, společné financování a především závazek kolektivní obrany podle článku 5. Neutrální stát nic z toho nemá. Musí si zaplatit všechno sám.

Oficiální text strategie to říká bez obalu: ozbrojená neutralita vyžaduje vyšší vlastní investice, protože neutrální stát se nemůže opřít o alianční sdílení zátěže. A čísla ukazují, jak hluboko Švýcarsko v posledních dekádách tuto logiku ignorovalo:

• Podíl armádních výdajů klesl z 1,33 % HDP v roce 1990 na pouhých 0,67 % v roce 2025.
• Cíl je dostat se na 1 % HDP do roku 2032, ale i to vláda sama označuje za nedostatečné.
• Členové NATO mezitím přešli od staršího cíle 2 % HDP k haagskému závazku 3,5 % na jádrové obranné potřeby a 5 % v širším pojetí do roku 2035.

Sebehodnocení Federální rady je přitom tvrdé. Dnešní armáda podle něj umí dlouhodobě podporovat civilní úřady, ale zemi by dokázala proti rozsáhlému vojenskému útoku bránit jen omezeně, podle některých scénářů jen několik týdnů. Právě proto běží tlak na doplnění výzbroje, munice a především protivzdušné obrany. Strategie výslovně přiznává, že včasná detekce a obrana proti moderním vzdušným hrozbám (dronům, balistickým střelám, střelám s plochou dráhou letu i hypersonickým zbraním) už není pro jediný stát realisticky zvládnutelná bez mezinárodní spolupráce.

Co se změní pro obyčejné Švýcary

Strategie není jen bezpečnostní dokument pro generály. Její dopady míří přímo do peněženek a životů občanů.

Vláda už pracuje s dočasným zvýšením DPH o 0,5 procentního bodu na dvanáct let, aby pokryla prioritní bezpečnostní a zbrojní potřeby. Současně běží reforma systému povinné služby, armáda i civilní ochrana mají problém s personálem. Parlament už rozhodl o zavedení nového bezpečnostního služebního rámce na pomezí civilní a civilně-obranné služby. Branná povinnost zůstává pro muže, ženy slouží dobrovolně, ale tlak na rozšíření roste.

Pro firmy v citlivých oborech to znamená víc regulace: tvrdší exportní kontroly, screening investic, pravidla pro kyberodolnost a závaznější standardy ochrany kritické infrastruktury. Pro banky a finanční sektor je klíčová linie proti praní peněz a možnost jednoduššího zmrazování podezřelých aktiv. Starý ekonomický bonus neutrality, co nejmenší tření, se posouvá k modelu s vyššími bezpečnostními a regulatorními náklady.

A pak jsou tu kryty. Švýcarsko je jedinou zemí na světě, která má kapacitu podzemních úkrytů pro celou populaci. Strategie počítá s jejich modernizací a údržbou pro scénář ozbrojeného konfliktu.

Spolupráce bez členství

Vstup do NATO je podle švýcarské vlády s neutralitou neslučitelný, členství obsahuje povinnost kolektivní obrany, a to je přesně to, čemu se Bern chce vyhnout. Reálný pohyb ale směřuje k hlubší spolupráci bez formálního závazku.

Švýcarsko je od roku 1996 součástí programu Partnerství pro mír, má individuální partnerský program s NATO a letos vstoupilo do dvou projektů evropské stálé strukturované spolupráce PESCO, vojenské mobility a federace kybernetických cvičišť. Účast v takzvaném „vojenském Schengenu“ má zrychlit přesuny vojenské techniky přes švýcarské území a zvýšit interoperabilitu s evropskými partnery. Vláda přitom výslovně uvedla, že účast probíhá v souladu s neutralitou.

Srovnání se sousedy je poučné. Finsko vstoupilo do NATO v roce 2023, Švédsko v roce 2024; obě země se po ruské invazi na Ukrajinu rozhodly, že neutralita nestačí. Rakousko si neutralitu drží podobně jako Švýcarsko, ale jeho bezpečnostní strategie není zdaleka tak detailní. Německo jako člen NATO disponuje profesionální armádou o zhruba 186 tisících vojácích, zatímco švýcarská armáda stojí na miličním modelu s necelými 147 tisíci zařazenými příslušníky. Francie pak představuje výrazně větší profesionální alianční sílu s rychle rostoucím rozpočtem.

Neutralita na křižovatce

Dne 27. září 2026 jde ve Švýcarsku k lidovému hlasování iniciativa, která chce neutralitu ještě přísněji ústavně zakotvit. Debata je ostrá. Na jedné straně stojí tradice sahající přes dvě století, na druhé bezpečnostní realita, v níž drony, hypersonické střely a kyberútoky nerespektují hranice ani diplomatické zvyklosti.

Podle nás je švýcarský posun nejčitelnějším důkazem toho, jak hluboce ruská agrese proti Ukrajině proměnila evropské bezpečnostní myšlení. Pokud se i země, která dvě stě let budovala identitu na tom, že se válek neúčastní, rozhodne explicitně připravovat na ozbrojený útok, je to signál, který by neměla přehlédnout žádná evropská vláda, českou nevyjímaje.

Švýcarská neutralita neumírá. Jen se z historického symbolu mění v drahý bezpečnostní režim, který musí každý den dokazovat, že si ho země může dovolit.