Ruské 120mm dělo 2S31 „Vídeň“ mělo nevídanou sílu jako 152mm houfnice i vlastní radar, a dokonce plavalo

Představte si zbraň, která dokáže střílet jako minomet, jako lehká houfnice i jako přímopálné dělo, a po výstřelu odjede do řeky a přeplave ji bez jediného ženisty. Přesně tohle měl umět systém 2S31 s kódovým označením „Vena“, česky „Vídeň“. Sovětští a později ruští konstruktéři do něj vtěsnali ambice, které by stačily na tři samostatné zbraňové programy. Výsledek byl technicky fascinující. Jenže od fascinace k masové výrobě vede v Rusku cesta dlážděná chronickým nedostatkem peněz, průmyslovými problémy a měnícími se prioritami.

Proč „Vídeň“ a odkud se vzala

Název „Vena“, tedy Vídeň, podle ruského technického historika souvisí s tím, že projekt vznikal v době vídeňských jednání o omezení konvenčních zbraní v Evropě. Kořeny systému sahají do osmdesátých let, kdy sovětská armáda provozovala 120mm dělo-minomet 2S9 Nona-S u výsadkových jednotek. Ten vážil kolem osmi tun, vezl 40 až 60 ran a měl dostřel 8,8 až 12,8 km podle typu munice. Fungoval, ale armáda chtěla víc: větší zásobu střeliva, lepší automatizaci, propracovanější zaměřování a hlavně schopnost sloužit i u mechanizovaných brigád, nejen u výsadkářů.

Řešením se stal program Nona-2, z něhož vzešel právě 2S31. Konstruktéři zvolili podvozek bojového vozidla pěchoty BMP-3, osvědčený, pásový a hlavně obojživelný. První prototyp byl smontován až v říjnu 1996, tedy pět let po rozpadu Sovětského svazu. Státní zkoušky se pak táhly až do roku 2007. Problémy s palubním počítačem, přehříváním elektroniky a gyroskopickým topografickým systémem vývoj opakovaně brzdily.

Síla 120mm střely jako u 152mm houfnice: jak je to možné?

Tady je potřeba být přesný. Tvrzení o „síle jako 152mm houfnice“ neznamená, že by 2S31 dokázala nahradit těžkou houfnici typu 2S19 Msta ve všech úlohách. Znamená něco užšího: drážkovaná 120mm hlaveň 2A80 střílela speciální municí, jejíž účinek na určité typy cílů (opevněné pozice, lehká vozidla, pěchota v otevřeném terénu) se podle ruských i některých západních zdrojů blížil účinku 122mm až 152mm granátů.

Není to jen ruský marketing. Francouzská firma TDA Armements (dnes součást Thales) u svého drážkovaného 120mm systému 2R2M rovněž uvádí účinek ekvivalentní 155mm střele. Klíč spočívá v drážkování hlavně, které dává střele rotaci a tím vyšší přesnost i stabilitu letu. Přesnější zásah znamená, že menší nálož udělá srovnatelnou práci. Univerzální náhrada 152mm houfnice to ale není, té zůstává delší dostřel, těžší střela a širší spektrum úkolů.

„Vlastní radar“: co měla Vídeň doopravdy

Označení „radar“ je v tomto případě zjednodušení. Otevřené technické popisy popisují něco sofistikovanějšího a zároveň jiného: průzkumně-zaměřovací komplet kombinující denní a noční optiku, laserový dálkoměr a značkovač typu 1D22S, detektory laserového ozáření a automatický topografický orientační systém napojený na palubní balistický počítač. Posádka tedy mohla samostatně vyhledat cíl, změřit vzdálenost, označit ho laserem pro naváděnou munici, spočítat prvky střelby a zahájit palbu, to vše bez závislosti na externím velitelském stanovišti. Podle dostupných údajů zvládla Vídeň přejít z pochodu do bojového postavení za zhruba 30 sekund a rozpracovat palebný úkol přibližně za 20 sekund.

Pro srovnání: polský 120mm samohybný minomet M120 Rak otevírá palbu pod jednu minutu a mění postavení za 15 sekund. Německý Wiesel 2 s 120mm minometem potřeboval na první výstřel pod 90 sekund, ale vážil jen 4,5 tuny a vezl pouhých 27 ran. Vídeň se svými 19 tunami a zásobou 70 ran seděla někde uprostřed, těžší a lépe vybavená než lehké západní nosiče, ale pořád výrazně lehčí než klasické samohybné houfnice.

Plavala, ale málo jich bylo

Obojživelnost nebyla kuriozita. Pro mechanizované jednotky, které potřebují překonat říčku, kanál nebo zatopený terén bez čekání na mostní techniku, je plovoucí dělostřelecká podpora zásadní taktická výhoda. Podvozek BMP-3 to řešil dvěma vodními tryskami vzadu, předním trimovacím štítem a čerpadly, která se zapínala před vplutím do vody. Cenou za tuto schopnost bylo lehčí pancéřování; vozidlo chránilo posádku před střepinami a lehkými zbraněmi, ne před protitankovými střelami.

Zajímavá byla i logistická pružnost: Vídeň dokázala pálit nejen standardní ruskou 120mm munici, ale i řadu zahraničních 120mm střel a min. Pro systém operující daleko od zásobovacích základen to není zanedbatelný detail.

Jenže právě tady příběh naráží na tvrdou realitu. Masová výroba doložená není. Veřejně prokazatelná je ázerbájdžánská objednávka 18 kusů, jejíž výroba byla podle agentury APA zahájena v roce 2013, a malá ruská testovací série dodaná kolem roku 2010. Přesný celkový počet otevřené zdroje nedávají. Podle sekundárních zdrojů se systém objevil i v karabašském konfliktu, ale primární bojový doklad se dohledává obtížně.

Na Ukrajině se ukázala, ale revoluci neudělala

Ve válce na Ukrajině, která v létě 2026 trvá již déle než čtyři roky, se 2S31 prokazatelně objevila. Ruská státní televize Rossija 1 odvysílala záběry z okolí Bachmutu v roce 2023 a systém následně evidují i OSINT přehledy, včetně databáze Oryx. O masovém nasazení ale nelze mluvit. Malý počet vyrobených kusů, kratší dostřel oproti plnohodnotným 152mm houfnicím a lehké pancéřování z Vídně nedělají páteř dělostřelecké války, v níž obě strany denně vystřelí tisíce granátů.

Česká armáda mimochodem provozuje vlastní 120mm samohybný minomet PRAM na podvozku BVP, který rovněž automaticky nabíjí a překonává vodní překážky plavbou. Modernější západní alternativy jako finská Patria NEMO nebo zmíněný polský Rak nabízejí digitální síťové řízení palby a rychlý přesun po výstřelu, i když ne všechny kombinují plavbu, věžový drážkovaný systém a přímou palbu v jedné platformě tak jako 2S31.

Vídeň zůstává ukázkou toho, jak daleko chtěli ruští konstruktéři dotlačit praporní dělostřelectvo, a zároveň důkazem, že ani sebelepší koncept bez sériové výroby válku nezmění.