Indie dostala poslední stíhačky Tejas Mk.1 s desetiletým zpožděním. Jenže mnohem větší problém teprve přichází

V bengalúrském závodě HAL ten den proběhl ceremoniál, který měl uzavřít jednu z nejdelších kapitol indického zbrojního průmyslu. Dva dvoumístné cvičné Tejasy ve verzi FOC sjely z linky a formálně doplnily sérii čtyřiceti letounů objednaných v letech 2006 a 2010. Šestnáct stíhacích a čtyři cvičné kusy v konfiguraci IOC, stejný poměr ve verzi FOC. Hotovo. Jenže „hotovo“ je tu slovo, které zakrývá víc, než odhaluje. Původní termín dodání FOC dávky zněl prosinec 2016. Skutečné předání přišlo o devět let a devět měsíců později. A hlavně: celá čtyřicítka řeší minulost. Budoucnost indického letectva závisí na programu Tejas Mk.1A, a ten je v systémovém stresu.

Proč se stará zakázka vlekla téměř dekádu

Kontrakt na dvacet letounů FOC podepsala Indie v prosinci 2010 s dodacím horizontem šesti let. Už v roce 2018 indická vláda v parlamentní odpovědi přiznala, co za zpožděním stojí: problémy s tankováním za letu, konstrukční a softwarové úpravy a zdlouhavé letové zkoušky. Každá oprava jednoho systému vyvolala nutnost přetestovat další. Poslední dva kusy (dvoumístné trenéry) navíc dostaly prvky, které už patří do éry Mk.1A: upravený autopilot, nový palivový systém, softwarově definované rádio, sondu pro tankování za letu a dokonce radar s aktivní fázovanou anténní řadou. Indické letectvo je chce používat jako přechodové cvičné stroje pro piloty, kteří přesednou na Mk.1A. Uzavření staré smlouvy je tedy symbolický a účetní milník. Bojeschopnost letectva neposílí.

27 draků, 10 motorů, nula předaných letounů

Tady začíná skutečný problém. HAL k září 2026 hlásí 27 hotových draků Tejas Mk.1A. Číslo vypadá slibně, dokud se nepodíváte na zbytek rovnice. Motorů GE F404-GE-IN20 má výrobce k dispozici pouhých deset. A ani těch deset nestačí k předání, protože letouny stále čekají na radarové korekce, integraci zbraňových systémů a závěrečnou certifikaci, kterou vyžaduje indický vojenský letový úřad CEMILAC.

Motorové úzké hrdlo přitom není jen problém HAL. Americká firma GE Aerospace potvrzuje, že po dodání 65 motorů do roku 2016 výrobní linku F404-IN20 uzavřela. Když Indie v roce 2021 objednala dalších 99 kusů za zhruba 18,6 miliardy korun, GE muselo po pěti letech linku znovu rozběhnout a reaktivovat globální dodavatelský řetězec. Dodávky jsou rozloženy až do roku 2029. Výsledek: hotový drak bez motoru, radaru a certifikace není letoun. Je to drahá skořápka.

Mk.1A je přitom systémově složitější než starý Mk.1. Nová sada elektronického boje SRK prochází letovými zkouškami a má být nasazena od konce roku 2026, ale zatím jen u druhé várky 97 kusů. Digitální řízení letu DFCC úspěšně letělo v únoru 2024, jenže integrace všech subsystémů dohromady (radar, elektronický boj, zbraně, avionika) je proces, který se nedá přeskočit ani urychlit politickým tlakem. Jde o technologicko-certifikační překážku, ne o politickou blokaci.

Indické letectvo ztrácí squadrony rychleji, než je doplňuje

Čísla jsou nemilosrdná. Po vyřazení posledních MiG-21 klesla síla indického letectva na 29 bojových squadron. Autorizovaný stav je 42. Parlamentní rozbor PRS Legislative Research pracoval ještě k prosinci 2024 s 31 aktivními squadronami; trend je tedy sestupný. Jedna squadrona čítá přibližně 20 letadel, takže mezera 13 squadron představuje řádově 260 chybějících strojů.

Dvě existující objednávky Mk.1A zahrnují dohromady 180 letadel, z toho ale jen 141 stíhacích kusů a 39 cvičných. Ani teoreticky tedy nedoplňují celý deficit. A tempo? Oficiálně potvrzená výrobní kapacita po otevření třetí linky v Našíku v říjnu 2025 činí 24 letounů ročně. I kdyby HAL od prvního dne vyráběl na plný výkon výhradně stíhací verze bez jediného výpadku a bez dalšího vyřazování starších typů, zalepení mezery 260 strojů by trvalo přes jedenáct let. Reálně déle.

Původní kontrakt na 83 kusů Mk.1A z února 2021 přitom počítal s prvními třemi letouny ve třetím roce a pak s tempem 16 ročně. Ani tento skromnější plán se nenaplnil. Program se odchýlil od komunikovaného rytmu ještě dřív, než dodal první kus.

Indie si pojišťuje záda: Rafale jako zahraniční pojistka

Nové Dillí si zjevně uvědomuje, že na HAL nemůže čekat. V únoru 2026 indický Defence Acquisition Council schválil předběžný souhlas s nákupem 114 víceúčelových bojových letounů Rafale v rámci programu MRFA. Oficiální zdůvodnění mluví o posílení schopnosti vzdušné nadvlády a dlouhého úderu, tedy přesně o rolích, které lehký jednomotorový Tejas s maximální vzletovou hmotností 13,5 tuny a rychlostí Mach 1,6 (přibližně 1 975 km/h) pokrýt nemůže. Rafale se svými 24,5 tunami a kapacitou externí výzbroje 9,5 tuny je jiná váhová kategorie. Mk.1A není náhradou Rafalu, je domácím „počtovým“ doplňkem, levnějším strojem pro nižší segment misí.

Paralelně Indie tlačí modernizaci stávajících Su-30MKI. Strategie je tedy trojí: domácí Mk.1A pro objem, zahraniční Rafale pro špičkové schopnosti a upgrade Su-30 jako překlenovací řešení. Žádná z těchto cest ale nepřinese výsledky v horizontu dvou tří let.

Program žije, ale dýchá těžce

Tejas není mrtvý projekt. Výrobní infrastruktura roste, třetí linka stojí, soukromí subdodavatelé jako VEM Technologies dodávají trupové sekce a indický průmyslový ekosystém kolem programu se rozšiřuje. Jenže současně se kumulují chybějící motory, neintegrovaný radar, neproběhlá certifikace a ubývající squadrony. Slavnostní předání posledních dvou starých Tejasů v Bengalúru bylo tečkou za minulostí. Budoucnost indického letectva závisí na tom, jestli HAL dokáže proměnit 27 rozpracovaných draků v 27 bojeschopných letounů, a pak tempo udržet rok za rokem.