Rusko dostalo další várku Su-57, ale je to větší bída, než se zdálo. Z Putinovy pýchy se stala ostuda celé země

Když Vladimir Putin v květnu 2019 osobně oznámil navýšení objednávky na 76 letounů Su-57 do roku 2028, prezentoval to jako přelomový okamžik ruského přezbrojení. Stíhačka páté generace měla být technologickou výkladní skříní, důkazem, že Rusko drží krok se Spojenými státy. O sedm let později tisková služba Sjednocené letecké korporace (UAC) slavnostně hlásí předání „nové série v nové technické konfiguraci“, a přitom ani neuvede, kolik strojů vlastně předala. Analytici z otevřených zdrojů napočítali na zveřejněných fotografiích dva kusy. Dva.

Sliby versus realita: kde se ztratily desítky letounů

Číselná propast mezi tím, co Kreml sliboval, a tím, co ruský průmysl dodává, je drtivá. Na rozšířeném kolegiu ministerstva obrany v prosinci 2020 tehdejší ministr Sergej Šojgu prohlásil, že do konce roku 2024 bude mít Rusko 22 sériových Su-57 a do roku 2028 celkem 76. Při rovnoměrném tempu by to na konci roku 2026 znamenalo zhruba 49 strojů. Otevřené odhady po zářijové dodávce přitom stále mluví o flotile pod dvacet kusů. Manko činí přibližně třicet a více letounů.

Ani válečná ekonomika, ani proklamované rozšiřování výrobních kapacit tento deficit nezmenšily. Ještě v únoru 2026 šéf UAC Vadim Badecha veřejně přiznával, že firma kapacity pro sériovou výrobu Su-57 „dál rozšiřuje“. Samo o sobě je to přiznání, že stabilní vysoké tempo prostě neexistuje. A to v situaci, kdy Rusko vede nejrozsáhlejší pozemní válku v Evropě od roku 1945.

Požár, který odhalil křehkost celého programu

11. dubna 2026 vypukl v závodě KnAAZ v Komsomolsku na Amuru požár. Zasáhl dílnu č. 46, pracoviště, kde se podle analýzy portálu MILMAG vyrábí zhruba 300 kompozitních dílů pro Su-57, z toho asi stovka velkorozměrových. Satelitní snímky ukázaly propálenou část střechy. Přesný rozsah škod a harmonogram obnovy Moskva nezveřejnila.

Právě tady se láme klíčový problém: KnAAZ je jediná sériová výrobní základna Su-57 na světě. Není záložní linka, není alternativní závod. Jeden požár v jedné dílně dokáže ohrozit celý program, a to u letounu, který má být páteří budoucího ruského letectva. Zářijová dodávka sice ukazuje, že výroba pokračuje, ale o plném zotavení nemůže být řeč, dokud Moskva nepředloží důkazy.

Srovnání, které bolí nejvíc

Aby bylo jasné, v jakém měřítku se ruský program pohybuje, stačí se podívat přes oceán. Americký F-22 Raptor, jehož výrobu Pentagon ukončil už v roce 2011, dosáhl 195 vyrobených kusů. Program F-35 Lightning II je v úplně jiné dimenzi: Lockheed Martin na začátku roku 2026 oznámil téměř 1 300 letounů v globální službě po rekordních 191 dodávkách za jediný rok 2025. Su-57 stojí proti tomu s flotilou pod dvacet kusů.

Nejde přitom jen o počty. Studie francouzského IFRI z roku 2025 konstatuje, že Su-57 má slabší stealth charakteristiky než oba americké protějšky, trpí problémy s motory a kritickými subsystémy a sankce omezují přístup k elektronickým komponentům. Britský think-tank RUSI k tomu dodává, že operační nasazení Su-57 nad Ukrajinou bylo dosud „extrémně okrajové“, kvůli malému počtu kusů, politické citlivosti případné ztráty a pomalému dozrávání systémů.

Propaganda versus bojiště

Ruská státní komunikace přitom Su-57 dál prodává jako stroj „osvědčený v boji“. UAC u zářijové dodávky výslovně zmínila, že nová konfigurace vychází ze zkušeností z bojového použití. Nezávislé hodnocení je střízlivější: Su-57 nad Ukrajinou nehraje hlavní roli a operuje nejspíš v opatrném režimu na velkou vzdálenost, nikoli jako běžný tahoun frontových operací. Kreml si zkrátka nemůže dovolit ztratit stroj, kterých má tak málo.

Současně Moskva tlačí exportní kampaň Su-57E, nabízí zahraničním zákazníkům letoun, který sama nemá ani ve dvou desítkách kusů. Kontrast mezi marketingem a průmyslovou realitou je těžko přehlédnutelný.

Co to znamená pro bezpečnost Evropy

Selhání programu Su-57 neznamená, že ruské letectvo nepředstavuje hrozbu. RUSI opakovaně upozorňuje, že hlavním nebezpečím zůstává ruská integrovaná protivzdušná obrana, početnější Su-34 a Su-35 a zásoby klouzavých pum. Su-57 v tomto kontextu není zázračná zbraň, je to spíš ukazatel toho, jak hluboko sahá propast mezi kremelskými ambicemi a schopnostmi ruského obranného průmyslu.

Pro Česko a celé NATO z toho plyne jednoduchý závěr: ruská vzdušná hrozba je reálná, ale nestojí na Su-57. Stojí na masovém nasazení starších, ale funkčních platforem. A právě proto je pomalá, kusová výroba vlajkového stealth programu tak výmluvná, ukazuje, že i ve válečném režimu má ruský průmysl strop, který žádné Putinovo prohlášení neposune.