Video: Ukrajinci hezky improvizovali. Minigun na palubě An-28 sestřelil ruský dalekonosný dron

Záběry, které se na internetu objevily 24. září 2026, ukazují posádku lehkého turbovrtulového letounu An-28, jak z paluby ničí ruský dalekonosný dron Gerbera-2. Střelec stojí u otevřených dveří, před sebou čepovou lafetu s kulometem M134 Minigun ráže 7,62 mm, vedle něj sedí operátor sledující infračervený obraz. Několik dávek, záblesk a cíl padá do zalesněné oblasti kdesi pod nimi. Žádná řízená střela za miliony, žádná stíhačka spalující letové hodiny. Starý transportní letoun, kulomet a odvaha posádky. Přesné datum a místo sestřelu zveřejněny nebyly, ale server Censor.NET i další média záběry popsaly následující den.

Jak vypadá improvizace zblízka

An-28, respektive jeho polská licenční varianta M28 Skytruck, je lehký dvoumotorový turbovrtulák s horním křídlem, původně navržený pro přepravu cestujících a nákladu na krátkých tratích. Nic, co by člověk spojoval s bojem. Ukrajinští technici a piloti z něj ale udělali něco úplně jiného.

Podle reportáže francouzské stanice TF1, kterou převzal server The War Zone, je M134 Minigun uchycen na čepové lafetě přímo v kabinových dveřích. Vysoké křídlo dává střelci široký sektor palby dolů a do stran, přesně tam, kde se pomalé drony pohybují. Letoun nese externí infračervenou kameru a posádka pracuje s nočním viděním, protože většina ruských dronových náletů přichází po setmění. Stroj je naváděn do prostoru výskytu cílů a pak už záleží na očích a rukou posádky.

Nejde přitom o jednorázový experiment. Už na jaře 2026 byl tento An-28 spojován s desítkami sestřelů a platforma se od té doby posunula dál; podle The War Zone začala posádka z paluby vypouštět i záchytné drony typu P1-Sun. Z improvizace se stává systém.

Co je Gerbera-2 a proč na ni nestačí jen rakety

Označení „dalekonosný dron“ v případě Gerbery není nadsázka. Základní verze Gerbera je podle LB.ua víceúčelový bezpilotní prostředek, který Rusko používá primárně jako klamný a saturační cíl, má zahlcovat ukrajinskou protivzdušnou obranu, nutit ji reagovat a odhalovat pozice radarů a raketových systémů. Italská agentura ANSA u základní verze uvádí deklarovaný dolet 600 km a rychlost kolem 160 km/h. Gerbera ale umí i víc: může nést průzkumné vybavení a podle některých zdrojů i tříštivou hlavici.

U verze Gerbera-2 jsou veřejně dostupné informace skoupější. Otevřené zdroje ji popisují jako novější, útočněji koncipovanou variantu téže rodiny, ale přesný technický list zatím chybí. Jisté je, že nejde o frontový FPV dron s dosahem pár kilometrů, patří do kategorie prostředků útočících hluboko do ukrajinského týlu.

A právě tady se ukazuje ekonomický problém, na který analytici upozorňují opakovaně. Britský think-tank RUSI ve své analýze vzdušné války nad Ukrajinou konstatuje, že předválečné sovětské zásoby munice pro systémy protivzdušné obrany jsou z velké části vyčerpány a nasazování stíhaček proti dronům spaluje neudržitelné množství letových hodin a raket. Vystřelit na Gerberu raketu za desítky milionů korun je jako platit zlatem za odklízení sněhu. Funguje to, ale dlouho to nevydržíte.

Proč starý turbovrtulák dává smysl

Ekonomika boje je nejsilnější argument pro celý koncept. An-28 s Minigunem není náhrada klasické protivzdušné obrany, je její nejlevnější vrstvou. Provozní náklady turbovrtulového letounu jsou zlomkem nákladů na stíhačku, náboje ráže 7,62 mm stojí řádově koruny za kus oproti raketám za miliony. Proti pomalému dronu letícímu rychlostí 160 km/h to stačí.

Ukrajina přitom není jediná, kdo si to uvědomuje:

• Jak-52 – cvičný vrtulový letoun, který ukrajinští dobrovolničtí piloti nasazují proti Šáhidům a Geraním. Server The War Zone popsal, jak posádky střílí ze vzdálenosti pouhých desítek metrů.
• Polsko – výrobce PZL Mielec podle Defense Express rozpracoval tři ozbrojené varianty licenčního M28 přímo inspirované ukrajinskou zkušeností.
• NATO – Aliance oficiálně staví obranu proti dronům jako vícevrstvý systém kombinující senzory, elektronický boj i kinetické prostředky a v pětiletém horizontu do této oblasti investuje přes bilion korun.

Princip je jednoduchý: levný nosič, síťové navedení, levný efektor proti levnému cíli. Přesně to An-28 s Minigunem splňuje.

Rizika, která posádka podstupuje

Romantizovat tuto taktiku by bylo chybou. Posádka An-28 létá pomalu, nízko a blízko k cíli, který může explodovat. The War Zone upozorňuje, že Rusko už na hrozbu „lovců dronů“ reaguje; část Šáhidů a Geraní byla údajně vybavena přenosnými protiletadlovými střelami nebo raketami R-60, které mají zasáhnout právě pomalá letadla a vrtulníky přibližující se na dostřel. K tomu přistupuje riziko střepin při blízkém zničení cíle i prostá možnost kolize.

Elektronické rušení by bylo bezpečnější alternativou, jenže proti dronům bez rádiového linku (a takových přibývá, jak upozorňuje NATO ACT v kontextu dronů naváděných optickým vláknem) rušení nefunguje. Kinetické ničení zůstává poslední jistotou. A někdo u těch otevřených dveří musí stát.

Co to říká o stavu ukrajinské obrany

Improvizace typu An-28 s Minigunem je zároveň důsledkem nedostatku i racionální volbou. RUSI otevřeně píše o problému s doplňováním raket pro systémy protivzdušné obrany. Ukrajina potřebuje víc prostředků PVO, než kolik jich má, a víc, než kolik jich spojenci dokážou dodat v potřebném tempu. Nestandardní adaptace tento deficit částečně kompenzují.

Zároveň ale platí, že zveřejnění videa není náhoda. Magazín The New Yorker v rozsáhlém profilu jednoho z pilotů popsal, že posádky systematicky natáčejí každý let. Záběry slouží dvojímu účelu: zvedají morálku doma a vysílají vzkaz Rusku, že ani levné saturační drony nejsou beztrestným nástrojem.

Starý polsko-sovětský turbovrtulák s americkým kulometem ve dveřích, naváděný infračervenou kamerou proti ruskému dronu íránské koncepce. Válka na Ukrajině v jednom záběru: chaotická, nebezpečná a plná řešení, která by žádná vojenská akademie nikdy nenapsala do učebnice. Ale fungují.