Americká bezpilotní stíhačka Fury už létá po boku F-35. To nejlepší? Operátor ji umí ovládat po pár hodinách výcviku

Zní to jako reklamní slogan, jenže za tím tvrzením stojí konkrétní cvičení, konkrétní základna a konkrétní experimentální jednotka amerického letectva. Fury, oficiálně označovaný FQ-44A, už není firemní demonstrátor, který výrobce předvádí generálům na letišti. Je to platforma, kterou si Air Force převzalo do vlastních rukou a na které ověřuje, jestli dokáže autonomní bojový letoun začlenit do běžného provozu vedle pilotovaných stíhaček páté generace. A první výsledky naznačují, že ano.

Od prototypu k produkci za necelý rok

Příběh Fury se odvíjí překvapivě rychle. První let prototypu s tehdejším označením YFQ-44A se odehrál 31. října 2025, tedy ani ne rok poté, co Anduril Industries získal technologický základ akvizicí firmy Blue Force Technologies. V dubnu 2026 proběhlo první větší cvičení řízené letectvem u Edwardse, v červnu téhož roku USAF zadalo produkční kontrakty dvěma firmám, Andurilu a General Atomics, a v září 2026 Air Force oznámilo finální názvy obou strojů: FQ-42 Vengeance a FQ-44 Fury. Zároveň potvrdilo, že do výroby vstoupilo prvních 150 kusů obou typů dohromady.

Písmeno „Y“ v původním označení YFQ-44A značilo produkčně reprezentativní prototyp. Jeho zmizení není kosmetika, signalizuje, že letoun přešel z testovací do výrobní fáze. Cíl je ambiciózní: přibližně pět set strojů do roku 2032 a kolem tisíce celkem.

Co znamená „létat po boku F-35″

Tady je potřeba být přesný, protože formulace „po boku“ má dvě vrstvy. Fury už veřejně doloženě letěl ve formaci se stíhačkami F-35 a operoval ve sdíleném vzdušném prostoru s pilotovanými letouny i dalšími bezpilotními stroji. To potvrdil Jason Levin z Andurilu v rozhovoru pro The War Zone. Současně ale výslovně uvedl, že F-35 Fury při těchto letech přímo neřídila.

Prakticky to znamená, že první krok spolupráce člověk–stroj je zvládnutý. Fury umí bezpečně sdílet prostor s pilotovanou stíhačkou a koordinovat se takticky. Další krok, přímé zadávání úkolů z kokpitu F-35, kde pilot na tabletu přiřazuje dronům mise v reálném čase, je teprve ve vývoji. General Atomics už takový režim demonstroval se svým dronem MQ-20 Avenger a F-35 přes satelitní spojení, takže technologická cesta existuje. Fury po ní ale zatím nedošel až na konec.

Přesto je i samotný společný let ve formaci milník. Klasické průzkumné drony typu MQ-9 Reaper operují v jiném letovém profilu: pomalu, vysoko, daleko od nepřátelské obrany. Fury je proudový stroj s rychlostí až 0,95 Machu (přibližně 1 170 km/h), navržený tak, aby držel krok se stíhačkou v ohroženém prostoru. To je zásadně jiná kategorie.

Proč stačí pár hodin výcviku

Krátká doba zácviku neznamená, že Fury ovládá kdokoli po přečtení manuálu. Klíč je v tom, co přesně operátor dělá. Při červencovém cvičení na základně Creech se role rozdělily: jeden příslušník USAF po několika hodinách výcviku zvládl takzvaný launch and recovery, tedy vypuštění a převzetí letounu. Další členové týmu obsluhovali autonomní misi prostřednictvím systému Lattice for Mission Autonomy, softwarové platformy Andurilu, která propojuje senzory, řídicí systémy a zbraňové závěsníky.

Člověk tu nefunguje jako klasický pilot s kniplem a plynem. Zadává úkoly, dohlíží a zasahuje, když je potřeba. Zbytek, navigaci, vyhýbání se překážkám, dodržování letového profilu, řeší software. Proto je výcvik tak krátký: operátor se neučí létat, učí se komunikovat s autonomním systémem.

Pro srovnání: výcvik pilota MQ-9 Reaper trvá měsíce, protože dálkově pilotovaný systém vyžaduje dvoučlennou posádku (pilota a operátora senzorů), kteří stroj skutečně „řídí“ v klasickém slova smyslu. U tureckého Bayraktaru TB2 je situace podobná, byť s vyšší mírou automatizace vzletu a přistání. Fury představuje kvalitativní skok: od dálkového pilotování k dohledu nad autonomií.

A právě v tom spočívá skutečná výhoda. Nejde o to, že je ovládání „jednoduché“. Jde o to, že armáda nepotřebuje pro každý dron vycvičeného pilota. Méně specialistů, menší pozemní infrastruktura, rychlejší obrat mezi lety. Při testech na Creech operátoři pracovali z kompaktního pracoviště Menace-T místo rozměrné klasické řídicí stanice a cvičení ověřovalo i rychlé přezbrojení mezi lety a rozptýlený provoz z improvizovaných pozic, přesně to, co americká doktrína Agile Combat Employment vyžaduje pro případný konflikt v Pacifiku.

Ostrá střela a otázka lidské kontroly

Fury už není jen létající demonstrátor. V létě 2026 z něj Air Force odpálilo ostrou střelu AIM-120 AMRAAM, radar naváděnou raketu vzduch-vzduch s dostřelem přes 100 kilometrů, která tvoří páteř výzbroje západních stíhaček včetně F-35. Test ověřil kompletní řetězec od detekce cíle přes autonomní systém až po zásah digitálního terče. Rozhodnutí o odpalu přitom zůstalo na člověku.

To není detail, ale princip. Americké ministerstvo obrany v direktivě 3000.09 požaduje „přiměřenou úroveň lidského úsudku nad použitím síly“ a Air Force u programu CCA výslovně deklaruje, že uvolnění zbraně schvaluje vždy člověk. Fury tedy není autonomní zabiják z hollywoodských filmů, je to spíš extrémně schopný wingman, který udělá všechno kromě finálního stisknutí spouště.

Anduril zároveň naznačuje širší zbraňový repertoár: naváděné pumy o hmotnosti 227 kg (500 liber), malé průměrové bomby SDB, levné střely s plochou dráhou letu i raketnice. Sériový FQ-44 má být navržen kolem čtyř závěsníků s primárním zaměřením na vzdušný boj, ale s možností úderů proti pozemním a hladinovým cílům. Plná kvalifikace všech typů výzbroje ale zatím potvrzena není.

Kdo má něco podobného, a kdo ne

Americký program CCA je dnes nejlépe zdokumentovaný projekt autonomního bojového letounu na světě. Druhým strojem v programu je FQ-42 Vengeance od General Atomics, který poprvé vzlétl v srpnu 2025, tedy ještě před Fury. V dubnu 2026 havaroval kvůli chybě autopilotu při výpočtu hmotnosti a těžiště, ale v květnu se vrátil k letovým testům. Zatímco Fury sází na modulární architekturu s komerčními komponenty a rychlou škálovatelnou výrobu, Vengeance staví na desetiletích zkušeností General Atomics s rodinou Predator a MQ-20.

Rusko prezentuje jako svůj ekvivalent těžký úderný dron S-70 Ochotnik, který má podle státní agentury TASS spolupracovat se stíhačkou Su-57. Takové tvrzení je ale nutné číst s výraznou rezervou, pochází z prostředí, kde státní média běžně přisuzují technice schopnosti, které nebyly nezávisle ověřeny. Navíc Rusko po více než čtyřech letech války na Ukrajině čelí akutnímu nedostatku letecké techniky prakticky všech kategorií, od vrtulníků po průzkumné drony, takže masová výroba sofistikovaného autonomního wingmana je přinejmenším otázkou.

Čína vyvíjí projekty jako FH-97A nebo stealth dron GJ-11, ale v otevřených zdrojích chybí srovnatelná úroveň dokumentace: žádný veřejně doložený ostrý zbraňový test, žádná experimentální jednotka, žádný produkční kontrakt. Lze říct, že USA mají v tuto chvíli institucionálně nejdál rozběhnutý program tohoto typu.

Pro český kontext je podstatné, že Česká republika má podepsaný kontrakt na 24 stíhaček F-35A s prvními dodávkami kolem roku 2031. Ministerstvo obrany samo zdůrazňuje, že síla F-35 tkví v propojení s dalšími systémy. Pokud USAF v budoucnu rozmístí CCA v Evropě, interoperabilita s aliančními uživateli F-35 bude logický směr. Na červencových testech na Creech už byli přítomni pozorovatelé z nizozemského letectva.

Fury zatím není hotová revoluce ve vzdušném boji. Je to ale první stroj, u kterého americké letectvo přestalo testovat, jestli autonomní wingman vůbec může fungovat, a začalo zjišťovat, jak ho začlenit do každodenního provozu. Ten posun je důležitější než jakýkoli jednotlivý let.